Potřebné upozornění do vlastních řad (nás, některých "uživatelů" BL)

26. 3. 2014 / Miloš Dokulil

Cokoliv, co zrovna zaujalo naši pozornost, všichni vždycky čteme v nějakém aktuálním kontextu vlastní paměti a možná na základě ještě aktuálnějších zrovna získaných informací. Žádný text nemůže postihnout všechny ty možné perspektivy pohledů "na věc", včetně dalšího času, který mezitím "naběhl", aby doplnil jak mezery v informacích, tak také možná přímo ujasnil další směřování, či dokonce vyústění sledovaného dění. Navíc nelze nikdy předem předcházet jisté předpojatosti, se kterou mnozí z nás přistupujeme k hodnocení události. K něčemu bezděky přispěla kdysi již rodinná výchova a prostředí, v němž jsme vyrůstali. Mnohé naše soudy (ale i předsudky) kooptovala do našeho života osobní zkušenost.

Zrovna teď upozorňoval šéfredaktor BL J. Čulík na možná rizika "národovectví". Pokud nechceme vidět veškerou souvislost toho, co a jak se dálo po dubnu 1945 v ČSR, nějaká zcela jednoznačně paušalizující tvrzení třeba zrovna o odsunu německého obyvatelstva z ČSR bychom vznášet neměli. Zvláště když nemusíme znát třeba etické, sociální a právní podhoubí určitého dění, můžeme podléhat jistým "zkratům" při jeho vyhodnocování. Až příliš běžné bývá v takových případech nejen zjednodušovat, ale (asi již pro tu následnou "údernost") přestěhovat všechno, co se sledovanou událostí či procesem souvisí, do úderné polarity. Někam blíže černému, anebo naopak bílému konci. Samozřejmě přitom absolutizovat! I když skoro každá skutečnost bývá složitější. Jenže jak hned suverénně vypadá, když po jednostranném (a nejčastěji jen zběžně zjištěném) meritu věci je možné vyrukovat s nad slunce jasnějším, ne vždy nutně vlastním závěrem, že všichni ostatní posuzovatelé jsou vlastně blbci. A že by místo psaní nějakých textů (třeba do BL) by se měli jít vlastně spíše pást...

V politice jde až příliš často nejen o informace, ale také o jejich možná záměrné zkreslení. Nejde o to o nějakých událostech jenom podat zprávu a následně je případně okomentovat. Často má působit podání zprávy sugestivně. A velká slova se pak snadno dostanou také mezi davy. Už slovo ve vhodnou chvíli a v tomu odpovídajícím prostředí dokáže elektrizovat. V tom se vyznají nejen psychologové davu (tč. se říká "píár", "public relations"), ale také ti, kteří do nich někdy posílají své provokatéry. Je závažný rozdíl mezi věcnou informací a především na city zaměřeným sdělením.

Už ve starém Římě -- jak se s oblibou kdysi říkalo -- platila zásada, že "má být vyslyšena i druhá strana" ("Audiatur et altera pars"). A ne vždycky, i když to tak může na první pohled vypadat, když dva dělají totéž, je to opravdu vždycky stejné, anebo podobně charakterizovatelné. A rozhodně vždycky bychom měli přibrzdit před okamžitě zevšeobecňujícími závěry; jako že "všichni" byli na daném místě buďto zoufalými manifestanty, anebo jenom bezohlednými teroristy. A zrovna tak: že někde byla právě nastolena demokracie. (Třeba na tom Krymu; ale i v Kyjevě.) Zvláště když jsme tam sami nebyli; a přejímáme zprávy z druhé ruky (někdy až příliš záměrně zahrocené a budící senzaci, ne vždy ale hodnověrné).

Přímo v meziosobním styku (např. v reakcích mailem) určitě není na místě vrchnostenský tón, posílající se suverénním odsudkem stoupence jiných názorů "někam". To automaticky není svědectvím o suverenitě posuzovatele. Mnohem spíše to prozrazuje beztrestné hojení si vlastních mindráků lacinou hrubostí ve vyjadřování. O způsobilosti naslouchat, o schopnosti vžít se do celé argumentace, případně o taktu, s nímž umíme být tolerantní, nemluvě.

0
Vytisknout
4762

Diskuse

Obsah vydání | 28. 3. 2014