"Neodolatelná síla tlachu" na Putina nestačí

27. 3. 2014 / Karel Dolejší

V dobách nezpochybnitelné americké globální hegemonie mohly dělat zahraniční politiku i osoby k tomu účelu za normálnějších okolností zcela nezpůsobilé, jako například Madeleine Albrightová. Kuriózní kombinace "idealismu a realismu", kterou se Američané tak chlubí, se tehdy projevovala velkohubým řečněním a bombardováním. Tam, kde se to hodilo, padala vznešená slova o lidských právech a humanitě; tam, kde se to nehodilo, se ovšem nanejvýš šeptalo, že by i vážený spojenec jaksi měl... A pokud adresát exaltovaného tlachu nebyl již pouhými účelovými slovy dostatečně zastrašen a neposlechl, zasáhlo letectvo. Modelovým příkladem se stalo obrovské plýtvání prostředky během letecké války proti Jugoslávii v roce 1999, kterou ani celé NATO nedokázalo vojensky vyhrát. Konflikt skončil politickým kompromisem zprostředkovaným Viktorem Černomyrdinem. Ale ani to nezabránilo Západu okamžitě ruského zachránce podrazit a zabránit mu ve splnění toho, k čemu se zavázal: Že bude zárukou ochrany jugoslávských zájmů v Kosovu.

Výše zmíněné časy už jsou ovšem nenávratně pryč a USA se dnes nemohou nadále spoléhat, že jejich drtivá převaha ve zdrojích kompenzuje nekompetenci politických představitelů. Po této éře zůstalo ovšem jisté fantasma, fantasma americké všemohoucnosti. Toto fantasma je nebezpečné, protože motivuje k autodestruktivnímu chování.

Je v zásadě pravda, že Putinovo Rusko je regionální mocností, jak v dalším z vypjatých projevů prohlásil americký prezident Barack Obama. Je ovšem také pravda, že ruské sousedy takové americké prohlášení ani v nejmenším neuklidňuje. A z dobrých důvodů. Obávám se, že Ukrajinci právě teď vůbec neřeší podobné titěrnosti, jako zda Krym anektovala supervelmoc, nebo regionální velmoc zajišťující si potenciál pro force projection. Okupace a anexe Krymu je totiž především fakt, který nikdo nepopře, ani kdyby k té věci všichni politici světa zarytě mlčeli. Rozlišování supervelmoci a regionální mocnosti je naopak v tomto kontextu pouhým interpretačním cvičením.

V mocenské politice do jisté míry stále platí tradiční zásada, že za muže mluví činy. Putinův machismus této logice odpovídá. Udělal, co považoval za nutné. Teprve s velkým odstupem se k tomu také veřejně vyjádřil. Ale kdyby i sám nic neřekl a přenechal interpretaci propagandistům, nic zásadního by se nestalo. Interpretace opravdu není vše, jak jsou dodnes přesvědčeni lidé odkojení třetím odvarem z postmoderny.

Barack Obama funguje v naprosto opačném módu, než Putin. Chová se dál, jako by se psal rok 1999, a ne 2014. Jako by byl komunitním organizátorem, ne prezidentem jediné zbylé supervelmoci. Jako by USA už neprohrály války s podstatně slabšími regionálními mocnostmi, než je dnešní Rusko. Jako by nemusely opustit Jižní Vietnam. Jako by výsledkem invaze do Iráku nebylo politické vítězství Íránu. Jako by Afghánistán nečekala další talibanská éra.

Barack Obama dál po americkém způsobu štěká, ale Rusko přitom nekouše. Pokud budou mít ekonomické sankce uvalené kvůli anexi Krymu na Moskvu vůbec nějaký citelný dopad, zabere to měsíce, ale spíše roky. Putin bude mít mezitím dost času kompenzovat únik západního kapitálu posílením spolupráce s Čínou. A na bombardování Ruska nedojde ani v případě dalších anexí - už jen proto, že Rusko vlastní nejlepší systém protivzdušné obrany na světě s horizontálním dosahem 300-400 km, nikoliv sovětské technologie z 60.-70. let, s nimiž se západní letectva až dosud utkávala v koloniálních válkách. Kdyby vypukla horká válka na Ukrajině a USA do ní intervenovaly (což je mj. logisticky nemyslitelné), mohly by docela dobře prohrát, neboť "regionální mocnost" je schopna na bojiště pružně přisouvat velké množství čerstvých sil. - Kromě toho ruská vojenská doktrína hovoří jasně: Kdyby Rusko konvenční válku prohrávalo, nasadí taktické jaderné zbraně. Málokdo touží testovat, zda to Moskva myslí vážně.

***

Profesor John R. Schindler, který na veliký rozdíl od Obamy a jeho ideologizujích poradkyň Rusko skutečně studoval a rozumí mu, předložil svůj recept na to, jak by USA mohly vyhrát "studenou válku 2.0".

Shrnuji v bodech:

  • Fukuyamova teze o "konci dějin" byla s konečnou platností vyvrácena.
  • Putin dal v parlamentním projevu jasně najevo, že Rusko je revizionistická mocnost usilující o překreslení evropských hranic podle etnického klíče. To se zdaleka netýká jen Krymu nebo Ukrajiny, ale celého postsovětského, respektive postkomunistického prostoru.
  • Ruská revizionistická politika brzy přímo zasáhne pobaltské členy NATO a nepřímo se dotkne Polska a Rumunska. Tato politika je ideologicky podbudována retrográdním postsovětským imperiálním sentimentem a (velko)ruským nacionalismem.
  • Rusové tradičně zvlášť vynikají ve "zvláštní válce" (Special War), což je amalgám špionáže, subverze a terorismu. Budou ji nepochybně aplikovat v mnohem větším měřítku, než dosud.
  • Výrazné zesílení ruských špionážních operací proti Západu bylo zaznamenáno již v roce 2006 a nejpozději od roku 2008 mělo být jasné, že Rusko se nachází na kolizním kursu.
  • Nyní Rusko zesílilo podvratné operace na jihu a východě Ukrajiny. Následovat může další invaze "sebeobranných" sil a v případě potřeby i řádných ruských jednotek.
  • Pokud dojde k invazi na Ukrajinu, bude to největší evropský konflikt od roku 1945.
  • Ať už ale k takové invazi dojde, nebo ne, NATO musí pochopit, že Rusko vede novou studenou válku s cílem přepsat výsledky té poslední. Pokud by to Západ dál zalhával, jako v roce 2008 během invaze do Gruzie, podpoří tím ruské ambice a povede to nakonec ke vzniku rozsáhlé války.
  • Neokonzervativní kritika Ruska spočívající v typické hostilitě, popírání ruských oprávněných zájmů a nesmyslném důrazu na protiraketovou obranu, musí být systematicky odmítána. Moskva se právě mstí za takové zacházení ze strany Západu v 90. letech.
  • Rusko má oprávněné zájmy na Krymu, ale to samozřejmě neospravedlňuje anexi. Ruské obavy z NATO nejsou o nic legitimnější, než ukrajinské obavy z Ruska.
  • Západ musí odradit Putina od další územní expanze, ale na to ekonomické sankce stačit nebudou. Putinovy "nemoderní" mocenské metody jsou i v roce 2014 velice efektivní.
  • NATO musí obnovit svou kapacitu k vedení konvenční války na evropském teritoriu, která je jeho hlavním účelem, ale značně erodovala kvůli expediční mánii vyvolané americkými potřebami ve "válce proti terorismu". Je především potřeba obnovit klasické obrněné útvary. Země, které nebudou ochotny nést primární odpovědnost za obranu vlastního území a věnovat na tento účel 2% HDP, by měly být z NATO vyloučeny. (Tento návrh se v posledních týdnech ozývá z různých stran stále častěji - KD.)
  • Plány Pentagonu na zrušení poloviny ze 44 brigádních bojových týmů jsou vskutku rajskou hudbou pro Putinovy uši. Ví, že pokud k tomu dojde, může expandovat bez obav, neboť Evropa sama už má jen málo jednotek schopných vést boj s klasickými obrněnými útvary.
  • Edward Snowden odvezl do Ruska i vojenské plány a Moskva se teď proto na nějakou dobu těší jasné špionážní převaze. Z kontrarozvědné činnosti se tedy stává strategická nutnost.
  • Na Západě působí sympatizanti a propagandisté Kremlu. Je veřejným tajemstvím, že ruské zpravodajské služby podporují v Evropě jak krajní pravici, tak krajní levici. Někteří západní novináři jsou klasickými "užitečnými idioty", zatímco jiní mohou být agenty Moskvy, jak se to s jistotou dělo před rokem 1989. Aktivistická žurnalistika, která kárá západní zpravodajské služby, ale současně odmítá diskutovat o ruských nepřístojnostech, by měla být hodnocena skepticky.
  • Západ může vyhrát, ale nic není zaručeno. Některé zprávy z Ruska líčící je jako zemi před kolapsem připomínají způsob, jakým televize Russia Today informuje o situaci v USA. Jenže Putin sice řídí stát s vážnými problémy, nicméně příjmy z prodeje ropy a plynu mu dávají značný prostor pro případné chyby.
  • Západ může vyhrát, protože zkorumpovaný ruský systém je dlouhodobě neudržitelný a Rusové typicky kombinují taktickou brilanci se strategickou těžkopádností.

***

Všimněte si prosím, že uvedený "Schindlerův seznam" neobsahuje žádné rétorické výhrůžky vůči Rusku, jakých je dnes západní politika plná - respektive téměř nic jiného v tuto chvíli ani neobsahuje. Jádrem toho, co Schindler navrhuje, jsou naproti tomu zpravodajská protiopatření a naprosto klidně a s rozvahou budovaný konvenční vojenský deterrent. Moskva totiž nebude dál vojensky expandovat, pokud ji v takovém případě čekají vyhlídky na tuhý ozbrojený odpor. Smutná pravda je, že dnes jsou mnohé evropské státy, včetně ČR, takřka bezbranné. Akvizice hraček do expedičních operací odpovídá výhradně logice konfliktu s polovyzbrojenými a polovycvičenými oddíly v rozvojových zemích.

Barack Obama je podstatně méně náchylný k "plnokrevným" intervencím v Bushově stylu a v dané chvíli je jen dobře, že je americkým prezidentem právě on - ne někdo ze skutečných jestřábů ochotných bez rozmýšlení zahájit třeba i 3. světovou válku. Bývalý Reaganův velvyslanec v SSSR Jack Matlock ale už počátkem března ostře kritizoval Obamovo veřejné karatelství jako naprosto kontraproduktivní, protože pouze posiluje Putinovu popularitu v Rusku a zvyšuje riziko eskalace ukrajinského konfiktu. Putin v jistý okamžik může být donucen "odpovědět" - ovšem opět činy, nikoliv nějakým podobně žvanivým protiprojevem.

Totéž lze v plné míře říci i o posledním Obamově veřejném vyjádření. Zde také americký prezident nenavrhl žádná skutečně účinná protiopatření na zastavení ruské expanze, ale opět jen přilil oleje do ohně ukrajinské krize.

0
Vytisknout
11657

Diskuse

Obsah vydání | 28. 3. 2014