Princip strachu

1. 4. 2014 / Cyril Podolský

Učitel Macoun si sedl v hospodě U Tradáka přímo pod televizi. Nikdo mu nekoukal do očí. Všichni vespolek zírali vysoko nad něj, na obrazovku. V hostinci byl docela kravál, a tak málokdo přesně slyšel, co se v té televizi vlastně říká. Ale běžely zprávy a na ty se všichni koukali, protože to byla tradice.

"Tak Američani chtějí bombardovat Peking! To je hrůza." Rozčiloval se pan Chvátal. "Copak je už nikdo nezastaví? A ten důvod? Vždyť je to směšný! Prý tam stavějí věž, co dokáže vyvolat kdekoli na světě zemětřesení. Co je to za pitomost?"

"No, to je teda hrůza!" vskočil mu do proudu myšlenek pan Hovorka, údržbář. "Dyť to je jasný! Oni se bojí tý věže. Tak tam radši hodí bombu, aby si byly jistý. Ať tam pak ňáká byla nebo nebyla, pak už tam s jistotou nebude žádná."

"Ale co to je za pitomost?" bouchl pěstí do stolu Chvátal. "Ti Číňani si přece zase myslí, že Amerika má věž na výrobu tornád. A můžou na ni zaútočit i proto."

"Hovnajs!" zamračil se Hovorka, "Amerika na to má právo a Číňan by měl držet krok, dyť kde bysme byli bez Evropy a Ameriky?"

"Hergot!" zachmuřil se také Chvátal. "Čína má na obranu právo, když má strach. Taky může bombardovat, a třeba New York."

"Sakra!" na to Hovorka. "Amerika má taky právo mít strach a bránit se a Evropa jakbysmet."

"Víte vy co?" usmál se Macoun zpod televize. "A z čeho máte větší strach? Z toho bombardování, které vidíte v televizi, z těch útrap, nebo z těch věží, které vidět nejsou a možná ani neexistují?"

V lokále to ztichlo. Na chvíli. Pak se ale otřepal pan Hovorka: "A co vás to tak zajímá, učitelskej? My se tady bavíme o politice a vy hned ven se strachem?"

"No..." povídá Macoun, "ono to spolu souvisí. Možná, když chcete udělat hroznou věc, musíte nejdřív někoho postrašit tak, že se lekne, že by to bez toho bývalo bylo ještě horší."

"To jo," povídá Chvátal, "ale proč strach: z toho, co vidíte? z toho, co nevidíte? Co jako tím myslíte, heleďte?"

A Macoun se pohodlně usadil a opřel si lokty o stůl. "Třeba Amerika ani Čína žádné věže nemají, třeba jen potřebují, aby měl někdo z těch věží strach, ne? A kdyby to tak bylo? Z čeho byste, kamarádi, měli větší strach vy? Ze zbraní na vojenských přehlídkách, které se lesknou novotou a dokonalostí? Nebo z těch, o kterých jedna strana jen šeptá a druhá tvrdí, že neexistují? Z čeho jde větší strach? Kvůli čemu byste zavřeli oči a nechali bombardovat nějakou vesnici? Nebo město? Nebo zemi?"


Hospoda znovu ztichla.

"A není to jedno? Není to stejné?" usmál se starý Hovorka.

"Právě, že není." Na to Macoun. "Já o tom strachu vykládám studentům. Mám na to takový princip, víte? Princip dětské postýlky tomu říkám."

Štamgasti se semkli kolem stolu. Učitel bude povídat! Buď to bude pitomost, jako už mockrát předtím, nebo na tom třeba může něco být. Nelze to ale zjistit jinak, než poslechem...


"Představte si dětský pokojík," začal Macoun tiše. "Je noc. V tom pokojíku stojí dětská postýlka a na jejím zábradlí sedí veliká panenka. Do té postýlky položíte děcko. Zhasnete světlo. Úzkým proužkem mezi závěsy v okně ale prosvítá světlo. To osvěcuje kontury té panenky tak, že z ní děcko má strach. A to je strach, pánové! Můžete ten závěs úplně zavřít, ale zmenšíte tím strach dítěte? Těžko, bude možná ještě větší. Světlo ale nerozsvítíte, chcete aby dítě spalo. Když pak ráno rozevřete závěsy, Slunce osvítí panenku. Je veliká, větší než to děcko a jistě by ho i celé zalehla. Taková hrůza z ní ale nejde."

"No a co?" přihnul si Chvátal. "A co to má co dělat s tou Čínou?"

"Možná tady učitel," zaklepal si na čelo Hovorka, "jakoby říká, že ten strach, co není vidět a třeba ani není z čeho ho mít, je horší, než ten co vidět je, ne? Že třebas dřív vrazíš facku někomu, o kom ti řeknou, že by ti ji chtěl taky přišít, než kdyby ti ji přímo dal."

"A třeba, že když chceš někoho proti jinému poštvat, je lépe nějaký ten důvod naznačit, než nahlas říct, proč mu potřebuješ uštědřit políček." Vydechl si Macoun.

"No a?" nedal se Chvátal.

"Jakože děti se strašit nemaj, no!" odtušil hostinský. "Že se tomu děckovi má ta panenka prostě ukázat za dne a nebalamutit ho po nocích."

"Co?"

"Tak nějak," zašťoural se prstem v nose Macoun a spolustolovníci se znovu obrátili k televizi.

"Tak Korejci chtěj přesolit oceán!" zamračil se pan Chvátal.

0
Vytisknout
5229

Diskuse

Obsah vydání | 3. 4. 2014