Zdravotnictví = naše Achillova pata?

10. 4. 2014 / Miloš Dokulil

Pokud nejde přímo o velkou armádu obětavých pracovníků v nemocnicích a v ordinacích, málokdo asi hned pomyslí, kolik to stálo úsilí, než jenom získali potřebnou kvalifikaci ti, kteří se nám možným či zrovna aktuálním pacientům věnují. Patří do zcela jiné kategorie, pokud se nějakými seriály tato činnost (někdy v mezních podmínkách života těch pacientů) popularizuje.

A pokud jde o samotnou léčbu, té předchází samozřejmě stanovení diagnózy. V obou těchto fázích mají lékaři stále jedinečnější prostředky k dispozici; jejich pořízení ovšem vyžaduje stále náročnější finanční zdroje. Skáčou v tom miliony, či častěji i desítky milionů (ne-li v konečných součtech i miliardy)... a ne jen na jednom místě...

Nebudu v tomto stručném apelu fušovat ani Ministerstvu zdravotnictví či Ministerstvu financí do jejich odborných otázek. S ohledem na to, že zrovna teď opět zazněl jeden docela autoritativní hlas na adresu dříve zavedených a teď zčásti rušených poplatků vybíraných od "spotřebitelů" těchto služeb, mám za to, že by se měla jedna závažná otázka řešit přednostně. A pak teprve -- byť sugestivně závažné a mediálně úžasně vděčné -- ty otázky dílčí. (Přitom si nemyslím, že jsem ten zásadní problém objevil sám. Jen se nechci dodatečně divit, že se opět -- ne poprvé -- řešily na první pohled viditelné otázky, třeba kolem 30 či 60 Kč, ne-li 90 Kč za úkon či pooložku, přičemž to základní bylo zase ponecháno na "snad jindy, pokud vůbec".)

Asi je nejvyšší čas, aby kompetentní orgány v ČR konečně s plnou zodpovědností zvážily všechna nezbytná pro a proti, týkající se zcela zásadní otázky, zda má být české zdravotnictví především službou (ať již to stojí, co stojí?), anebo do jaké míry v něm budou platit také zásady hospodárnosti (a pokud možno optimální efektivnosti). Pak může být (a asi určitě bude) jasné, že mít tak hustou síť nemocnic, jakou má ČR, se současně možná příliš širokým rozsahem specializací ve většině z nich, plně účelné zřejmě není. Pro každou nemocnici neumí tento stát zajistit zcela stoprocentní přístrojovou techniku. Ale potom ovšem taky v každé nemocnici nebude k dispozici ani s nejmodernější technikou propojený a plně potom na odpovídající náročné výši její personál. Menší zdravotnické zařízení samozřejmě nebude moci registrovat v méně běžných diagnózách tolik případů, aby mohlo zajistit v celém zdravotnickém spektru zhruba rovnoměrné zatížení personálu i lůžkové kapacity tak, aby (za současných podmínek) úspěšnou léčbou pacientů mohlo dojít k dalšímu nezbytnému (a stěží takto zatím možnému) dovršování odborné kvalifikace v těch dalších a vzácnějších oborech lékařské péče.

Je pak otázkou přijatelný podíl těch či oněch kvalifikací v základní síti nemocnic, spolu s odpovídajícími počty pracovníků, a tomu všemu odpovídající náklady na provoz. A kam pak -- také s ohledem na dopravní obslužnost -- dosadit ty další doprovodné týmy specialistů (pochopitelně se špičkovou technikou, a pak i ve větších a účelněji využitých počtech odborníků, protože postihnou širší klientelu). Potom je ovšem nezbytné zajistit přiměřenou dostupnost těchto více specializovaných a širší spektrum možných případů pokrývajících nemocnic. Samozřejmě tím, že by "všude nebylo všechno", by se ušetřily nemalé peníze k jejich mnohem efektivnějšímu vynakládání v těch speciálněji vybavených pracovištích. (Je zcela jinou otázkou, jak účinně přesvědčit politické orgány těch měst, kde by se v tamních nemocnicích některá oddělení zavřela, že je to v zájmu větší účinnosti celého zdravotnického systému. Nelze vyloučit, že by se měla možná některá malá nemocnice celá zavřít. Nebo místo ní mít jen nějaké pohotovostní středisko pro první pomoc. A potom ovšem rychlou sanitní službu k dopravě do specializovaného centra.)

Teprve následně by se měly řešit otázky těch všelijakých dílčích plateb. Pokud člověk denně jí, nějaký ten poplatek za stravu v nemocnicích by zřejmě neměl pacienty bolet (snad s výjimkou bezdomovců, lidí bez práce či nízko honorovaných pracovníků). Je otázkou, zda ty příspěvky u lékaře nebo v lékárně přiměřeně obstojí (mj. též svou zamýšlenou "brzdnou" funkcí, aby došlo k nárokování služby v odůvodněných případech). Jenže snad jde především o racionálně budovanou síť nemocnic, jejichž provoz stojí nemalé miliardy... což pacient nutně nevidí. (Jenže nedělejme politiku ze 30, 60 či 90 Kč za položku, když ta "díra" je jinde! Přitom přece na menším počtu senzitivních míst s velkými výdaji snad také jednou bude bedlivější kontrola vynaložených prostředků na nákladné zdravotnické přístroje a zařízení a na jejich účelné a hospodárné vynakládání...)

0
Vytisknout
3057

Diskuse

Obsah vydání | 14. 4. 2014