Jak (ne)být jednostranný

24. 7. 2014 / Marek Řezanka

Jan Čulík si klade otázku, proč jsou dnes lidé obecně více náchylní k jednostranným pohledům s tím, že v minulosti byli kritičtější. Doslova ve svém článku píše: "Češi mívali v minulosti schopnost kriticky myslet. Je na pováženou, že mnozí z nich tuto schopnost v současnosti ztratili. Ke své vlastní škodě."

Je tomu ale skutečně tak? Za normalizace byli lidé k oficiální propagandě skutečně nedůvěřiví a kritičtí. Dokázali být ale stejně kritičtí i k ostatním informačním kanálům, zvlášť když tyto kanály měly punc zakázaného ovoce? Nebagatelizovali náhodou riziko nezaměstnanosti s tím, že jde pouze o propagandu Východního bloku? Byli schopni analyzovat konflikty ve světě tak, aby se nepostavili nekriticky na jednu stranu? To jsou jenom některé z otázek, kterými bychom se v souvislosti s nekritickým přejímáním jakýchkoli zpráv měli zabývat.

Jan Čulík se ve svém článku mj. ptá: "To, že česká média jsou prodejná a šíří hloupou protiruskou propagandu, přece proboha neznamená, že automaticky začnu věřit každé pitomosti, kterou šíří ruská televize! Co to je za šílený přístup?"

Začněme nejdřív rozborem tuzemských mainstreamových médií. Jejich úroveň považuji za tristní, a to z důvodů, o nichž jsem již ve svých minulých článcích psal. Asi nejzávažnější pochybení masinstreamových médií lze spatřovat:

1) Ve způsobu zpravování o zločinech, kdy kladou důraz na to, že oběť byla "člověk" a pachatel "Rom", "Rus" atp. Média nejsou od toho, aby lynčovala a podněcovala k nenávisti.

2) V naprosté absenci principu presumpce neviny (stačí se podívat na komentování kauzy D. Ratha pár hodin po jeho zadržení). Média nejsou od toho, aby nahrazovala roli soudů.

3) Ve vedení kampaně proti policii a státním zástupcům (lze zmínit kauzu P. Nečase a J. Nagyové). Média nejsou od toho, aby šířila poplašné zprávy a hysterii a aby nepřímo nabádala k bojkotu systému spravedlnosti. Mimochodem se zde opět projevila inklinace médií k vynášení soudů bez jakýchkoli důkazů.

4) V neprofesionalitě, která se projevila v prezidentských volbách. Média nejsou od toho, aby měla své favority a své outsidery.

v 5) V zamlčování některých podstatných faktů. Média nejsou od toho, aby budovala ideologii či aby burcovala do války (zatímco v případě legální překlenovací vlády J. Rusnoka jsme div neslyšeli, že se vracíme k totalitě, pučem dosazená vláda na Ukrajině, která jasně hraje na fašistickou strunu, je médii brána jako něco pozitivního, co je třeba podpořit).

Za tohoto stavu se snad ani nelze divit řadě lidí, že tato média pro ně přestávají mít jakoukoli váhu. Problémem je, že k sestavení nějakého jakž takž skutečného obrazu reality jsou zapotřebí kombinace více zdrojů, jejich porovnání, rozbor -- a v neposlední řadě vlastní znalosti. Ty jsou ale vzhledem ke stavu současného školství a úrovně všeobecného rozhledu silně limitovány. Jistě že nelze čekat, že v rámci jednoho neoliberálního systému budou média fungovat lépe a radostněji, než v jiném neoliberálním systému. Navíc v zemi, kde je vyšší riziko, že se novinář stane obětí vraždy (např. A. Politkovská).

Toto ovšem není vinou lidí. Jak mají kriticky myslet, když k tomu nejsou vychováváni -- a vše, co je obklopuje (reklamy, tzv. autority, média, školství, rodina, kolektiv, atd.), působí opačně?

Karel Dolejší upozorňuje na některé nesrovnalosti kolem zpráv z některých ruských zdrojů s tím, že kriticky bude potřeba se vymezit i vůči západním verzím pádu letadla, pokud nebudou podloženy jasným důkazním materiálem.

Je ale třeba dodat, že zejména v USA již zazněly hlasy (a že zazněly od vrcholných politických představitelů -- např. J. Kerryho), že vina je jasně na straně Ruska (později došlo k určitému zmírnění této rétoriky, že "Rusko pouze vytvořilo podmínky", jež k pádu letadla měly vést). Je ale jasně slyšet ony předválečné tamtamy, které se osudově rozezněly před vpádem do Iráku v roce 2003.

Není rozhodně dobře, že se vynášejí soudy, dokud nějací nestranní vyšetřovatelé neprozkoumají všechny důkazy a nedospějí ke konečným závěrům, co se vlastně stalo -- a proč. Takto jsme pouze v zajetí argumentační války, která nemá s dokazováním nic společného. Nelze taktéž zapomínat, že představitelé USA ztratili u značné části světové populace kredit poté, co slovně šermovali s "nezpochybnitelnými důkazy" proti S. Husajnovi a poté, co vedli bezprecedentní válku proti zemi, která se ničím neprovinila, nikoho nenapadla a nikoho neohrožovala, aniž získali podporu mezinárodních institucí. Mezinárodní právo zkrátka dostalo na frak. A dostává na frak dodnes.

Připomeňme si události v Lockerbie (atentát v dopravním letadle a pád na obydlené budovy) i fakt, že libyjský představitel, jenž měl za útoky stát, byl pro západní politiky až donedávna přijatelným partnerem k jednáním. Partnerem, s nímž si "ctihodní" západní politici padali do náručí. Paradoxem je, že libyjští představitelé se přihlásili ke odpovědnost za atentát z roku 1988 v roce 2003, kdy se pozornost Západu upřela na Irák a S. Husajna. To měl být v danou chvíli "Hitler a nejhorší zločinec na světě".

Rok 1988 se ovšem nenesl jen v duchu událostí v Lockerbie. Posádka křižníku USS Vicennes zaměnila několik měsíců před tím íránské civilní letadlo za stíhačku a sestřelila ho. Nikdo z 290 lidí na palubě letadla nepřežil. Čeho se dočkali příbuzní obětí? "K sestřelení letadla Íránských aerolinií nedošlo v důsledku zane

dbání ze strany amerického námořnictva," je uvedeno ve zprávě, podle které kapitán "jednal vzhledem k dostupným informacím a časovému rámci obezřetně." Admirál zdůraznil, že Írán musí nést zodpovědnost za "rizika vyplývající z provozování osobní letecké dopravy v těsné blízkosti válečného konfliktu." (Zdroj: ZDE)

Doteď nevíme, co bylo skutečnou příčinou pádu letadla nad Ukrajinou. Pokud bylo toto letadlo sestřeleno, nevíme, kdo jej sestřelil -- a proč ho sestřelil. Zda šlo o nešťastnou náhodu, nebo o úmysl (tuto hypotézu raději nedomýšlejme do důsledků). Chtějme co nejpřesnější informace a co nejdetailnější vyšetření příčin. A co se vlastně stalo s jiným malajským letadlem, které i se dvěma stovkami lidí zmizelo nedávno neznámo kam?

Hledejme odpovědi dříve, než se necháme unést strachem, zuřivostí a vztekem k činům nanejvýš neuváženým, jejichž důsledky by pro nás všechny byly tragické.

Nezapomínejme ani na 3. února 1998. Tehdy piloti z letecké základny Aviano způsobili nehodu, při níž v kabinové lanovce přišlo o život dvacet lidí. Co by dnes spustila západní mainstreamová média, kdyby se něco podobného stalo ruským pilotům?

Nepodléhejme žádným neověřeným teoriím, a je jedno, zda se jedná o konspirační teorie, které vidí za pádem letadla tajné služby USA, nebo o teorie, které mají jasno, že za vše může Putin. Chtějme pouze ověřené důkazy, ať již budou svědčit o čemkoli. V žádném případě ale neaplikujme princip kolektivní viny, navrch na základě spekulací.

Požadujme, aby zpravodajství, na které máme právo, bylo co nejvyváženější, aby respektovalo presumpci neviny a aby bylo zatíženo ideologickými předsudky co nejméně, pokud možno vůbec. A aby z něj účelovost netrčela jako sláma z bot. Dokud se toto nezmění, nemá cenu obviňovat občany, že jsou nedostatečně kritičtí. Byl by to nářek na nesprávném hrobě.

Dovětek

Před pár dny, 22. 7., jsme si mohli připomenout hrůzné řádění střelce, který své činy hájil fašistickou ideologií (a u fašistů po celém světě nacházel odezvu). Připomeňme si především chování norské společnosti, která předvedla něco, co by nám v těžkých dnech mohlo dodat trochu víry a optimismu. Na násilí, které připravilo o život desítky převážně mladých životů, neodpověděla násilím, ale demonstrací hodnot skutečné humanity a demokracie. Mladí sociálně demokraticky smýšlející lidé protestovali proti spirále násilí na Blízkém východě (nové eskalaci tohoto násilí jsme svědky posledních několik dní).

Neposilujme fašismus. Netvořme podhoubí pro nenávist a strach. Válka není řešení. Každé vítězství v sobě nese porážku, každá porážka touží po kompenzaci. Jedině rovnováha může znamenat mír. A jedině vzdělaní a kriticky myslící lidé netrpící sociálními a existenčními problémy mohou tento mír garantovat.

0
Vytisknout
5461

Diskuse

Obsah vydání | 28. 7. 2014