O hrdosti řemesla

7. 4. 2014 / Jan Sláma

Nechci zacházet do dávné minulosti, jen k J. A. Komenskému, který ve své Velké didaktice napsal: Co se má člověk naučit konat, tomu se musí učit konáním. Dále se hovoří o tom, že pouhým přihlížením se příslušné manuální dovednosti člověk nenaučí.

Před mnoha lety v době svého mládí jsem se o pravdivosti těchto slov měl příležitost sám přesvědčit. Byl jsem vedoucím jistých výrobních provozů a vždy jsem s velkým potěšením sledoval dovednou práci svých dělníků. Zejména mne zaujímal proces všelikého obrábění, a tak jsem hledal každou příležitost, abych sledoval práci soustružníků.

Protože se naskytla možnost, výroba dílů nestíhala potřeby montáže a dohánělo se po přesčasech, využil jsem toho se záminkou, abych napomohl. V osamělé dílně jsem si pustil soustruh, připravil si nástroje a dal se do práce. A teprve tehdy, při vlastní činnosti, jsem zjistil, že mám s prací řadu problémů. Překonal jsem je nakonec a práci dokončil, ale sám na sobě jsem se přesvědčil, jak nestačí teoretické vzdělání a pouhé odezírání práce k jejímu zvládnutí.

Obdiv k řemeslné dokonalosti mám stále. Tím víc mne mrzí, když vidím, že v dnešní době často upadá. Nemám na mysli posuzování výrobků provedených vysoce výkonnými, přesnými, dokonalými a často automatizovanými soustavami strojů. Výsledek jejich práce je vždy takový, jak byl naprogramován. Když úsporně s cílem nížší životnosti, pak je takový. Když se zaměřením na dokonalost a vysokou životnost, pak je opět takový, jak si přál technolog.

Mám na mysli takovou řemeslnou práci, která je výsledkem působení člověka na hmotu lidskou rukou přímo, nebo prostřednictvím nástrojů.

Takovým zručnostem se učívali a dosud učí žáci učebních oborů na různých typech škol. Většinou jsou to dnes střední odborná učiliště. V minulosti byla řeměslná zručnost našich lidí proslulá. Mluvilo se o "zlatých českých ručičkách". Je tomu dosud tak? A platí dosud přísloví, že "řemeslo má zlaté dno"?

V poválečném období obnovy národního hospodářství, mnohdy zdevastovaného, se výchově mladé dělnické generace věnovala velká pozornost. Nebudu zde dělat přehled vývoje učňovského školství. To jsem provedl již jinde. Chci se spíše přenést do současnosti a zamyslet se nad možnou budoucností.

V popřevratovém období roku 1989 začalo docházet ve společnosti vlivem různých skutečností k posunu v nazírání na manuální práci. Úsloví "já jsem dělník (horník), kdo je víc", se začalo vytrácet. Lidé jako by se začali za práci svých rukou stydět. Začalo být zřejmé, že takové činnosti jako ekonomické poradenství, ovládnutí právnických kliček, zaměstnání v bankách a podobně, jsou z hlediska příjmu pracovníků nesmírně výhodné. Společnost se proti této tendenci v myšlení nedokázala postavit. Dopad na sebe nenechal dlouho čekat. Opadl zájem rodičů a přeneseně i dětí o vyučení se řemeslu a většina mladé populace se snažila dostat na školy, které by jim následně umožnily předpokládané vysoké příjmy.

Zákon nabídky a poptávky se zde potvrdil a jako houby po dešti se začala rozšiřovat nabídka gymnázií, ekonomických a obchodních škol. Řada odborných škol se v sebezáchovném pudu rozšířila o různé komerční obory, jen aby neztratila studenty. K tomu se přidalo mnoho spekulantů na trhu vzdělávání a ti vyprodukovali řadu soukromých škol umístěných často v nějaké pronajaté části státní školy.

Přestalo se dbát na výběr vhodných uchazečů. Hlavní hledisko tvořil jejich počet, protože od něho se odvíjelo financování. I při největší snaze pedagogů začalo docházet k poklesu úrovně poskytovaného vzdělání. Při absenci výběru tomu ani nemohlo být jinak.

Odliv mládeže na různé studijní obory vyprázdnil dříve prosperující učňovské školy. Ty se kromě úbytku žáků začaly potýkat ještě s tím, že přicházely děti bez jakéhokoli zájmu o obory a s prospěchem ze základních škol, který jim sice umožnil postup k dalšímu vzdělání, ale jejich vstupní vědomosti neodpovídaly osmileté či devítileté předchozí školní docházce. K sestupné tendenci dochází tedy i zde. Navíc mizí kvalitní učitelé teoretického a hlavně praktického vyučování.

Návrh na řešení stávajících problémů v učňovském školství, ovšem jen na přechodné období, uvádím v článku Vize českého školství.

Dnes se přetřásá nutnost, aby učitelé -- absolventi nepedagogických škol -- získali povinné pedagogické vzdělání. Moc se jim do toho často nechce. Nevidí perspektivu a návratnost vložené investice.

Sám jsem takové vzdělání před mnoha lety absolvoval a vím, jak velmi mi bylo užitečné. Později jsem sám vyučoval na škole, která poskytovala příslušné pedagogické vzdělání absolventům vysokých a středních škol, kteří chtěli v učitelských profesích nalézt své životní povolání.

K podpoře své úvodní myšlenky a tvrzení o zlatých českých ručičkách si dovolím vložit jeden příběh ze zkoušky praktických dovedností, kterou noví mistři odborné výchovy, což byl oficiální a myslím velmi správný název, tehdy absolvovali. Na vysvětlenou -- po absolvování teoretické přípravy bylo studium ukončováno závěrečnou zkouškou, jejiž součástí byla výuka na některé vybrané škole. Studentů bylo mnoho a mnoho bylo tedy i škol, na které byli studenti přiděleni a kde nejprve pod dohledem místních zkušených pedagogů sami vyučovali a na závěr pak vyučovali před zkušební komisí.

Můj student dostal za úkol skupinu svých žáků naučit dovednosti vykovat sekáč a následně jej zakalit a popustit. Vše probíhalo výborně. Pan učitel si vybral kus oceli, ohřál ji ve výhni a velmi názorně předváděl kování. Po chvíli znovu ohřál a pokračoval. Znovu ohřál a práci dokončil. Všechny didaktické poučky byly dodrženy. A bylo třeba se už jen přesvědčit, zda žáci vše pochopili.

Vybral tedy jednoho žáka, aby se ten pokusil provést to, co učitel tak pěkně provedl. A k údivu celé komise a za potutelného pochechtávání zbytku žáků vzal vybraný adept materiál do kleští, ohřál ve výhni a na to jedno jediné ohřátí mistrovsky vykoval celý sekáč. Bylo to úžasné! Teprve pak jsme se dozvěděli, že onen náhodou vybraný žák pochází z kovářské rodiny, kde kovářem byl už jeho tatínek a dědeček. Náš student -- učitel dostal výbornou a můj poznatek je ten, že v minulosti se velmi často stávalo, že tam, kde se vyučil otec, se učil i syn. A tak tradice a umění pokračovalo.

Začíná tomu být bohužel jinak. I když výjimky ještě existují. Výše zmíněné zlaté české ručičky nebyly dílem okamžiku, ale vznikaly po dlouhou dobu. Už tím, že v době rakouské monarchie byly české země nejvíce industrializovány a byly tudíž obývány množstvím dělníků, kteří se museli svým dovednostem naučit. Tradice byla tudíž dlouhodobá. Průmyslový charakter naší země pokračoval a velmi se rozvíjel i po druhé světové válce a v té době se rozvíjelo právě již zmiňované státní učňovské školství.

Nedostatek průmyslového zboží, rozvoj bytové výstavby a její státní podpora vedly řadu lidí ke svépomocné stavbě rodinných domů nebo ke kutilství a samovýrobě všeho možného. Zde se každý více či méně vyučil řadě řemesel. Právě nedostatek materiálů i strojů nutil lidi k improvizaci, nápaditosti, k umění poradit si. Právě toto umění posílené ještě o snahu po sebezdokonalování přiváděl do škol nový učňovský dorost.

Po převratu se podmínky velmi změnily. Náhle se zdálo, že se vše vytvoří samo, stačí jen vydělat dost peněz. Domy se začaly stavět "na klíč". Vše šlo velmi rychle, protože se stavělo průmyslovým způsobem. Ale i zde bylo třeba odborníků. Řada průmyslových podniků zanikla, ale jiné vznikly a zase byli potřeba odborníci. A ti se začali nedostávat. Včasná varování zůstala oslyšena.

Do země začali přicházet imigranti hledající práci, většinou bez příslušné kvalifikace. Jak mohla vypadat zednická práce když ji vykonával například gynekolog? Ale i z našich lidí se rekrutovala řada OSVČ, kteří začali dělat řemeslo, ačkoli ho neovládali. Technologická úroveň klesala. S tím přicházely i různé machinace, které se často předvádějí ve sdělovacích prostředcích, kdy práce byla zaplacena a neprovedena či provedena špatně.

Už méně se předvádí opak, kdy práce byla provedena perfektně, ale investor se zdráhá zaplatit a hledá různé kličky, jak se platbě vyhnout. Kupodivu jsou to většinou lidé velmi zámožní i věřejně známí, ale jdou s duchem doby.

Bohužel i Komenského úvodní poučka se mnohdy začíná vytrácet. Z různých důvodů se na některých odborných školách začíná vlastní žákova práce nahrazovat přihlížením k předvádění učitelem. Nácviku práce žákem se už někdy nedostává prostor.

Tento jev přichází už i ze základních škol. Třebaže je pro praktické vyučování určitým dovednostem vymezen časový prostor, ne vždy je využit vhodným způsobem. Rámcové zdělávací programy zohledňují fakt, že mnoho škol nemá podmínky pro dejme tomu nácvik základů řemeslných dovedností -- a nabízejí zástupný program. Toho školy, samozřejmě k neprospěchu věci, využívají.

Již v devadesátých letech a po celou dobu později jsem (a se mnou mnozí další) poukazoval na neudržitelnost stávajícího stavu. Více jak dvě desítky let si varovných signálů kompetentní orgány nevšímaly. Bylo to jako s nemocí, která se rozvíjí, ale lékaři se tváří jakoby neexistovala. "Trh si se vším poradí", bylo hlásáno. Působení trhu se sice objevilo, ale působilo značně pokřiveně. Přežívající odborné školy a učiliště s vynaložením nadlidské síly se snažily udržet, co se dalo. Budiž jim za to velice a velice děkováno. Zvláště učitelům praktických i odborných teoretických předmětů za to, že neodešli za vidinou snazšího výdělku.

V současné době již je hodina dvanáctá. V době, kdy našemu průmyslu a hospodářství chybí desítky tisíc kvalifikovaných odborníků, stále není vidět jasná koncepce, jak tyto zborcené poměry napravit. V posledních letech se sice objevovaly pokusy přivést mládež zpět k řemeslné práci, ale byly to jen sice dobře míněné, ale přece jen nedokonalé pokusy. Jednalo se například o akce v duchu "Řemeslo žije", kdy byly profese předváděny jakýmisi náborovými šoty. Podobně rekvalifikační kurzy úřadů práce měly slabou efektivitu.

Co tedy dělat?

Upravit učební plány

Domnívám se, že je třeba začít od učebních plánů základních škol. Tam zařadit a hlavně vytvořit materiální předpoklady pro zařazení výuky a výcviku základů manuálních dovedností. V přiměřeně volené teoretické části seznamovat děti se základy nejběžnějších technologických procesů, které v průmyslově vyspělé zemi probíhají. Sem patří i exkurse do průmyslových závodů v tom kterém kraji, v němž se školy nacházejí. Kvalitně prováděné praktické vyučování velmi napomůže volbě dětí ve výběru dalšího směru jejich vzdělávání.

Objektivizovat klasifikaci

Vrátit vážnost objektivní klasifikaci zejména na základních školách. Stanovit a kontrolovat jasná kriteria pro přijímání žáků na střední školy. Postupně eliminovat ty školy, které poskytují vzdělání jen formálně a jejichž výsledky nejsou prokazatelné. Naplňování tohoto požadavku nebude vůbec snadné. Příklad jsme mohli vidět v nedávné době u písemné části maturitních zkoušek.

Stanovit harmonogram přestavby

Pro jednotlivé etapy vytváření předpokladů pro alespoň částečné přesměrování vzdělávacích procesů stanovit harmonogram a dbát na jeho dodržování.

Vyvarovat se zjednodušování

Současný nedobrý stav, který se v našem vzdělávacím systemu vytvořil a k jehož nápravě navrhuji některé základní kroky, může přinést jisté zjednodušující návrhy, které by snad přinesly příliv dělníků k náhradě deficitu v našem hospodářství. Je třeba uvědomit si v této souvislosti následná nebezpečí.

Je poměrně snadné zaškolit pracovníky pro jednoduché soubory manuálních dovedností. Tím pokrýt konkretní naléhavou potřebu. Ať už toto zaškolování nazveme sebevznešeněji, takoví pracovníci nemohou plnohodnotně nahradit pracovníky prošlé řádným vyučovacím procesem. Vždy to budou jen jednoúčeloví pracovníci bez možnosti použít je s jistotou v jiných i třeba blízkých oblastech výroby. Opět by se museli zaučovat.

Naopak žáci, kteří prošli odpovědně stanoveným souborem všeobecně vzdělávacích a odborných předmětů, včetně důkladného odborného výcviku, budou vždy vysoce flexibilní pro nejrůznější oblasti hospodářství v našem státě. Zaškolit je i pro třeba odlišné specializace bude snadné, protože teoretická průprava jim to umožní.

Z těchto důvodů varuji před možnými snahami a tendencemi pro eventuální zjednodušování odborné přípravy nové generace dělnických profesí.

0
Vytisknout
4642

Diskuse

Obsah vydání | 10. 4. 2014