O české pomoci Gruzii

23. 7. 2014 / Jimi Dabrundašvili

Reaguji na článek: Češi Gruzínkám diagnostikovali rakovinu. Tím pomoc skončila ZDE

Navzdory tomu, že mluvím dobře česky a také všemu rozumím, moje psaná čeština je velmi slabá. Píšu-li článek, obvykle mi to trvá několik dnů, někdy i týdnů. Pokaždé musím někoho poprosit, aby text opravil (a tímto jim moc děkuji). Samotné sepsání textu mi většinou netrvá moc dlouho. Tentokrát jsem ale potřeboval čas, abych se odhodlal a napsal osobní příběh. Mé odhodlání svůj příběh zveřejnit podpořilo přečtení článku o pomoci české vlády Gruzii.

Jmenovala se Šorena. Chodila na stejnou fakultu jako já. Začala studovat dříve, ale musela studium na tři semestry z rodinných důvodů přerušit. Když se rozhodla vrátit do školy, ocitla se v mé třídě. V oboru těžba nerostných surovin moc žen nestuduje, proto byli kluci příjemně překvapení, když k nám nečekaně nastoupila. Šorena byla na Gruzínku vysoká, měla krásné rezavé vlasy a velké, světle hnědě oči. Pocházela z vesnice hrdých horalů.

Nedaleko od její vesnice vede nejdůležitější dopravní tepna spojující Gruzii s Ruskou federací. Koncem 18. století otevřel gruzínský král bránu velkého Kavkazu ruské armádě. Cílem bylo společné tažení proti sílícímu Íránu. Předkové Šoreny staletí uzavírali bránu kavkazských hor před nájezdníky ze severu. Gruzínským úřadům brzy došlo, že carské Rusko se snaží narušit státnost země, nikoliv pomoci proti nepříteli. Gruzínci se samozřejmě obrátili proti Rusům a pokusili se úzký průsmyk přes Kavkaz uzavřít. Bylo pozdě, vyspělá ruská armáda už stihla obsadit všechny strategické body spojující Tbilisi a Ossetii (dnešní Severní Osetie, Rusko). V nerovném boji padlo tisíce horalů, ještě více jich bylo vysídleno nebo veřejně potrestáno. Pozdější sovětský totalitní režim definitivně rozvrátil všechny tradice těchto lidí. Téměř vše zmizelo. Mnohé tradiční zvyklosti se staly nelegitimními, ale v lidech přetrvala tradice krevní msty. Tyto zvyky se hodily i komunistům. Každý, kdo se pokoušel odporovat režimu, byl automaticky považován za vraha, jehož msta pramení z pohanských tradic divokých horalů, nikoliv z odporu proti represivnímu režimu. Šorena a její slavný rod se těmto represím částečně vyhnuli. Ve vesnici dodneška žijí její bratři a příbuzní. Nedaleko vesnice je starý kostel a vedle něj hřbitov. Její hrob je tam také.

Školu jsme dokončili společně a za necelý rok jsme se sblížili. Důvodem byla moje znalost angličtiny. Ve snaze najít nějakou práci jsme potřebovali angličtinu ovládat. V nesnesitelném vedru letního Tbilisi, kdy teplota dosahuje 40 stupňů, jsme se Šorenou chodili procvičovat angličtinu, buď do parku nebo k řece Mtkvari. Šorena nosila krátké sukně. V parku si rozložila knihy na své krásné nohy. To jsem si nemohl nechat ujít. Jednoho horkého odpoledne jsem to nevydržel a objal ji. Ona mě také. Vášnivě jsme se milovali. Celé léto jsme se někam chodili schovávat od okolního světa.

Konec srpna je v Tbilisi mimořádně teplý a všichni se snaží opustit město. Jel jsem k babičce do hor a Šorena ke svým rodičům. Měli jsme domluvené rande koncem srpna.... V podvečer jsme spolu znovu seděli v parku. Z nedaleké restaurace se linul zápach smaženého oleje. Řekla, že je jí špatně a že se jí chce zvracet...

Gruzínské slovo "Orsuli" znamená dvě duše. Do češtiny se toto slovo překládá jako těhotenství. Jistě, děti jsou boží dar, každá rodina musí mít děti, ale nejdříve pár musí být sezdaný. Úpadek křesťanských, islámských nebo pohanských tradic nahradila na Kavkaze bolševická demagogie. Avizované sociální projekty např. ve zdravotnictví se v rukou komunistů staly také nástrojem teroru obyvatel. Dle stranické příslušnosti nasazení doktoři vytvořili systém, kde se lidé báli chodit k lékaři bez úplatků. Lidé měli strach na něco se ptát, mluvit o problému, znamenalo to být potrestán. Mít mimomanželský vztah nebo jít na potrat znamenalo ostudu, odsouzení celé společnosti. Někdy dokonce smrt. Lidé často museli kvůli chudobě a neinformovanosti přistoupit na nedobrovolné potraty. Na vesnici byla situace ještě zoufalejší. Oba, já i Šorena, jsme mezi řečí slyšeli od známých a příbuzných, jak se potraty provádějí. Každá rodina v Gruzii má svůj příběh. Hrůzy nelegálních ordinací nebo potraty v domě kolovaly ve vyprávění mezi lidmi. Moje teta, která otěhotněla a čekala čtvrté dítě (měla už tři dcery), se rozhodla zbavit plodu. S manželem si nemohli dovolit další dítě kvůli malému domu a práci. Nechtěli, aby se lidé o potratu dozvěděli. Proto poslechli nějaké paní rady, které jim doporučily, aby do plodu napustili mýdlovou vodu. Teta to udělala a bolestí se mučila téměř týden. Nešla ven, jenom druhá teta a její kamarádka chodili za ní. Týden po bolesti potratila. Byl to prý kluk. Mrtvý plod v noci hodili do suchého záchodu. Dozvěděli se to všichni. Já jsem se to dozvěděl až po její smrti. Za několik let onemocněla. Kvůli nádoru na mozku se pomátla, ležela v posteli a kolem sebe rozhazovala věci. Myslím si, že to byl následek stresu z potratu.

Když jsme si já a Šorena byli jisti, že je těhotná, lekli jsme se. Nejvíce jsme se báli, co komu řekneme. Ona samozřejmě poznala, že to nesu velmi špatně. Jednou večer mě objala a řekla, že v současné situaci si nemůžeme dovolit mít děťátko. Řekla, že už našla nějakou gynekoložku na státní poliklinice. Moc prý nebere. Předtím jsme rozhodli jít na echoskopii. Já musel jít s ní. Na dlouhé chodbě čekalo několik párů. Manželé doprovázeli své ženy (žena tam nemohla jít jenom sama). Vedle mě stál mladý pár ve velmi luxusním oblečení a muž demonstrativně držel v ruce klíče od drahého auta. Neskrýval, že je bohatý. Jeho žena měla dlouhý plášť, byla velmi krásná. Nechtěla v čekárně sedět a celým tělem se opírala o zeď. Byla bledá, zapadlé oči, slzy. Vypadala jako plakát smutných zpráv. Zdravotní sestra vyzvala Šorenu do ordinace, spolu s ní se ode zdi odlepila i ta mladá paní. Proč šly na vyšetření spolu, nevím. Když Šorena vyšla ven, celá se klepala. Byla k smrti vyděšená. Když jsem se ptal, co se stalo, pouze stručně řekla, že vedle ní nějaký chirurg prohlížel tu druhou paní, která se nechtěla svléknout a pouze ukázala své břicho. Měla na něm velký hematom, který se jí udělal po uměle provedeném potratu.

Dali jsme dohromady nějaké peníze. Ona si ode mě nakonec nic nevzala a šla na potrat sama. Viděl jsem ji za týden. Chtěla být doma sama. Ve své kabelce měla ukryté léky, některé měla schované pod polštářem. Nechtěla, aby se to její rodina dozvěděla. Řekla mi, že má bolesti a krvácí. Šla opět na kontrolu k té samé doktorce. Ta jí dala nějaké injekce a další ampulky jí prodala, aby si mohla Šorena píchat injekce sama. S injekcemi jsem jí pomáhal. Léky byly podle mě z Indie a z Ruska. Když jsem šel vyhodit injekci, v koši jsem viděl hromadu zkrvavené vaty, což mě zneklidnilo. Léky nezabíraly. Večer doma jsem se mámy jakoby mimochodem na léky vyptával. Nenapadlo jí, proč se na to ptám, ale řekla, že je nezná, protože v jejím oboru je nepoužívají. Nakonec se mě ptala, pro koho to chci a já se raději přestal vyptávat. Máma byla zdravotní sestra a často dávala známým injekce nebo kapačky doma (nebo si tak přivydělávala), tak jsem od ní odkoukal, jak se injekce aplikují.

Šorena přestala krvácet a cítila se dobře. Pár měsíců jsme se neviděli, odešla k rodičům na vesnici. Poté se několikrát vrátila do Tbilisi, ale se mnou se nesešla. Mobilní telefony nebyly a na vesnici spojení nebylo. Takže jsem musel čekat, až bude ve městě a zavolá mi. Jednoho dne mi konečně zavolala. Rozešli jsme se. Pak jsme se viděli jenom společně s ostatními kamarády nebo na nějaké party. Našla si práci a já jsem si také polepšil.

Jednou večer jsme se opět sešli. Podzimní studený vítr oprašoval špinavé ulice Tbilisi. Mlátil do oken a dveří domů. Jako vzkaz nechával u každého domu nashromážděné odpadky, vracel lidem zpátky to, co venku vyhodili. Prolézal mezi rozbitými okny, schody a šachtami na výtahy v nerozsvícených panelácích. Celé město naslouchalo jeho betonovým trumpetám.

Ráno jsem Šorenu odvezl do práce. Poprosil jsem ji, aby šla k doktorovi. Na levém prsu měla kouli tvrdou jako jablko. Řekla, že to ví a že ji to trápí už několik měsíců. "Proč jsi nešla k doktorovi?," zeptal jsem se. "Bojím se," odpověděla. A potom dodala, že je to strašně drahé. Za týden se odvážila a šla za doktorem. Diagnóza zněla: Rakovina prsu, pokročilé stadium. Kromě hrudníku už ji měla po celém těle. Díky společné kamarádce, která pracovala v lékárně, si kupovala se slevou velmi drahé léky na dluh, pomáhali jí i příbuzní, všichni. Začala chodit na chemoterapii. Postupně jí vypadaly vlasy. Já jsem si toho ale ani nevšiml, protože velmi šikovně nosila paruku a byla veselá. Začala chodit více do kostela, kde lidé také vybírali peníze, aby jí pomohli. Léčba takto závažných nemocí bez velké finanční pomoci v Gruzii vůbec nejde.

Druhý den po operaci jsem ji šel navštívit do nemocnice. V polosedě se na posteli opírala o svou krásnou matku. Obě si byly tak podobné. Máma jí podávala vodu. Šorena měla kolem hrudníku velký obvaz. Když mě uviděla, trochu se zastyděla, snažila se narovnat a přikrýt tělo dekou. Nezvládla to. Potom se na mě usmála. Byla tam celá její rodina. Podle mě tehdy všichni pochopili, že jsme měli spolu vztah. Šorena neřekla nic, až večer mi poslala krátkou esemesku. Doktoři jí dávali maximálně rok. Umřela začátkem července roku 2005. Necelý týden poté, co mi má žena porodila krásného chlapečka.

Šorena žila po operaci ještě sedm let. Začala si psát deník a malovala. Navštěvovala uměleckou akademii, lektoři ji brali na přednášky zdarma. Malovala hezky. Viděl jsem jen pár jejich obrazů. Deník zanechala své kamarádce. Ta mi pak podle Šorenina přání část těchto zápisku předala. Zbylé mi nikdy nedá.

Současná situace je v Gruzii daleko lepší, než koncem 90. let minulého století. Také díky zahraniční pomoci a velmi silnému neziskovému sektoru. Bohužel se většině gruzínské populace stále nedostává odpovídající péče. Za prvé za to může velmi nekvalitní zdravotní systém, za druhé jde samozřejmě o peníze za léčbu. Je velmi drahá - přestože stát částečně přispívá. Minulý týden jsem se vrátil z Gruzie. Pobýval jsem týden v jedné vesnici na západě země. Poznal jsem třináctiletého chlapce, který kvůli nedbalosti rodičů málem uhořel. Utrpěl popáleniny 3. stupně a už pět let se pomalu léčí z následků. Kdyby neexistovala solidarita celé vesnice, byl by už dávno mrtvý. Na umírajícího chlapce se celá vesnice složila, avšak za několik dnů z nemocnice volali a sdělili jim, že peníze dochází. Léčbu prý nebude možné dokončit. Zoufalí vesničané poslali jednoho ze svých lidí, jež je známý svou kuráží, do města za jednou nadací, která prý může pomoci. Tento muž se nemohl do kanceláře této "nadace" dostat. Počkal do večera a pak tento stokilový, šedesátiletý muž přelezl přes plot. Počkal do rána, a když uviděl ředitelku této nadace, nepustil ji do budovy do té doby, než přislíbila peníze pro chlapce. Tento muž sám trpěl rakovinou dýchacího systému a kvůli léčbě musela jeho rodina prodat část majetku i obchod, kterým se živila. Solidárnost a podpora ale vždy nestačí. Svět se žene někam do vysokých čísel ekonomického rozvoje, kam tito lidé těžko dosáhnou.

Česká rozvojová pomoc, kterou za stát spravuje Ministerstvo zahraničních věci České republiky, během svého působení v Gruzii realizovala několik zajímavých projektů.  Na některých projektech jsem se podílel. Některé projekty zanikly poté, co je česká strana přestala financovat, kvůli lhostejnosti gruzínské vlády. Velmi často vlády zneužívají realizaci podobných projektů pro vlastní propagaci a zisk. Podsouvají lidem, že úspěch toho či jiného projektu za zahraniční peníze je zásluhou jejich politické činnosti. Pokud nějaký cizinec (jemuž je projekt svěřen) přestane jezdit a dohlížet nad jím realizovaným projektem, hrozí, že většina vynaloženého úsilí bude ztracena. To se týká projektů, jež musí mít hmatatelné výsledky (například sušičku na čaj a podobně), jejichž skutečný dopad může být zavádějící.

Zdravotnictví, stejně jako vzdělání, je v Gruzii v troskách. Nekvalifikované léčení pacientů za enormní peníze, často bez výsledků, způsobuje zadlužení desítek tisíc rodin. Nesprávná diagnóza posílá tisíce lidí na smrt, příbuzně jsou nuceni prodat svůj majetek, dobytek, a poté nemají kde bydlet. Opouštějí svojí zemi, aby mohli zadlužené rodiny nějak uživit. Zaplatit dluhy. Tímto článkem bych chtěl apelovat na českou vládu, aby pokračovala v projektu na podporu vyšetření nádorových onemocnění v Gruzii. Patří jí velký dík za pomoc při diagnostikování těchto onemocnění. Následná pomoc při léčení by mohla zachránit životy spousty žen a tím také zachránit jejich celé rodiny. Bez zbytečného zadlužení.

0
Vytisknout
3279

Diskuse

Obsah vydání | 25. 7. 2014