Nežádoucí téma?

28. 3. 2014 / Jan Sláma

Sexuální přátelství osob stejného pohlaví se v poslední době vehementně prosazuje. Jsou pořádány akce všeho druhu a narážejí na souhlasné i nesouhlasné reakce. Zabývají se jím i vlády a prezidenti. Domnívám se, že uvedený sociální fenomén se týká spíše lidí mladších a energičtějších. Podívejme se ale také na problematiku, která se netýká zrovna sexuálních záležitostí a také ne lidí mladých. Mám na mysli problémy lidí starších a starých, důchodců, ale také bab a dědků jak jsou někdy v reklamě nazýváni. Či slušněji, seniorů. Ten poslední titul je jedno z mála dobrého co se starým občanům u nás dostalo. Jinak obecně vzato stojí zcela na okraji zájmu politiků i když v době předvolební si na ně přeci jen vzpomínají.

Jak člověk stárne a blíží se k době kdy už nebude schopen aktivně přispívat ke koloběhu občanského života, začne se zamýšlet nad životem a jeho změnami. Většina lidí, zejména v minulosti, pracovala. Někteří se sice také pokoušeli práci vyhýbat, ale to se jim začalo dařit až v současné době pokřivené rozvojem všemožných lidských neřestí a nešvarů. Současní senioři se k tomu většinou propracovat nestihli. Pokud tedy včas a ještě za relativně slušné duševní úrovně nezemřeli, pak se každým dalším rokem dostávají do stále horšího fyzického a duševního stavu.

Stářím lidé zjišťují jak jim každým rokem ubývá fyzických sil. Po těžší práci, pokud ji vůbec jsou ještě schopni vykonávat, mají bolesti ve svalech a kloubech celého těla. Zjišťují, jak se jim krátí dech při namáhavější chůzi, neřkuli běhu. Jak se jim při vstávání točí hlava. Občas v závrati upadnou a zraní se. Zjišťují, že nepřečtou bez brýlí a často i bez lupy běžná písmena. Často je s nimi těžká domluva, protože špatně slyší. Mnozí se musí rozloučit s jedním či více zuby.

Slyšel jsem o příběhu ze zubní ordinace, kdy si starší žena nechala vytrhat všechny zuby, protože na individuální protézy neměla prostředky. Je to jak příběh z románu Viktora Huga.

A boháči dál hromadí své miliardy.

Už jsem psal i příběh ženy, kterou systém našeho zdravotnictví odsoudil k trvalému pobytu na lůžku, jen proto, že nebyla důsledně a včas rehabilitována!

S pokračujícím stářím se zpomaluje mozková činnost. Člověk zapomíná, při řeči trvá dlouho než si vybaví potřebné termíny a slova. Mladší a čilejší se s nimi nebaví.

Rodina a příbuzní se o staré lidi mnohdy vůbec nezajímá, pokud si k nim nechodí v příslušných termínech pro důchod.

Díky úspornému sociálnímu systému se příjmy důchodců dostaly do ostudné situace, která se teď prý bude zlepšovat. Minulá vláda myslící především sama na sebe upravila výši letošního důchodu o nějakých 40,- Kč, ale díky trikům bankovní rady si je s navýšením vzala zpět.

Nejsou vzácné případy, kdy si babička v lékárně rozmýšli zda vyzvednout léky, za které již zaplatila doktorovi 30,-Kč nebo si raději za doplatek koupit něco k jídlu.

Řada lidí se musí uskrovnit v jídle i lécích, aby měla na neregulované bydlení . Majitelé mají přece právo na svůj výdělek.

Boháči dál hromadí své miliardy.

Na staré lidi se jak krkavci vrhají různí zločinci. Stávají se snadnou kořistí exekutorů. Mnozí spáchají sebevraždu nebo končí na ulici.

Mrtví lidé jsou někdy nalezeni až za dlouhou dobu, neboť se o ně nikdo nezajímá.

Mnozí lidé současnosti, kteří ale pamatují výhody i strasti minulého režimu, který jim ale přinášel vizi spravedlivého života, se dnes propadá do deprese, kterou jim přináší bezvýchodnost současného společenského řádu.

O naplněném stáří si většina může jen nechat zdát. Kultura a její dění jde zcela mimo ně. Jsou odkázáni na televizi. Na koupi knihy, návštěvu divadla či výstavy nemají peníze. Někde je sice snížené vstupné pro seniory, ale ne všude a i tak je příliš vysoké. Jedna z mála výhod, které seniorům současná společnost ze setrvačnosti poskytla, je zlevněná doprava. Pohled na belhající se babičky a starce v městských ulicich by nebyl příliš pěkný. Na venkově už se to spíše přehlédne.

Jako samozřejmost se dnes považuje účast lidí na využívání informačních technologií. Je tak nazývána i moderní společnost. Lidé jsou běžně odkazováni pro informace na internet. Mnozí staří lidé se tak dostávají do situace, kdy jsou de facto ze společnosti vyloučeni. Ne snad proto, že by se nebyli schopni naučit práci s informačními technologiemi, ale proto, že prostě nemají dost prostředků, aby k nim byli připojeni.

Pokud lidská společnost dospěla k takovéto smutné situaci, kdy lidé přežívající mimo jakýkoli zájem veřejnosti v léčebnách dlouhodobě nemocných a oni by ani takto nemocní být nemuseli, ale jsou, pak by jim tato společnost měla dovolit z tohoto světa důstojně odejít. Pokud lze vůbec o nějaké důstojnosti mluvit, když ležíte s pytlíkem na moč visícím u postele, oblečeni do plenkových kalhotek a kdy veškerý kontakt se omezuje na jídlo, které vám několikrát za den přinesou aniž by se zajímali zda jíte, zda vám chutná, zda máte nějaké potřeby, zda byste si chtěli s někým pohovořit.

Ať chceme nebo ne, člověk je tvor společenský a když je takto ze společnosti vyloučen, pak co mu zbývá. Sebevražda pokud k ní má sílu a prostředky nebo vegetativní přežívání, které stejně pomalu přejde ve smrt. Ale společnost se necítí za takovouto smrt tak odpovědná jako za smrt úmyslnou.

Pan prezident doufá, že katolická církev využije miliardy, které od nás získala, na stavbu hospiců. Tam by prý lidé mohli odcházet důstojně. Já si ale myslím, že tato církev spíše než aby se zabývala starými lidmi bude hledět jak získat lidi mladé pod svou správu. Možná, že nějaký hospic na ukázku opravdu postaví, ale co se tam dá očekávat. Že tam bude něco víc než v LDN? Co asi. Nějaké to modlení. Na to ale většina lidí zvědavá moc není. Tak co tedy!

Eutanazie v koaličním programu vlády je vyjmuta z možností využití. Opět je tu ten zastírací argument možného zneužití. Nedávno mi jeden lékař vyprávěl jak dal večer pokyn sestře v LDN k medikaci jednoho pacienta. Ráno byl pacient mrtev . Léky nedostal. Co to bylo? Vražda, zanedbání péče, eutanazie, či co. Na každý pád si nikdo nestěžoval.

Problém eutanazie, řekl bych spíše dobrovolného odchodu od stavu, který člověku přináší jen bolest, ke klidu, věčnému spánku a míru, by neměl být přetřásán a uzákoňován politiky, kteří se k němu vzhledem k jejich mládí a životu ve zcela odlišných podmínkách, nemohou objektivně vyjadřovat. Vůbec mám pocit, že když se o eutanazii hovoří, je to s jakousi štítivostí, jako když se mluví o něčem neslušném.

Možná, že spravedlivé by bylo referendum, provedené ale lidmi kterých se týká, řekněme ve věku nad sedmdesát let. Odrazuje ale také způsob a představa, že někomu dáte smrtící injekci nebo mu přimísíte do infuze jedovatou látku, je dosti nepříjemná. Vypadá to spíše jako poprava. Ve starém Římě si životem přesycení patriciové nechávali prý v lázni otevřít žíly a odcházeli ze života při rozhovoru s přáteli. Jean Valjean zemřel smutkem a dobrovolným hladověním. Indičtí jogíni dokázali silou své vůle zastavit srdce. To by asi bylo nejkrásnější, ale také nejobtížnější a ne každému přístupné.

Co tedy dělat? Je nějaké východisko? Očekávat, že skupina nejbohatších se vzdá svého obrovského majetku, jehož hromadění zasvětila svůj život ve prospěch všech je, málo pravděpodobná. Přitom smysluplné využití mrtvého kapitálu by mohlo vyřešit tolik problémů. Mohlo by vytvořit ráj na Zemi.

Ale i tehdy, problém spojený s odchodem nemizí. Jen by zmizely všechny ty tragické souvislosti, které se dnes vynořují. Lidé by pak odcházeli ne proto, že se život stal nesnesitelný, ale proto, že k rozhodnutí odejít dospěli z vědomí, že jejich život je již naplněn.

0
Vytisknout
5902

Diskuse

Obsah vydání | 28. 3. 2014