Mělčina nepřesností kolem Tchaj-wanu

28. 3. 2014 / Jan Miessler

Jak píše sinolog Štěpán Pavlík, v mých článcích o protestech na Tchaj-wanu se objevila řada nešvarů, klišé, mýtů a neznalostí, které vyplývají z toho, že tamní situaci evidentně nerozumím. Případně že jsem i s navijákem spolknul propagandu jednoho z hlavních tchajwanských politických táborů. Bohužel, jak v závěru článku sám poněkud překvapivě připouští, při opravování cizích nepřesností se sám dopustil několika vlastních. Kromě toho mi přijde, že se vlastně sám podílí na vytváření mýtu o neproniknutelné čínské civilizaci. Nevím, nakolik bude další zdlouhavé uvádění na pravou míru pro čtenáře Britských listů přínosné. Na druhou stranu bych byl nerad, pokud by se Štěpánu Pavlíkovi podařilo čtenáře dezorientovat, i když si dal se svým textem zřejmě velkou práci.

Autorovu výchozí pozici myslím výmluvně naznačuje tato věta: "Čínské myšlení obecně je postaveno na odlišné tradici a jeho pochopení vyžaduje dlouhá léta usilovného studia nejlépe textů psaných v originálu, protože i překlady se mnohdy dopouštějí dezinterpretací, proto je lepší se pokorně držet svého kopyta." Protože pokorně nesdílím jeho interpretaci tchajwanské situace, domnívá se, že o Tchaj-wanu nic nevím. Je mi to líto, zřejmě jsem se měl raději zavřít do knihovny plné čínských textů, moudře mlčet a čekat, až ČTK - nebo Štěpán Pavlík - zpracují téma lépe a do větší hloubky. Místo toho jsem využil svoje kontakty na tchajwanské studenty, zkušenosti z několikaletého pobytu na ostrově, znalosti nabyté studiem na místní univerzitě a četbou místních i zahraničních médií. A ocitl se - nečekán, nezván - na cizím smetišti.

Zaujatá média a objektivní Pavlík

Pokusím se tedy upřesnit alespoň některé věci, které jsou pro Pavlíka problematické. Co se týká tchajwanských deníků, které v článcích cituji, Pavlík správně upozorňuje, že převážně odkazované Taipei Times fandí opozici, zatímco mnohem méně citované China Post jsou zase provládní. Tím, že mi na základě častějších citací jednoho z obou deníků přičítá absenci objektivity, ovšem vylévá s vaničkou i dítě. Pokud by se podíval na to, jakým způsobem oba zmíněné deníky události pokrývaly, jednoduše by zjistil, že Taipei Times protestům poskytovaly mnohem rozsáhlejší a podrobnější pokrytí, zatímco China Post články o protestech naopak šetřily. Není divu, opozičnímu táboru protesty vyhovují, zatímco pro vládu a spřátelená média představují nepříjemný problém. Pro mě pak byl problém odkazovat na neexistující články v novinách, které některé věci zkrátka decentně opomněly zmínit.

Na druhou stranu, China Post i Taipei Times jsou sice politicky vyhraněné, ale lži většinou opravdu netisknou. Samozřejmě je třeba citlivě vnímat to, jaká fakta vybírají, koho citují, o čem mlčí a co zdůrazňují. V tomto případě však obyčejně China Post tahá za kratší konec - v této souvislosti nevím, z jakého zdroje má Štěpán Pavlík informaci, že tento deník "bývá považován za vyváženější." Ve skutečnosti se těmto novinám často stává, že narozdíl od Taipei Times nereferují o jiném než vládním pohledu na věc. Moji seminárku o tom, že ohledně plurality perspektiv může mít nad China Post navrch dokonce i tiskový orgán Pekingu China Daily, si případní zájemci mohou přečíst ZDE.

Rovněž je pravda, že necituji zdroje v čínštině. Jednak mají tchajwanské čínskojazyčné deníky naprosto stejný bias jako jejich sesterské noviny v angličtině, případně jsou - čímž myslím Apple Daily - sice nezávislé a investigativní, ale bulvární. A také mi není jasné, jak by - narozdíl od článků v angličtině - mohly být odkazy na rozsypaný čas pro běžného českého čtenáře užitečné.

Jako zdroj informací, který na Tchaj-wanu nemá vlastní želízko v ohni, tak zbývají renomovaná zahraniční média (například Guardian, New York Times, nebo třeba Hospodářské noviny). Ale i ta shodou okolností rámují událost podobně jako Taipei Times, tedy jako protest usilující zvrátit snahu nepopulárního prezidenta protlačit parlamentem kontroverzní smlouvu, která by umožnila Pekingu do značné míry nastavovat limity politického vývoje na ostrově. Možná by jim mělo být vysvětleno, že tím vlastně Pekingu křivdí a že nejsou objektivní? Anebo že by měl čínský režim s Tchaj-wanem přece jenom nějaké nekalé úmysly?

A tak zatímco má Štěpán Pavlík pocit, že jsem nekritický "zelený" ignorant (rozuměj: fanoušek tchajwanské opoziční Demokratické progresivní strany, které se současné demonstrace hodí do krámu) a že vlastně podporuji xenofobii vůči pevninským Číňanům (čehož si nejsem vědom), z jeho vlastní argumentace občas jako kdyby vyčuhovalo nepochopení toho, o co vlastně demonstrantům jde. Protestující studenti vnímají vliv Číny na Tchaj-wan jako hrozbu pro místní demokracii, Pavlík naopak vnímá jako hrozbu pro tchajwanskou demokracii spíše chaos způsobený studenty zabarikádovanými v parlamentu. Ignorování role Pekingu - klíčového aspektu, který je osou současného politického sporu na Tchaj-wanu - ale v žádném případě není objektivita.

Připojování, ptydepe a průzkumy

Co se týká skutečnosti, že protestů se prakticky neúčastní Tchajwanci střední generace, nemusí za tím být pouze jejich touha připojit se k pevninské Číně, ani skutečnost, že mají vymyté mozky provládní televizí a nesledují Facebook a Twitter, kde je větší názorová pluralita (jak mi naznačovali tchajwanští studenti, kterých jsem se na to ptal), ale spíše naprosto prozaická touha neztratit zaměstnání. V kapitalistických zemích východní Asie je nepřijatelnost pracovních absencí ještě větší než v České republice, takže univerzitní studenti a staří lidé jsou prakticky jediní, kdo mají na non-stop protestování čas. Okamžité připojení k Číně podle Wikipedie pak podporují pouze dvě procenta Tchajwanců, což je sice o něco více než mé původní "prakticky nikdo", nicméně Pavlíkovo tvrzení, že "jedním ze základních charakteristik vládnoucí (zvolené) pan-modré koalice je politika postupného sjednocování s Čínou" je podle mého názoru pravdě vzdáleno mnohem víc. Vládní Kuomintang totiž konzistentně obhajuje suverenitu Čínské republiky na Tchaj-wanu. Obviňování opozice, že uzavírání ekonomických paktů s Čínou nakonec povede ke sjednocení pod kuratelou Pekingu, vládní strana rezolutně odmítá.

Co se týká údajně chybného klišé o tchajwanské vzbouřené provincii, jedna věc je historická realita, další věc je oficiální pozice Pekingu a Tchaj-peje, a ještě úplně jiná věc je každodenní politický a mediální diskurz, který často na podobné významové odstíny nehledí - a to přesto, že v kontextu pečlivě pěstované dvojznačnosti vztahů mezi oběma režimy jde o naprosto zásadní věci. Je otázkou volby, zda není lepší místo opisování oficiálního ptydepe raději vystihnout, jak Peking situaci ve skutečnosti vnímá. Pokud by vnímal jako relevantní svůj závazek z roku 1979 k mírovému řešení tchajwanské otázky, k čemu by pak byly všechny ty čínské rakety - údajně je jich kolem 1600 kusů - namířené na Tchaj-wan? Že by to nebyla ona hrozba, o které se malá tchajwančata povinně učí ve škole?

Co se týká tvrzení, že většina Tchajwanců není proti připravené smlouvě, podle průzkumu veřejného mínění citovaného Austinem Ramzym z amerického deníku New York Times ještě před začátkem protestů bylo proti paktu 44,5 % respondentů, zatímco pro pakt pouze 32,8 %, přičemž 73,7 % respondentů podporovalo projednání návrhu položku po položce. Podle průzkumu zadaného tchajwanským časopisem Bussines Weekly z počátku tohoto týdne již pakt odmítalo 56 % oslovených Tchajwanců starších dvaceti let, se schválením souhlasilo pouze 22 % respondentů a dokonce i mezi stoupenci vládního Kuomintangu byla podpora paktu pouze poloviční. Tři čtvrtiny respondentů i nadále spolu s demonstrujícími studenty souhlasily, že smlouva by měla být projednávána bod po bodu, a 65 % pak souhlasilo s tím, že studentská okupace parlamentu byla vhodným způsobem, jak na toto důležité téma upozornit veřejnost. Jinými slovy: údajně politicky nedospělým studentům se během několika dní podařilo přesvědčit podstatnou část veřejnosti o svých argumentech, nicméně smlouva nebyla příliš populární ani předtím, než obsadili tchajwanský parlament.

Nesrovnatelné a neproniknutelné

Štěpánu Pavlíkovi se nelíbí ani přirovnávání tchajwanských protestů k československým a čínským událostem z roku 1989. Nevšiml si, že v mém článku šlo a vypíchnutí podobných aspektů zmiňovaných událostí. Je sice možné vnímat realitu tak, že protože všechno se od všeho něčím liší, nic se vlastně ničemu nepodobá, ale to bychom se daleko nedostali. Nedělní policejní zásah proti demonstrantům byl ostatně na sociálních sítích a v některých masových médiích k potlačení studentských protestů v Pekingu v roce 1989 přirovnáván poměrně běžně.

Podobně není třeba zavírat oči nad některými kulturními aspekty protestů, které mají paralely s klíčovými aspekty konfuciánské tradice jenom proto, že jiné aspekty jsou vůči nim naopak v rozporu. Co by Štěpán Pavlík řekl například na termín "konfuciánský leninismus", který pro čínskou verzi komunismu razil zasloužilý americký sinolog Lucien W. Pye. Nesmyslné vytrhávání z kontextu?

Na rozdíl od Pavlíka si zkrátka nemyslím, že by dění na Tchaj-wanu nebo v Číně bylo natolik neproniknutelné a neporovnatelné s čímkoliv, co jako Češi známe, aby se to nedalo v základních obrysech a na prostoru několika odstavců srozumitelně vystihnout. Samozřejmě, pokaždé je možné přidat další detaily a jít do větší hloubky. Myslím si ale, že Štěpán Pavlík ve snaze si to se mnou vyřídit sám zbytečně uvázl na mělčině nepřesností, dezinterpretací a názorové zaujatosti.

0
Vytisknout
2742

Diskuse

Obsah vydání | 28. 3. 2014