Předehra i dohra "mýtu evoluce"?

28. 3. 2014 / Miloš Dokulil

V BL jsem teď již několikrát zavadil o publikaci J. A. Mejsnara, Mýtus evoluce (jehož knížce takto bezděčně dělám reklamu). V podtitulu knihy (z roku 2013) zní dokonce jako úderné veršování zřejmě nečekaný posměšek na Darwinovu adresu: "aneb geny křičí: 'Jémine, mýlíte se, Darwine` ". Za výchozí povšimnutí stojí již třeba samotná Předmluva této knížky. Autor v ní kupodivu uvádí rok 2000 jako práh nového století; ačkoliv takto teprve končilo to dvacáté (vždyť křesťanský letopočet přece nezačínal rokem nula!).

Hned v tomto uvozujícím textu prof. Mejsnar svého čtenáře ujišťuje o tom, že za poslední dvě století bylo zveřejněno velké množství publikací o původu života či přímo člověka, které se ale měly většinou vydatně opírat jen o nepodložené úvahy, nikoli o prokazatelné experimenty. Což by ovšem bylo na pováženou. Detailem tu asi bude, že zvýšený zájem o možnou genealogii člověka vznikl až o půl století později, teprve po vydání Darwinova díla o původu druhů (z roku 1859). A ještě málem o sto let později pořád se ještě -- třeba v rámci marxismu -- hlásalo, že život je způsob existence bílkovin. Teprve během 2. světové války bylo znovuobjeveno DNA (deoxyribonukleová kyselina), která tvoří program života. Výchozí struktura DNA začala být známa teprve od roku 1953. Teprve zde výše již uvedeného roku 2000 byl zhruba dokončen výzkum lidského genomu (aby bylo možné na jeho podkladě zkoumat další závažné okolnosti pro charakteristiku lidského života a jeho funkcí). "Copyright" úvodem zmíněné knihy bylo stanoveno tak příkře, že se zatím rozpakuji něco přímo citovat (nemaje autorizované svolení); takže teď jenom zatím stručně reprodukuji, jak jsem tomuto textu sám porozuměl.

Většinovým míněním vědců je názor, že výchozí, snad tehdy roku 1859 teprve opatrně formulovaná Darwinova hypotéza o evoluci živočišných druhů je dnes nejen "teorií", ale přímo stěží popíratelným "faktem" současné vědy. Pro odpůrce Darwinovy objevné myšlenky o evoluci je kamenem úrazu hned její základní myšlenka, přímo ten hlásaný přírodní výběr náhodným způsobem. Odpůrci myšlenky biologické evoluce jsou si jisti tím, že nejen konkrétní život ve svých četných formách, ale také již jeho substruktury, jakou je např. gen, jsou do té míry složité, že nepřipouštějí (podle žádné teorie pravděpodobnosti) náhodný vznik tak jedinečně funkčních a úžasně složitých biologických struktur, jakými jsou fakticky všechny formy života.

Sám jsem na vlastní kůži před mnoha lety poznal (ještě v podmínkách první poloviny 20. století), jak věrohodně "na první pohled" vypadají a jak se zdají být pro mnohé lidi stále -- dodnes! -- neprůstřelné ty argumenty, které pro svět a jeho nám známou přírodu převzali i s chlupy pozdější stoupenci "ID" (tj. inteligentního projektu, "Intelligent Design"), že něco raději jako přívažek hned do výchozích úvah o této problematice přidám. Nebudu rozvádět víc jak dvě stě let starý podmanivý příklad, v němž bylo pádně nabídnuto anglickým autorem Paleyem jeho čtenářům hned dvojí zakopnutí; jednou o kámen, a podruhé o hodinky. Zároveň s doprovodným úkolem posoudit, za kterým asi předmětem bychom měli naléhavě vnímat nějakého jeho tvůrce, vybaveného ovšem rozumem (pochopitelně především právě u těch hodinek!). To mnohem dramatičtější příklad té "inteligence" přece přitom dává přímo samotná (zvláště živočišná) příroda; a ovšem také mnohem jedinečněji svou existencí a svými četnými obdivuhodnými dispozicemi sám člověk.

Již před víc jak půl stoletím (nepočítejme léta!) jsem se seznámil s jedním příkladem vyvracejícím evoluci, který kupodivu stále vypadá jako "funkční"; už proto, že vypadá navenek tak "lapidárně" (a nesmí už vůbec ani trochu vadit, že zrovna to poslední slovo v uvozovkách má latinský původ; významově přece "lapis" znamená přímo "kámen"; že by se teď mělo či mohlo přece jen uvažovat o tom Paleyově z roku 1803 a nastraženém k zakopnutí, jak tu o něm padla zmínka v předchozím odstavci?). --- Ten argument zněl přibližně takto: jen si představme, že dokonalé lidské oko, sloužící tak jedinečně člověku možná s 90 % veškeré dostupné informace, vzniklo jako produkt vývoje. Dokonce nahodilého vývoje! Kdypak bylo toho oka půl? Tedy jako orgánu i jeho případné funkce? Nezdá se, že tu je přijatelná cesta k evolučnímu řešení té otázky. Pak by tu přirozeně byla na této cestě také půlka té půlky, půlka té čtvrtky, atd., kamsi do zlomků funkcí i orgánů. Vypadá to přesvědčivě. Navíc, když výchozím způsobem máme do tohoto procesu zakalkulovat nahodilost. Někteří stoupenci "intelektuálního projektu" přidávají k lepšímu, jakoby z protipólu toho myšleného procesu, že budeme mít libovolné množství všech písmenek; a otázkou potom má být, za jak dlouho náhodným výběrem se vygeneruje třeba nějaké drama Shakespeareovo, anebo nějaké novozákonní evangelium. Takže řekněte potom ještě něco přijatelného k "darwinovské" evoluci! Že by na této vlně stávající sebedůvěry "mainstreamové vědy" se dostavilo přece jen vystřízlivění?

Ne že by měla mít pravda dva konce. Je ovšem především zajímavé, že sám Darwin nejdříve měl za to, že změny ve vývoji života by měly probíhat analogově, nikoli v nějakých "skocích" (to mu ještě "za tepla", hned po vydání zde citované knihy z roku 1859 vytkl jeho stoupenec a přítel Huxley). Snad místo nějakého vysvětlování si připomeňme, že sami jsme pár desetiletí ještě nedávno žili v představě, že jiný záznam obrazu a zvuku není možný než ten analogový; nikoli digitální (a dokonce, jak prakticky víme, co do věrnosti adekvátnější!). Ani změny biologických forem života neprobíhají analogově. Také k nim nedochází po nějakých přískocích po zlomcích těch orgánů, takže by nějaké funkce byla nejdříve třeba aspoň půlka; čili také žádné poloviny, a případně půlky půlek, atd., něčeho funkčně -- řekněme -- stoprocentního!

Připomeňme si: lidské oko má jako klíčové orgány rohovku, zornici, čočku, sítnici; a samozřejmě nervové dráhy do mozku k vyhodnocení přijaté výchozí optické informace. Zcela odlišně mohou přijímat světelné podněty třeba hlístice, přestože zrovna savčí či třeba ptačí oči nemají; ale mají rovněž v mezích svého života možnost -- byť omezené -- reakce na detekci světla. (Mezi savci máme třeba vzájemně různé rozfázování finální podoby zrození a následného vývoje individua; rychleji dozrávají k jisté samostatnosti opice než třeba člověk; a klokaní samice rodí mláďata, která pak musí donosit ve vnějším vaku. Nebo uvažme jako svérázný mezityp ptakopyska podivného; rodí živá mláďata, má ale zobák jako ptáci, a máme doloženo, že v něm byly původně i zuby! Anebo si ověřme, jak se běžně rodí mláďata pozemským savcům, a představme si, že by se zrovna takto měla standardně rodit mořským savcům. Že by v mořské vodě, při porodu savce hlavou napřed, žádné novorozeně nemělo šanci takový porod přežít, je zřejmé.)

Vůbec není třeba složitě spekulovat nad tím, že reakce na světlo (a potom naopak také na tmu) může být nesmírně závažná; také pro biorytmy v těle živočicha. Že u živočichů, kteří žijí v trvalé tmě, může nastat trvalá ztráta očí jako orgánu, také bylo již zjištěno a ověřeno. Samozřejmě že takové procesy nenastávají automaticky; výhodná mutace se kupodivu může snáz předávat a přežívat do následných generací daného druhu (mívá "zelenou" při rozplozování života). Všechny vývojově zaznamenané změny v utváření již existujících orgánů vyžadují ovšem vždycky dlouhý čas, než jsou druhově stabilizovány. Kdybychom zároveň do nějakých úvah o vzniku a vývoji různých živočišných druhů začlenili také tu nemálo drsnou okolnost, že se život na naší Zemi vinou různých katastrof vícekráte ocitl málem na nule, byli bychom snad opatrnější s těmi závěry o nemožnosti jeho evoluce. Připomeňme si jen éru ještěrů. Během ní byli hlodavci spíše zanedbatelnou součástí tehdejšího života. A když tato éra před 65 miliony lety náhle skončila, trvalo potom několik desítek milionů let, než se objevily takové druhy života, z jejichž rozvětvení mohli povstat takoví lidoopi, jejichž mutací posléze vznikly rozmanité formy tzv. australopithéků (doslova v této latinsko-řecké složenině "jižních opic"!), na něž posléze navázal druh Homo (z lat., a tedy "člověk").

Dnešní věda má celou řadu prostředků, umožňujících podmíněně orientaci v čase, pokud jde o zařazení nálezů po dřívějším životě; má k tomu stopy jak biologické (v DNA), tak fyzikální (třeba radioaktivní uhlík). Nedávný výzkum provedený v USA ("Pew Research", zpráva z 30. prosince 2013) dokládá, jak stále je život lidmi reflektován s jakousi bezprostřední naivitou, bez aspoň "rámcového" zřetele k výsledkům vědy. Z dospělých Američanů (USA) každý třetí počítal s tím, že "od počátku" člověk existuje takový, jakým je dnes. Aspoň výchozí čísla: s evolucí (a tedy vývojem člověka) počítalo 60 %, 33 % naopak s tím, že žádný vývoj jeho dnešní existenci nepředcházel. Zde, v těchto údajích máme také případný orientační klíč, budeme-li chtít vědět, s jakou formou argumentace můžeme mít na veřejnosti úspěch. Hlavně zůstat nějak názorný a bezprostřední, že? A přidat negativní emoce na účet možného rafinovaného protivníka; vždyť se mýlí, určitě záludně a nepokrytě záměrně. Copak nechce ošidně podemlít naše existenciální jistoty? (A možná že třetina dospělé populace USA k tomu pak souhlasně přitaká. Ne že by to nemohlo být někde jinde dokonce taky horší; tj. více v neprospěch vědy a "zdravého rozumu". Copak není běžně intelektuální průměr v některých zemích, ne-li v celém lidstvu paradoxně pod tím "průměrem"?)

Může být zcela jiná otázka, zda chceme případnou náboženskou víru těsně spojovat s problematikou přírodního výběru nebo s nově objeveným fenoménem gravitačních vln (jako dalším dokladem pro vznik tohoto Vesmíru v procesu velkého třesku). Někteří věřící lidé tak již nějakou dobu vědomě nečiní. Na druhé straně procesy typu velkého třesku nebo vzniku života na Zemi nepočítají nutně s žádným Bohem jako svou případnou příčinou. Tyto starosti si pravděpodobně většina věřících (třeba ani mezi muslimy či hinduisty, včetně buddhistů) nepřipouští, protože vůbec nikdy nepociťovala potřebu o těchto otázkách vědy něco vědět.

Sám boj proti darwinismu je kupodivu nejostřeji stále veden v USA, mezi stoupenci výše již uvedeného "inteligentního projektu". Jak je vůbec možné, že se najdou lidé, kteří stále chtějí ze Starého zákona a především z První knihy Mojžíšovy (zvané Geneze) tvořit výchozí encyklopedii přírodních věd?

Jiná (řekněme že "potenciální" nebo "latentní") otázka ovšem tu bude také pro ty z nás, kteří se domnívají, že vysvětlování přírody a náboženská víra jsou navzájem oblastmi, jež jsou vůči sobě imunní. Ona ta víra (třeba zrovna ta křesťanská) se hodně často prezentuje v metaforickém jazyce, takže jako kdyby spočívala především v té sugestivní víře jakoby přímo v nějaké evangelium Ježíšovo. A pak ve víře v Boha, jehož trojiční verze je laděna také jako metafora; majestát Boha-Stvořitele jako kdyby byl tlumočen Slovem, které bylo učiněno tělem a přebývalo mezi námi... a přitom by tu bylo propojení obou ve všem všeobjímající Láskou (jako třetí božskou "osobou"). Je jenom "řečnickou otázkou", zda takto prezentovaná víra obstojí nejen vůči vědě, ale přímo jako adresná informace či poselství pro samotné věřící? (Nezabývali jsme se tím, jakým prostřednictvím jsme vůbec mohli dospět k takto teď prezentované víře. Kým, anebo prostřednictvím jakého svědectví máme doloženo, že taková víra je "ta pravá"? Neboť autentická by měla být jen jedna. Ne, tímto vyústěním jsem nemínil provokovat. A pouhé přemýšlení nám v těch hodně citově exponovaných problémech také hned valně nepomůže.)

0
Vytisknout
5606

Diskuse

Obsah vydání | 28. 3. 2014