Pohádka o caru Vladimírovi

26. 3. 2014 / Cyril Podolský

"A tahle bude o caru Vladimírovi, ale pak hned spát..." klimbnul strýček Nikita. Hlava se mu svezla na stůl a zdálo se, že usnul.

"Nalijte strýčkovi, no tak!" Křikla Nina na děti. Malému Sergejovi se už nechtělo běhat kvůli každému stakanu do kuchyně a postavil před strýčka celou láhev. Vodka zavoněla pokojem a strýček Nikita otevřel oči.

"Vyprávějte dál!" pobídla ho Nina. Děcka se uvelebila okolo a zvědavě kulila očka.

"Dobrá, proč ne?" natáhl Nikita z flašky mocný hlt. "Tenkrát bývalo módní to slovo...

demokracie. Nikdo vlastně přesně nevěděl, co znamená, a tak si s ním mohl každý dělat, co se mu zachtělo. Každý ho vykládal po svém. A věřte mi, že to bylo výkladů! A jak se měnily! A ještě byla další slova: humánní, lidové... a vůbec tak."

"Jak: různě vykládat? Jediné slovo?" podivila se Nina okázale, aby strýc pochopil, že je to třeba dětem vysvětlit.

"Prostě tak," zamnul si knír Nikita. "Představte si náměstí, třeba jako to naše, plné lidí. A všichni protestují. Na radnici, na tom náměstí, sedí vládce. Zeptá se svého pobočníka: proti čemu ti lidé protestují? Ten mu poví, že proti jeho protivníkovi. Vládce tedy svolá hlásné trouby a nechá vyhlásit, že dav má pravdu, že dav je moudrý a svrchovaný, že má oprávněné demokratické požadavky a že je třeba se protivníka zbavit. Nejlépe aby odešel on sám. A v hanbě. Je přitom jedno, kdo v tom davu stojí, nebo zda vůbec někdo nějaký protest úřadům ohlásil."

Nina si sedla mezi děti a strýc si přihnul vodky.

"Za pár týdnů," povídá, "přijde pobočník za vládcem zas, že prý už jsou lidé zpátky na náměstí a zase protestují. Vládce se jen usměje a ptá se proč? Pobočník odpoví, že proti němu. A tak vládce znovu svolá hlásné trouby a nechá vyhlásit, že požadavky davu jsou neoprávněné a nedemokratické a že dokonce ohrožují samotné slovo demokracie. Navíc, čím je ten dav? Jen křiklouny z ulice. Nechat si diktovat nějakou lůzou, to může jen populista... A vidíte, děti! Na to bych zapomněl. Populista bylo v těch časech také módní slovo... Ale zpátky k věci. Kdo v tom davu stojí? Nejsou to buřiči? A mají vůbec k tomu protestu úřední souhlas? Ptá se sám sebe vládce a nechá dav rozehnat četnictvem. Tak, takhle to funguje s těmi výklady jednoho slova, víte?" mrknul Nikita spiklenecky na Ninu. A ještě natáhl hlt vodky.

"A teď k té pohádce o caru Vladimírovi. Tehdy vládl veliké zemi, ta se jmenovala Rus. Vladimír byl vládce smířlivý a snažil se vést věci v poklidu a být se všemi za dobře. Hned u jeho hranic ležela menší země, Ukrajina. Byla tak blízko Rusi, že to občas vypadalo, jako by k ní patřila. Ukrajinský král se prý navíc s carem Vladimírem přátelil. Vládcové Protějších zemí ale časem dostali na tu zem zálusk: a protože cara Vladimíra příliš v lásce neměli, rozhodli se ho obejít. Pomohli davu nespokojenců na velikém náměstí k tomu, aby svrhl krále téhle Ukrajiny a dosadil na trůn jiného. Toho, který zemi připojí k Protějším zemím. Toho, který ji přinese to moderní slovo, o kterém jsem už mluvil.

Protější země neměly krále ani cary, byly to země moderní, demokratické. Své vládce si samy volily. A dělaly, co mohly proto, aby stejně demokratické byly i všechny ostatní země na světě. Ať už o to samy stály, anebo ne..." Teď už si vodky loknula i Nina. "Vyprávějte přeci!"

"Car Vladimír se podivil: tak krále, kterého si lid sám kdysi vybral (ač to byl pravda šejdíř) svrhne nepočetný dav a dosadí krále (stejného šejdíře), kterého lid nevolil? A Protější země tomu pomáhají a nového krále uctívají? Vždyť to není demokratické. Vždyť to je přesný opak toho, co hlásají? Proč? Že by se mi chtěly dostat na kobylku a přisunout se až k hranicím Rusi? To bych tedy měl zase já připojit ke své zemi alespoň tu část Ukrajiny, se kterou sousedím. Vždyť co? vojsko tam už stejně mám. Ať zase valí oči ony!"

"Vojsko?" podivila se Nina až zaškytala. "Říkal jste strýčku, že byl Vladimír mírumilovný, ne?"

"To říkal, Ninuško, to říkal. Ale i obyčejný rolník nosívá za pasem lovecký nůž, to víš. Ale dál! Protější země to překvapilo. A nemile. A tak nechaly rozhlásit, že je to nedemokratické. Dav prý krále Ukrajiny svrhl demokraticky a nový král, i když nikým nezvolený, je teď demokrat. Udělat něco podobného na druhé straně Ukrajinské země je ale nepřípustné, nehumánní, nedemokratické a je to přímo vojenský převrat.

A tak car Vladimír rozhodl. Zeptáme se přímo lidí, co u našich hranic bydlí, zda by se k nám nechtěli připojit. Vojsko tam přece máme. A ať je to demokratické, vždyť i já bych jednou mohl být takovým demokratem, kdo ví? Ať lidé rozhodnou hlasováním.

To už ale Protější země nahněvalo docela. Vždyť nám přímo z úst krade slova, ten lotr! Vždyť se ohání tím, na co jsme už léta pyšné a co jsme my samy vynalezly! Tak víte co? ...obrátíme to. A tak nechaly Protější země vyhlásit, že volby jsou nedemokratické. A bylo to. Všechno bylo naopak a obyčejní lidé, co v nich žili, si přitom ničeho nevšimli. Asi ani nechtěli. Ten, koho nikdo nevolil, byl demokratem a ten, kdo volil, jednal nedemokraticky. A teď, babo, raď!"

Děti si začaly hrát. Už je to vyprávění nebavilo, přestaly mu rozumět. Nina také kroutila hlavou, pak si ale ještě jednou ucucla vodečky a poslouchala zvědavě, jak to skončí. "A co tedy udělal Car?"

"Co mohl? Mohl ke své zemi připojit část té Ukrajinské a poslat tam i další své vojáky, lidem tam by to tenkrát asi nevadilo. Snad by to i uvítali. Jenže to by se na cara pak Protější země dívaly skrz prsty. Nebojovaly by proti němu, ale přestaly by s ním prostě mluvit. A to Vladimír nechtěl, byl to přece smířlivý člověk. A tak ustoupil. Nechal Ukrajinu Ukrajinou a dokonce svá vojska, která tam už dlouhá léta předtím pobývala, vrátil zpátky na Rus."

"Takže to dopadlo dobře?" podala Nina lahev Nikitovi.

"Vidíš tu okolo nějakou Rus? Velikou zemi?" zeptal se jízlivě strýček. "Tak vidíš. Žádná tu není."

"A jak to tedy bylo?" nedala se.

"To bylo tak," přihnul si posledním mocným douškem Nikita. "S jídlem roste chuť. A vstřícnost si často lidé vysvětlují jako slabost. Protější země si tedy řekly: když to šlo tak lehce s Ukrajinou, proč by to nešlo i jinde? A začaly po kouscích dělit i Rus samotnou. Jeden protest za druhým. Jeden převrat za druhým. Car Vladimír teď už tak smířlivý nebyl, vždyť šlo o vlastní půdu pod nohama, ale co zbývalo? S každým dalším ústupkem se stával slabším a zranitelnějším. Až se bránit přestal. Když pak zůstal úplně bezmocným, rozpadla se Rus na desítky a stovky drobných království, které toužily stát se součástí Protějších zemí. A valem přitom chudly. Co by ale Protější země s tou chudou lůzou dělaly? Nemohly ji mezi sebe jen tak přijmout, to by se jejich lidu nelíbilo. To by mohlo opravdu ohrozit volby. A snad i demokracii...

Království se tedy začala bít mezi sebou o tu trochu luzného bohatství, které zůstalo. A byla z toho občanská válka, skoro jako opravdová. Vladimír byl bezradný. A té bezradnosti si všichni hned všimli. Za to můžeš ty! Řekla malá ruská království. Máte pravdu, on to začal! Přitakaly Protější země. A tak Vladimíra zatkli, soudili lidovým soudem a nakonec popravili." Usmál se čtverácky na děcka strýček. "Dobrou noc."

"A co, strýčku, kdyby byl Vladimír zlý a krutý a kdyby k Rusi sousední kus té Ukrajinské země přece jen připojil a nikoho se neptal? A kdyby tam poslal vojáky?"

"Kdo ví?" usmál se Nikita. "Rus by asi dneska byla taková, jako tenkrát a kdo ví? Třeba ještě větší... A cara by nepopravili. Je ale možné, že by s ním dlouhá léta nikdo z protějších zemí nepromluvil a v nouzi mu ani ruku nepodal. Kdo ví... A teď už honem na kutě, vždyť je to jenom pohádka!"

0
Vytisknout
5546

Diskuse

Obsah vydání | 28. 3. 2014