Thermidor - Robespierrova smrt

9. thermidor druhého roku první Francouzské republiky

27. 7. 2004 / Jiří Nezval

Francie nikdy neměla svého Shakespeara, neméně velká dramata se však odehrávala v její skutečnosti -- v jejích dějinách. Jedno z takových dramat se odehrálo právě před dvěma sty deseti lety v Paříži, v hlavním městě tehdy již téměř dva roky staré Francouzské republiky. Do dějin vstoupilo drama pod názvem Thermidor, přesněji 9. thermidor roku II, dle data a názvu tehdy platného nového revolučního kalendáře. Dle klasického kalendáře pak jako 27. červenec 1794.

Thermidor nebyl jen dramatem hrdinství či zbabělosti, touhy po moci či nenávisti, nerozhodnosti či zrady, byl tím vším. Byl, i s tím co mu předcházelo, však i opětným důkazem toho, že člověk, ačkoli už stanul na prahu novověku a snil, domníval se a věřil, že naplnění snu o svobodě, rovnosti a bratrství všech lidí je na dosah ruky, zůstal přesně stejně touž bytostí, jakou ji vylíčil básník ze Stratfordu nad Avonou.

27. července 1794 je na příkaz Konventu zatčen a druhý den okamžitě popraven, v dané chvíli nejvlivnější a snad i nejmocnější muž Francie, toho času vůdce revoluce, muž, který usiluje o vytvoření republiky ctnosti, "krutý apoštol spravedlnosti", Maximilien Robespierre. V souvislosti s tímto datem a s pádem tohoto tajuplného a rozporuplného muže (např. ve své dřívější právnické praxi vášnivě bojoval proti trestu smrti a později nesčetné rozsudky trestu smrti podepsal, stál vždy rozhodně proti válce a později vedl válku na všech frontách), který býval všeobecně nazýván "neúplatným", je nám téměř s železnou pravidelností připomínán Lamartinův výrok, že "Robespierre byl posledním slovem revoluce, kterému ale nikdo nerozumněl".

Se stejnou pravidelností jsou uváděna jména dalších hlavních protagonistů. Bourdona de l'Oise, který při jednání Konventu v paláci Tuilerie vyvolává srážku s Robespierrem jako první. Jméno Saint-Justa, Robespierrova věrného stoupence (o němž se říkalo, že jeho mozek je ohněm a jeho srdce kusem ledu), jehož připravený projev je z mnoha stran divokými výkřiky přerušován a zůstává nedokončen.

Jména presidenta Konventu Collota d'Herboise a jeho nástupce Thuriota, kteří na tomto jednání Robespierrovi neumožňují promluvit, a kteří hned přehlušují Robespierra svým zvonkem, kdykoli se Robespierre pokouší promluvit jinde než na řečništi. Píše se rovněž o Tallienovi a Billaud-Varrenovi, z nichž první z nich na témž jednání první označuje veřejně Robespierra za diktátora a tyrana, a druhý požaduje, aby se v Konventu zase mohla mluvit pravda a současně i zatčení Robespierra.

Píše se o bouřlivém jednání a následném zatčení "triumvirátu" Robespierra, Saint-Justa a Couthona. Zřídkakdy je opomenuta zmínka o dojemném prohlášení Lebase a mladšího bratra Robespierra, Augustina, že s nimi chtějí sdílet stejný osud, a o jejich dobrovolném připojení k zatčeným. Píše se o zákonitosti vývoje revoluce, o konci teroru a popravě všech jmenovaných a řady dalších, která se koná hned druhý den na stejném místě na Náměstí revoluce a stejnou guillotinou (nazývanou národní břitvou či též Madamme Guillotinovou), pod kterou přišli před nimi o život král Ludvík XVI, královna Marie Antoinetta, Hébert, Danton, Desmoulins a tisíce bezejmenných.

Tak se vše skutečně stalo, nicméně -- jak uvidíme -- neproběhlo vše ani zdaleka tak hladce jak se dnes může zdát. Mohly se ale události odvíjet podle nějaké železné logiky vývoje revoluce, když místo Robespierra a jeho věrných mohl s n a d n o stát na stejném místě a ve stejném čase úplně někdo jiný ?

O jednom člověku se při této příležitosti nepíše, nebo když píše, tak zřídkakdy, velmi málo a okrajově. A přece v rukou tohoto téměř bezejmenného třiatřicetiletého muže leží toho dne, 9. thermidoru, nějaký čas osud všech výše jmenovaných i všech nejmenovaných protagonistů Thermidoru, hlavních, vedlejších herců i diváků, osud revoluce, budoucí vývoj Francie a celé Evropy.

Kdo byl François Henriot ?

Všechny dostupné prameny mají o něm vzácně jednotné mínění. Jednoznačně negativní. Lze je označit za téměř nenávistné. Není už dnes vůbec důležité, jaký skutečně byl. Jak ovšem známo, emoce jen ztěží napomáhají objektivitě.

Dovídáme se - jak již tušíme - že to není druhý Voltaire či Rousseau, ani jejich nadšený obdivovatel, že není aristokratem ducha, ani vizionářem, ani nějakým vzdělaným gentlemanem. Než ho revoluce vynese na odpovědné, významné místo, dává o sobě vědět po svém. V rodině advokáta, kde se jako mladý muž živí jako domácí, si přilepšuje drobnými krádežemi. Pochopitelně se ho rychle zbaví. Zkouší to jako daňový výběrčí, ale ani tam se mu nedaří zcela přesně rozlišovat mezi tím, co mu nepatří a co mu patří. Jinými slovy opět krade. Dostane tudíž možnost si vlastníma rukama osahávat zevnitř železné mříže ve vězení Biçetre. Posléze se stává informátorem policie. Teprve revoluce ale dokáže zcela jasně rozeznat jeho nevyužitý talent a dosud skryté schopnosti. Stává se okamžitě vůdcem oddílu sansculottů. Později velícím důstojníkem revolučního praporu Jardin de Plantes a vedle Marata, Héberta, Chaumetta, Fourniera i pilířem jakobínského klubu.

Píše se o něm, že je bezohledný a brutální, že je náruživý piják. Někteří ho podezírají i z aktivní účasti na tzv. zářijových masakrech v pařížských věznicích v roce 1792. V červenci 1793 je ve sporných volbách zvolen nejvyšším velitelem pařížské Národní gardy, která v tu dobu čítá cca 110 tisíc duší. Brzy nato ho ministr války jmenuje generálem, v září téhož roku se Henriot stává generálmajorem. Jeden ze zvláště nepřívětivých pramenů ho charakterizuje jako zkompromitovaného, omezeného, hrubého, snadno ovladatelného člověka, člověka s tváří permanentně zkřivenou nervovými tiky, člověka bez jakýchkoli zábran a využitelného pro jakoukoliv špinavou práci; jako naparujícího se, hulákajícího, přehlídkového generála bez nejmenší přirozené autority a respektu u profesionálních vojáků, a bez jakékoli naděje na vlastní samostatný a nezávislý úsudek.

Svou moc upevňuje starým osvědčeným klasickým způsobem, obklopuje se svými lidmi a do sboru placených špehů dosazuje své známé, kteří svého postavení přirozeně využívají k plnění svých nedočkavých a bezedných kapes.

Výnosem Konventu z 9. thermidoru je současně vydán zatykač i na jednoho z nejoddanějších Robespierrových stoupenců v nepřítomnosti. Kdože je tím mužem ? Ano, je to velitel Národní gardy, generál Henriot. Kdo by teď neočekával, že po vyslechnutí zlé zprávy povolá generál okamžitě na svou obranu tisíce vojáků pařížské gardy ? Pravděpodobně nikdo. Nic takového se však nestane. Henriot něco takového prostě udělat nemůže. Proč ? Sedí totiž již nějaký čas v budově Konventu s pouty na rukou a je sklíčen velice chmurnými vyhlídkami blízké budoucnosti. Jak se tam dostal ? Podle jedné verze sebere, jakmile se dovídá o zatčení Robespierra, hned několik vojáků, kteří jsou bezprostředně kolem a, s mávající šavlí v ruce nad hlavou, tryskem pádí Robespierra osvobodit. Ví totiž, že v budově Konventu je jen velmi málo ozbrojených vojáků. Dojde tam k menšímu střetu a jeho strana - prohrává. Je odzbrojen, spoután a zavřen.

Podle jiné verze je vojáky Konventu šťastnou náhodou zatčen, když s pistolí v ruce divoce projíždí městem a vyzývá vojsko a obyvatelstvo k revoltě proti Konventu. Odehrává se tak krátce potom, co byl již Robespierre a jeho druzi naloženi do drožky a odesláni s ozbrojenou eskortou do Luxembourgského vězení a jiných věznic. Je vše definitivně prohrané ? Zdaleka ne.

Robespierre má mocné spojence. Nejmocnější sedí na teď nepřetržitě zasedající pařížské radnici (Hotel de Ville) a v jakobínském klubu. Jakmile se radnice kolem půl páté doví o událostech v Konventu, starosta Paříže Fleuriot-Lescot vydává jménem radnice neprodleně vlastní výnos, vzdoroprohlášení v němž uvádí seznam lidí, kteří mají být okamžitě zatčeni, neboť tito lidé "vykonávají na Konvent nezákonný nátlak a dovolují si víc než si dovolil král Ludvík XVI, dovolují si dát zatýkat naše nejlepší občany". Na tomto seznamu jsou pro zajímavost uvedena jména jako Bourdon de l'Oise, Collot d'Herbois, Tallien, Fréron, Vadier a jiní. Prohlášení obsahuje rovněž rozkaz uzavřít městské brány a rozkaz všem pařížským věznicím nepřijímat žádné vězně. Současně radnice odesílá k věznicím své úředníky.

Výnosy stíhají kontravýnosy, prohlášení stíhají kontraprohlášení, rozkazy stíhají kontrarozkazy. Je ovšem dobře známo, že pokud se tyto nedostanou včas a do správných rukou, pokud se o nich nedoví masa obyvatelstva, samy o sobě neznamenají nic víc než popsané papíry. Úspěch jakéhokoli nařízení či akce nespočívá jen na bezchybném fungování a naprostém respektování hierarchické struktury, ale ve stejné míře i na dokonalé informovanosti a koordinaci akcí všech účastníků. Splnění tohoto nezbytného požadavku je podmíněno možnostmi rychlé a spolehlivé komunikace.

Nacházíme se však na konci osmnáctého století. Lidé ještě neznají ani telegraf, ani telefon, ani film, ani rozhlas, ani televizi. Informace se šíří jen kontaktně od úst k uším, nejmasověji tiskem a distribucí novin, a rychleji než koňskou rychlostí (kromě němých zvukových a světelných signálů) se, stejně jako před tisíci lety, nešíří žádná informace, ani ústní, ani písemná. Rovněž spolehlivost autentičnosti nařízení i poslů zpráv není nepochybná. Z dvaceti miliónů francouzů nikdo nikdy neviděl nějakého poslance či představitele v televizi, ve filmu nebo na obrázku. Nikdo, kromě zanedbatelného množství, neviděl jejich podpis, nikdo, kromě zanedbatelného množství, neslyšel jejich hlas. Trochu známí veřejnosti jsou jen Robespierre, z několika lidových slavností, a vojenští velitelé z vojenských přehlídek. Navíc dochází v čele státu, tj. ve Výboru pro obecné blaho a Výboru pro veřejnou bezpečnost často ke změnám. Tento den stíhají významné události a významná nařízení jedno druhé.

Které straně se podaří postupovat v daných podmínkách účinněji ? Kdo by polemizoval s názorem, že za okolností nefungující či hroutící se organizace na obou stranách, vystupuje ve střetu prudce a rozhodujícím způsobem do popředí význam jedince se schopnostmi rychlého, nezávislého, iniciativního, třeba i riskantního, ale energického rozhodování a improvizace, jedince s intuicí a odvahou ? Přičemž asi málo záleží na tom, na čí straně je právo a zákon.

Lidé v Paříži vědí, že se děje něco závažného. Ve vzduchu je cítit napětí, panuje ohromné dusno, způsobené nejen červencovým žárem. Město připomíná zdivočelý úl. Vypuká totální, zcela nepředstavitelný chaos, v celém městě burácí poplašné sirény, hřmí bubny. Vyslanci a emisaři Konventu i radnice volají lidi do zbraně a na pomoc, lidé i vojáci pobíhají zmateně sem i tam. Šíří se nejrůznější fámy. Kromě hlavních aktérů scény nikdo nic pořádně neví. Lidé reagují tak jako vždy předtím a jako vždy potom. Aktivní se chtějí okamžitě účastnit, snaživí spěchají na pomoc, aniž většinou vědí čemu a proč, opatrní zůstávají doma. Ani vychytralí se nehodlají do něčeho vměšovat, doma však nezůstávají; fanatičtí již nedočkavě čekají na ryk polnice doprovázený ohnivým slovem o nadpozemsky nádherném ideálu, k jehož uskutečnění bude ovšem opět nevyhnutelně třeba ihned připravit o život řadu konkrétních lidí. A ostatní, kteří se spontánně hned přidávají (- nikoli až po "oznámení výsledků") k tomu, co dělá většina.

Kolem šesté hodiny večer, po odeslání Robespierra do vězení a zatčení Henriota, Konvent přeruší své zasedání a poslanci se spokojeně odeberou něco pojíst. I jejich nervy mají právo na odpočinek. Kolem sedmé, po obnovení jednání zaslechnou v předsíni Konventu nějaký hluk. V čele ozbrojené setniny vstupuje do Konventu místopředseda revolučního tribunálu Jean Baptiste Coffinhal. Mimochodem muž, který před dvěma měsíci poslal pod guilotinu slavného chemika Lavoisiera, a když chemik požaduje ještě krátký čas k dokončení experimentů, odpovídá mu větou, kterou si historie pamatuje: "Republika žádné vědce nepotřebuje". Nepřichází se svým oddílem ale zajišťovat bezpečnost Konventu.

Dvě stovky dělostřelců, kteří ho doprovázejí, rozmisťují svá nabitá děla kolem Konventu, s hlavněmi namířenými na jeho budovu. Coffinhal zcela bez odporu odzbrojuje stráže Konventu a osvobozuje Henriota. Poslanci v Konventu se rovněž dovídají, že Robespierre a jeho přátelé nebyli prakticky vůbec uvězněni (ve věznicích je odmítali přijmout) a po intervenci lidí z radnice se po zběsilé jízdě dostali přímo do centra odporu, na pařížskou radnici. Karta se obrací. Robespierrova strana triumfuje. Bledý president Konventu teď pateticky vyzývá shromážděné zástupce: "Občané, v hodině naší smrti zůstaňme na svých místech !" Z celé sněmovny se pak nato unisono ozývá : "Ano, zemřeme tu společně !". Nakonec ještě učiní slavnostně zoufalé gesto, postaví Robespierra a jeho stoupence "Hors la Loi" - mimo zákon.

Zůstane již provždy tajemstvím a záhadou, jak ještě jednou mohlo později dojít k obratu a tak ke zkáze Robespierrovy strany. Nejasnost pramení zřejmě i z toho důvodu, že pozdější vítězové nemají zájem tyto své slabé hodiny 9. thermidoru nějak zvlášť podrobně zveřejňovat a popisovat. Henriot s Coffinhalem ale mají teď v ruce všechny trumfy a oba dobře vědí, že nejde o nějakou interesantní, zábavnou hru, ale o hlavu. Nesmí přece dovolit svým protivníkům převzít jakoukoli iniciativu, nesmí dát Konventu ani čas, ani nejmenší příležitost k nějaké protiakci. "Proč sněmovnu bez milosti nerozeženou jak to udělal sto padesát let před nimi Cromwell v Anglii ?" táže se Thomas Carlyle ve své studii o Francouzské revoluci. Historie, a hlavně většina současníků k nim přece bude více než velkorysá, bude devótní, totiž přesně taková jako vždy byla, je a vždy bude ke všem silným vítězům. A pak, jak známo z historie, nelze snad dodatečně prakticky cokoli legalizovat ?

Nelze se ubránit dojmu, že výše zmíněná charakteristika Françoise Henriota je sepsána až příliš jednostranně, sepsána pozdějšími vítězi konfliktu a jeho nepřáteli. Charakteristika, která jakoby vycházela jen z průběhu událostí několika posledních hodin 9. thermidoru a konečného výsledku konfrontace. Pokud se charakter člověka nejzřetelněji projevuje jen v kritických, nečekaných a neopakovatelných chvílích, jak potom ale spolehlivě charakterizovat třeba samotného velkého Napoleona Bonaparta, který je o pět let později, během svého puče (18. brumairu), vším jiným, než rozhodným, odvážným a energickým člověkem ? Je Henriot opravdu tak omezený, když jeho hvězda nezhasne jako prskavka hned krátce po vypuknutí revoluce, ale pět let stále a bez přerušení stoupá výš a výš, když se mu daří držet se ve své klíčové funkci, zatímco jeho blízcí přátelé Hébert, Chaumette, Danton v té bouřlivé době nepřetržitých změn ztrácejí postupně nejen své postavení, ale i život ?

Dle jedněch pramenů je Henriot v rozhodujících chvílích opilý. Je to možné. Jak ještě spolehlivěji a bezpečněji ho mohli jeho věznitelé v Konventu definitivně vyřadit ze hry ? Ví přece, že ho velmi brzy nečeká nic jiného než guilotina. Kdo by ale na jeho místě v takové chvíli nabídnutý alkohol odmítl ? Pravděpodobně nikdo. Mohl sáhnout po alkoholu hned po svém osvobození. Vždyť se v tu chvíli narodil podruhé. Kdo by ale na jeho místě v takové chvíli nabídnutý alkohol odmítl ? Pravděpodobně nikdo. Ať tak či onak, byl-li opilý, pak ovšem určitě nemohl být věrohodný a nemohl vydávat nějaké rozkazy, aniž by se nezesměšnil. Musí být ale proto určitě notorickým pijákem ? Tak ovšem nejen jeho vlastní osud, ale i běh dějin mohla skutečně, a víc než cokoliv jiného, predeterminovat - láhev brandy.

Snad se Henriot opravdu neodvažuje sám z vlastní iniciativy začít pálit na budovu Konventu. Vzpomeneme-li na počínání Napoleona v podobné situaci, můžeme si být jistí, že Henriot skutečně naprosto postrádá jakoukoliv schopnost rychlého a samostatného rozhodování ? Opravdu se potřebuje s někým poradit či dostat souhlas ? V této souvislosti je nesmírně zajímavé, že tato situace pro něj není nová. Již jednou držel svými děly Konvent v šachu a demonstrativně i vystřelil. Bylo to před více než rokem, když Jakobíni požadovali odchod Girondistů ze sněmovny a vypomáhali si přitom takto nevybíravě. Ví dobře, jak je taková "argumentace" účinná a všem jasně a rychle srozumitelná.

Tenkrát ovšem stál po jeho boku Danton, který jeho jednání řídil. Chybí mu dnes opravdu tak nepostradatelně někdo, kdo by za něj rozhodl ? Uvážíme-li, že mu stále a bez ustání běží o vlastní krk, a že nemá co ztratit, zdá se tato alternativa absence rozhodnosti a odvahy dost nepřesvědčivá. Nepravděpodobná se ovšem jeví i alternativa odmítnutí poslušnosti jemu podřízených dělostřelců, to jest neuposlechnutí jím vydaného rozkazu ke střelbě. Ať už byla nálada mezi dělostřelci jakákoliv a atmosféra ve městě jakkoli neurčitá, ve vojsku znamená odmítnutí rozkazu za těchto podmínek okamžitou smrt.

Když pak posléze spěchá na radnici, neví tedy co dělá (je opilý ?), nebo se jde poradit (je nerozhodný, nesamostatný ?), nebo už prchá, nebo se odehrává, v jisté modifikaci, scéna ze Shakespearova Julia Caesara ? Sněmovna se zajíká strachy, Henriot je si jist, že má vše pevně ve svých rukou a vše plně pod kontrolou. Je přesvědčen, že ze strany sněmovny již nehrozí žádné nebezpečí. Ponechává tedy své vojáky na svém místě a odchází na radnici, stejně neuvěřitelně naivně a bezelstně jako odchází od Kapitolu Brutus, který po svém projevu po zavraždění Caesara slyší v uších opojné nadšení a frenetické, oslavné výkřiky: "Ať žije Brutus ! Doprovoďme ho s jásotem !".

Vůbec se ovšem současně nesnaží zabránit následnému projevu Marka Antonia, po jehož vystoupení totéž shromáždění vzápětí a se stejným nadšením volá: "Zrádci to jsou ! Zapalme Brutův dům !". A nemůže být Henriotovo jednání později snad také částečně ovlivněno nepochopitelnou -- opět, a v dějinách se tolikrát opakující ! -- nerozhodností, dnes momentální nerozhodností a apatií samotného Robespierra ?

Buď jak buď, skutečností zůstává, že titíž dělostřelci, kteří Henriota osvobodili a kteří obléhali Konvent, nakonec kolem jedné hodiny ráno 10. thermidoru zaútočí na radnici. Nemusí překonávat ani ten nejmenší odpor, neboť početné davy ozbrojených občanů, které se večer na výzvy radnice na náměstí de Greve na její obranu shromáždily, se mezitím celkem v klidu rozcházejí. Od osmé hodiny do půlnoci se totiž u radnice vůbec nic viditelného neděje. Navíc se ještě kolem půlnoci strhne mohutná bouřka. Bezbranná, osamělá radnice nemá teď ani sebemenší naději na nějaký úspěch. Pro lidi uvnitř již není úniku. Karta se tedy opět, teď už definitivně, obrací.

Uvnitř radnice se dějí hrůzné věci. Muž, který mohl změnit běh dějin, je nyní svými druhy na radnici divoce osočován a obviňován z žalostného selhání, soustřeďuje se na něj vztek a hněv. Jeho osud je strašný. Jeho někdejší zachránce Coffinhal ho v nevýslovném hněvu vyhodí z okna třetího patra budovy. Polomrtvému se ještě zázrakem podaří skrýt se v blízké močůvkové jímce. Pátrající vojáci mu během hledání vypíchnou bajonetem oko. Nakonec ho vypátrají a je spolu s Robespierrem a ostatními, víc mrtvý než živý, ještě ten den večer 10. thermidoru, tedy 28. července 1794 guilotinován. Žádný soud se nekoná, všichni jsou pouze jen identifikováni, neboť byli postaveni již předtím mimo zákon. Coffinhal, jemuž jedinému se podaří z radnice zázrakem uprchnout, je o něco později rovněž objeven a bez soudu neprodleně popraven. Henriota s Coffinhalem, muže, kteří ten den prohráli, odsuzuje ale historie -- domnívám se, že neprávem - k zapomnění.

0
Vytisknout
9480

Diskuse

Obsah vydání | 25. 7. 2014