Velká sázka Ruska na putinomiku

4. 4. 2014

To co se rýsuje na Ukrajině, říká Fred Bergsten z Petersonova institutu, je nevítaným důsledkem globalizace. Ruský prezident Vladimir Putin si myslí, že si může užívat politické a vojenské svobody v jednání vůči Ukrajině bez toho, že by zažil ochromující ekonomické náklady sankcí, nebo odchod mnohonárodních firem z Ruska, napsal Robert J. Samuelson.

Říkejme tomu putinomika. Vychází z předpokladu, že "obchodní a investiční partneři jsou natolik zaujati svými ekonomickými zájmy, že si přes všechny řeči o tvrdých sankcích nebudou podstatným způsobem přidělávat problémy", říká Bergsten. Obchod převládá nad geopolitickými zájmy. To dává Putinovi volnost usilovat o obojí. V tomto překrouceném systému vzájemná ekonomická závislost činí účinné ekonomické sankce obtížnými a často nemožnými.

Jistě, Rusko kvůli tomu, že obsadilo Krym a ohrožuje Ukrajinu, ekonomicky utrpělo. Vystupňoval se únik kapitálu: Investoři se zbavují ruských akcií a dluhopisů, mění rubly na dolary nebo eura a vyvádějí peníze z Ruska. Ekonom Lubomir Mitov z Institutu mezinárodních financí říká, že únik kapitálu v prvním čtvrtletí dosáhl takřka rekordních 70 miliard dolarů a za celý rok se vyšplhá na 170 miliard. Rubl devalvuje, což zdražuje import a zvyšuje inflaci.

Ekonom Anders Aslund z Petersonova institutu, expert na Rusko a Východní Evropu, předpovídá roční inflaci na úrovni 6,5% a má za to, že krize uřízla z ekonomického výstupu 2% HDP. To by znamenalo recesi.

Ale Putin zachází s těmito neúspěchy vyvolanými většinou tržními rozhodnutími, ne vládními sankcemi, jako s krátkodobými náklady zastíněnými dlouhodobým ziskem znovuobsazení Krymu. Jeho další ambice jsou nejasné. "Můj základní vidění věci je, že má v úmyslu obsadit polovinu Ukrajiny", říká Aslund. "Otázka je, kdy" - a zda ho další sankce mohou odradit. Zatím byly sankce mírné, většinou zahrnovaly zmrazení aktiv a vízová omezení pro několik ruských představitelů.

Zpřísnění sankcí by bylo obtížné z důvodů vyplývajících z makroúrovně i makroúrovně. Začněme makroúrovní. Rusko patří mezi hlavní světové producenty ropy. Ostré sankce by logicky omezily prodej ropy, který obnáší valnou část ruského exportu a daňových výnosů. Avšak omezené ruské prodeje by patrně zvedly ceny ropy a oslabily křehké globální ekonomické oživení. To by nebylo populární.

A teď mikroúroveň. Mezi velkými formami je hmatatelná nechuť k sankcím. Koncem března Joe Kaeser ze Siemensu odletěl do Moskvy, sešel se s Putinem a prohlásil, že "podporujeme spolehlivé vztahy s ruskými společnostmi". Siemens prodává ruským železnicím rychlovlaky. ExxonMobil v roce 2011 podepsal smlouvu o spolupráci se společností Rosněfť.

Rejstřík sankcí je v nejlepším případě nejednoznačný. Studie Petersonova institutu zkoumala 204 případů od roku 1914 do roku 2000. Dvě třetiny označila za selhání. Sankce nezpůsobily kolaps Castrovy Kuby. Neodradily Severní Koreu od výroby jaderných zbraní. Ačkoliv možná dotlačily Írán k vážně míněným rozhovorům o jaderném programu, nedonutily ho dosud tento program výrazně změnit.

Sankce selhávají, protože cílové země jsou přesvědčeny, že jiné cíle (včetně přežití) převáží ekonomické náklady. Sankce jsou také obcházeny. Aby byly úspěšné, musejí být široce dodržovány. V roce 1980, poté co Sověti provedli invazi do Afghánistánu, prezident Jimmy Carter omezil dodávky obilí. Další dodavatelé vedení Argentinou výpadek zaplnili. Reaganova administrativa později zakázala Caterpillaru prodal Sovětskému svazu 200 ukladačů trubek pro produktovody; většinu zakázky získal japonský Komatsu.

Ekonomická válka je často nákladná pro obě strany. Putinův hlavní postřeh je, že protistrana se vyhýbá rizikům. Ačkoliv sankce mohou být zesíleny, je to zřejmě nepravděpodobné. Mnoho amerických představitelů si myslí, že firmy jen příjdou o zakázky a vláda přitom svých politických cílů nedosáhne. Evropa je kvůli těsnějším ekonomickým vazbám na Rusko ještě opatrnější.

Základem putinomiky je využívat těchto obav. Kolektivní obchod, od nějž se čekalo, že utlumí válečnické chování, tím ztrácí značnou část své krotící síly. Bergsten se obává, že se Čína může jednoho dne rozhodnout pro vojenskou agresi se stejným očekáváním, že její ekonomičtí partneři za to nemohou - nebo nechtějí - vykonat odplatu. To je znepokojující myšlenka.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
9648

Diskuse

Obsah vydání | 7. 4. 2014