Kapitalista chrastí měšcem, válečný byrokrat mlátí razítkem:

Jakou výpovědní hodnotu má mechanické srovnávání výdajů na zbrojení?

3. 4. 2014 / Karel Dolejší

Neustále se vracející srovnávání vojenských výdajů různých zemí bez ohledu na kapacity za to pořízené volá po co nejplastičtějším demaskování metodologické pochybenosti takového přístupu. A lze to udělat opravdu velmi stručně.

Harrison et. al. (Harrison, M. (ed.): The Economics of World War Two: Six Great Powers in International Comparison. Cambridge 1998) ve svých přehledech uvádí, že výdaje nacistického Německa a stalinského SSSR na zbrojení přepočítané na dolary byly v době bezprostředně předcházející vzájemnému střetu obou zemí víceméně srovnatelné. V roce 1940 Německo po přepočtu na mezinárodní ceny z roku 1944 utratilo na zbrojení 6 miliard dolarů, kdežto SSSR 5 miliard dolarů. O rok později činil poměr vzájemných výdajů 6 : 8,5. (Celkově během války Německo utratilo za zbrojení přibližně 270 biliónů dolarů, kdežto SSSR 192 biliónů.)

Když Německo 22. června - necelé dva týdny před dokončením skryté mobilizace v SSSR a přesunu druhého strategického sledu k hranicím - zaútočilo na sovětské jednotky, jeho protivník disponoval pouze v počtu již přítomných divizí prvního sledu převahou 1,1 : 1, v dělostřelectvu 1,4 : 1, v tancích 3,8 : 1 a v letectvu 2,6 : 1. V důsledku překvapivého útoku nemohla však sovětská armáda své početní převahy využít, protože prakticky celý její první sled, celá předválečná kádrová armáda, byla během krátké doby zničena v příhraničních oblastech.

Jak je možné, že při srovnatelných výdajích na zbrojení měli Sověti nad Němci v některých kategoriích tak velkou převahu v počtech techniky? Leccos vysvětlují úspory z rozsahu: Každá z obrovských továren na tanky v Charkově, Leningradě a Stalingradě měla větší výrobní kapacitu, než celý průmysl výroby tanků kterékoliv jiné země na světě. A vyráběly se zde velmi levně typy, které zejména v sovětských geografických podmínkách v hlavních charakteristikách výrazně převyšovaly německé protějšky, a přitom byly optimalizovány právě pro masovou produkci. Zpočátku zaostávaly ve spojovacím a optickém vybavení, ale během války se to znatelně zlepšilo.

Kromě toho, kompozice ceny se v obou případech lišila v jednom podstatném ukazateli, a sice velikosti započtené odměny pro pracovní sílu. Německé ceny zbraní zpočátku (než došlo k využití otrocké pracovní síly vězňů koncentračních táborů, "totálně nasazených" a zajatců) zahrnovaly náklady na relativně "slušný" životní standard dělníků. Tento životní standard byl v průměru vyšší, než bylo v celé populaci obvyklé během krize s 30% nezaměstnaností, nesnesl ovšem srovnání třeba s průměrným životním standardem v předválečné ČSR. Kromě toho již počínaje rokem 1938 stagnoval a posléze rychle klesal.

Zatímco nacistický systém až do prvních velkých porážek usiloval o popularitu mezi obyvatelstvem a držel se fikce, že může současně zbrojit i zajišťovat určitou skromnou míru spotřeby, sovětský systém se tak nikdy nechoval. Chcete-li použít marxistického jazyka, v sovětském státním kapitalismu byla i v podmínkách zbrojařského průmyslu míra vykořisťování pracovní síly výrazně vyšší, než v nacistickém Německu. Za stejný peníz tedy bylo možno nakoupit podstatně více zbraní.

Jak už jsem několikrát napsal, celkové výdaje země na zbrojení vypovídají především o jejích prioritách, a zejména mají velkou výpovědní hodnotu trendy v těchto výdajích. Vyjadřují obecně vůli dané země ve vojenské oblasti něco podniknout. Klíčové však není srovnávání samotných rozpočtů jednotlivých zemí, ale skutečných vojenských kapacit, které se za to pořídí. A tam v žádném případě automaticky neplatí rovnice "vyšší výdaje=větší kapacity".

0
Vytisknout
3358

Diskuse

Obsah vydání | 4. 4. 2014