Zapomenuté principy odstrašování

30. 3. 2014

Oficiální Washington je opět pod útokem "drsných hochů a děvčat" a řada nových studenoválečníků touží po vojenské konfrontaci s Ruskem. Ale málokterý z těchto jestřábů má jasnou představu, jak během skutečné studené války fungovalo odstrašování, upozorňuje v lekci z donucující diplomacie hostující profesor bezpečnostních studií na Georgetown University a bývalý analytik CIA Paul R. Pillar.

Na tom, jak události na Ukrajině a s tím související rozmíška s Ruskem přepnuly mnoho komentátorů a politických kritiků do studenoválečnického módu, je ironické to, že titíž komentátoři a kritici zřejmě zapomněli (nebo se nikdy nenaučili) velmi důležitou doktrínu, která byla během skutečné studené války vypracována a vybroušena k dokonalosti.

Doktrína, o niž jde, zahrnuje řadu principů spojených s každým pokusem použít moc a vyvinout vliv na jiné státy. Nejdůležitější aspekty doktríny zahrnují odstrašení (deterrence) - využití hrozeb, abychom někoho odradili od něčeho, co si nepřejeme, aby udělal - stejně jako některé související pojmy také zahrnující metody přinucení, jež směřují k ovlivnění chování protivníka.

Sofistikované zacházení s těmito záležitostmi se může poněkud zkomplikovat, může dojít na takové věci jako mnohoúrovňové odstrašování a paradox stability a nestability. Ale to, co mnoho komentářů nynějších událostí ignoruje, je opravdu dost jednoduché. Jde o věc, která by při pečlivém, ale přímočarém přemýšlení o cílech, nákladech a výhodách týkajících se lidí na druhé straně konfliktu měla být zřejmá.

Ačkoliv aplikace těchto principů má nekonečné mnoho variací, principy samotné jsou neměnné. Jejich pravděpodobně nejzřetelnější vyjádření vzešlo na vrcholu studené války od Thomase Schellinga, který získal Nobelovu cenu z vélké části právě za tuto práci.

Hlavním bodem doktríny, která byla v nedávných komentářích rutinně ignorována, je, že úspěšné odstrašení závisí na mnohem více faktorech, než jen na reputaci odstrašujícího státu a jeho projevené vůli použít přinucení. Závisí přinejmenším ve stejné míře na charakteristických vlastnostech konkrétního konfliktu, včetně toho, jak každá ze stran vnímá velikost své sázky v daném konfliktu.

Měli jsme se této lekci naučit z války ve Vietnamu. Spojené státy zašly v demonstrování vůle použít nákladnou sílu tak daleko, že ve Vietnamu postavily více než půlmilionovou armádu a bojovaly tak dlouho, že utrpěly ztráty přes 50 000 mrtvých. Ale nedokázalo to odradit režim na severu od vedení nepřetržité války na jihu, protože nacionalistické cíle sjednocení Vietnamu zbaveného zahraniční nadvlády byly pro tento režim mnohem důležitější, než pro Spojené státy jejich vlastní cíle ve Vietnamu.

Už jsem se dříve vyjádřil k zavádějícímu charakteru představy, že pokud Spojené státy nezvednou rukavici v jednom z konfliktů, zvyšuje to pravděpodobnost, že nějaký protivník v konfliktu na jiném místě zeměkoule, který s tím nesouvisí, provede agresivní kroky, jichž by se jinak nedopustil. Ale tato představa přetrvává, nejnověji v tvrzení, že by Vladimir Putin neobsadil Krym, pokud by jen Spojené státy na jiných místech prokázaly více tvrdosti.

Pro mnohé oponenty Baracka Obamy je samozřejmě takové tvrzení pouze další neupřímný způsob, jak se do prezidenta strefovat. Ale tato představa je opakována tak často, že mnozí z těch, kdo tyhle řeči poslouchají, a pravděpodobně alespoň někteří z těch, kdo o této představě hovoří, věří v její správnost.

Toto pomýlené přesvědčení je spojeno s další chybnou představou ohledně odstrašení, a sice že provedení donucující akce vůči protivníkovi vede k odstrašení, místo toho, abychom takovou akci podmínili tím, že protivník provede jisté přesně definované věci, které si nepřejeme, aby udělal. Senátor John McCain demonstroval tento omyl, když naříkal, že mírné kroky podniknuté Evropany v reakci na situaci na Ukrajině Putina neodstraší. V tom má pravdu, ale ne proto, jak dál tvrdí, že obchodní zájmy Evropanů jim teď brání v uvalení přísnějších opatření.

Od čeho přesně se snažíme Putina odstrašit? Říká, že nemá v úmyslu po Krymu obsazovat další ukrajinské území. Můžeme mít dobrý důvod obávat se možnosti, že by to stejně mohl udělat, ale zatím to neudělal. Bezpodmínečně na něj uvalit náklady, když to ještě neudělal, může na naší straně uspokojit politické a další potřeby, ale postrádá to odstrašující hodnotu.

V některých situacích může být kousek pravdy na představě, kterou lze také objevit v Schelingových spisech, že provedení čehosi energického nyní může zvýšit odstrašení vůči budoucí nepředvídané události, pokud energická akce demonstruje ochotu jednat v reakci na tuto konkrétní nepředvídanou událost a pokud existoval důvod k pochybnosti, že budeme takto jednat. Ale pokud neexistuje dobrý důvod pro takovou pochybnost, odstrašující hodnota opět chybí...

V americké rozpravě je opakovaně ignorován princip, že pokud se pokoušíme ovlivnit chování protivníka, pak dosáhnout toho, aby uvěřil, že nebude potrestán, jestliže bude jednat, jak si přejeme, je stejně důležité, jako aby uvěřil, že potrestán bude, jestliže se takto nezachová. To platí nejen o situacích zahrnujících skutečné odstrašování, v nichž si přejeme předejít tomu, aby se něco stalo, ale také o situacích, pro něž Schelling vytvořil pojem přinucení (compellence), v nichž si přejeme, aby druhá strana podnikla akci, již nyní neprovádí.

Tento princip je opakovaně ignorován v diskusích o jaderném vyjednávání s Íránem, v němž je mnohem větší výzvou přesvědčit Íránce o tom, že sankce budou ukončeny, pokud podepíší pro nás přijatelnou dohodu, než o americké ochotě uvalit ještě tvrdší sankce.

Stejný nedostatek uvažování začal infikovat veřejnou rozpravu o Ukrajině. Co vlastně v tuto chvíli od Putina přesně chceme? Pravděpodobně jde o víc, než aby prostě nepodnikl invazi na východní Ukrajinu, a zahrnuje to pozitivní, kooperativní chování při dosahování dohody, podle níž by Ukrajina zbavená Krymu, ale jinak celá, mohla žít ve větším klidu a prosperitě a mít pozitivní vztahy se všemi svými sousedy. Jak by takové jednání mělo vypadat musí být v našich myslích a prohlášeních jasné a tudíž také jasné Putinovi, stejně jako přinucující nebo trestající akce, v tomto případě s přinucující hodnotou.

Také je příliš často ignorována potřeba věnovat pozornost nákladům spojeným se splněním hrozby - nákladům nejen na straně terče této hrozby, ale také na straně, která hrozbu má splnit. Tato pozornost je důležitá nejen kvůli kalkulaci nákladů a výnosů, pokud by byla hrozba kdy splněna, ale také proto, jak to ovlivňuje kredibilitu samotné hrozby.

Pokud druhá strana nevěří, že hrozba bude někdy splněna, protože by to bylo pro stranu předkládající hrozbu vysoce nákladné a poškozující, odstrašující hodnota opět chybí. Takové hrozby jsou horší, než k ničemu, protože jimi navíc riskujeme, že budeme považováni za podvodníky.

Jakékoliv předvádění vojenské síly Spojených států v blízkosti Ukrajiny (ne malé změny v rozmístění, které pouze uklidňují Polsko a pobaltské státy) by bylo ukázkou tohoto problému - vzhledem k zaručené pošetilosti vstupu Spojených států do války s Ruskem, zejména na ruském zadním dvorku a zejména s ohledem na mnohem větší důležitost rozložení sil v regionu pro Rusko než pro Spojené státy.

Každý, kdo se provinil předvedením některé těchto pomýlených představ, by měl absolvovat opakovací kurs odstrašování. Jestliže toužíte být znovu studenoválečníky, tohle je jedna z prvních věcí, které byste měli udělat. Čtení (nebo opětovné čtení) Schellinga by představovalo dobrý způsob, jak tento požadavek splnit.

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
11081

Diskuse

Obsah vydání | 1. 4. 2014