Gordický uzel zdravotnictví

10. 4. 2014 / Lubomír Brožek

Rozetnout gordický uzel je primitivní starověká metoda. Dneska se nejdřív udělá 26 pracovních mítinků, připraví 230 prezentací, sepíše 51 memorand, vytvoří 8 pracovních týmů se 120 pracovníky na full time a 800 placenými konzultanty. A po 5 letech se ukáže, že už nikdo neví, o co původně šlo, tak se prohlásí, že to nejde.

Vox populi (přečteno z internetu)

Představit si něco tak zašmodrchaného jako pověstný gordický uzel není zase až tak nemožné, jak by se někomu mohlo zdát. Stačí trochu ochořet, anebo (nedej bůh) přijít k úrazu a blíže se seznámit s naším zdravotnictvím, podivným Otesánkem, který je tím nemotornější a hladovější, čím více ho krmíte. Měl jsem tu nemilou možnost setkat se s řečeným monstrem tête-à-tête právě v těchto dnech. Bohužel. Myslím, že slovo tragédie je pro tristní zážitek asi nejvýstižnější. (Třebaže ani fraška není tak úplně nevýstižná.)

Ale k věci. Když už jsem zmínil tragédii, začnu expozicí. Představuje nám devítileté děvčátko pobíhající na školním dvorku při hodině tělocviku. Jeho matka ve stejné chvíli sedí u svého PC a cosi píše. Já se zrovna holím, ale to není důležité, jsem postavou pohříchu pouze epizodní.

Kolizi ohlašuje zvonění mobilu, z něhož se matka dozvídá, že se dcerka během hry zranila. Po nešťastném zásahu míčem jí otekl prst a bolí. Možná je zlomený, možná naštípnutý. Rozhodně by to chtělo odborně vyšetřit. I když se taková věc občas dětem stává, matka situaci nepodceňuje. Chvatně se obléká a jede do školy, kam ji doprovázím, neb bude třeba pomoci s koloběžkou a školní taškou. Nejblíže je Všeobecná fakultní nemocnice v Praze na Karlově náměstí, kam dorazíme lehce před třetí hodinou odpolední. (Tedy zhruba dvě hodiny po zranění.)

V normálně fungujícím zdravotnictví by nám v tak velké nemocnici mělo být poskytnuto alespoň základní vyšetření - neboť jde přece o úraz, že. Ale ouha, dozvídáme se, že věc není tak jednoduchá, protože děti neošetřují a do polikliniky na Karlově náměstí, řečené "Kachlíkárna", taktéž nemůžeme, neb tamní (mimochodem výborná) ortopedie je rovněž jen pro dospělé a stejně už je pozdě. Nejlépe prý bude se přesunout na nedaleký Karlov, kde sídlí Klinika dětského a dorostového lékařství Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Ani tam se ovšem nechytáme. Není tu ani ortopedie, ani chirurgie. Prostě zde úrazy dětí neřeší. "Oni někdy zdravotníci distribuují (!) pacienty nesprávně. Jó, kdyby měla holčička něco se zažíváním, to by byla jiná," informují nás přítomní zdravotníci. Prý máme jet do Thomayerovy nemocnice nebo do Motola.

Krize. Jsou čtyři hodiny odpoledne, prst otéká - a já, bohužel, musím odejít. Beru s sebou koloběžku a školní tašku. Matka s dítětem pokračuje sama. Prst malé slečny je jako menší jelítko a nepřestává bolet. Následuje anabáze, jíž asistuji pomocí mobilního telefonu, fyzicky přítomen jednání, na které se zaboha nemůžu soustředit. Působím jako somnambul a mou sníženou příčetnost výmluvně ilustruje koloběžka opřená spolu se školní taškou o sousední židli.

Peripetie: Poslední nadějí matky se zraněným dítětem je Motol, kam doputují lehce po páté hodině odpolední. Od úrazu uplynulo něco kolem čtyř hodin a děvčátko stále ještě nikdo neošetřil. Nicméně je už značně pozdě a normální ordinace jsou zavřené. Zraněný prst nepřestává bolet a barví se lehce do fialova. Dvojice poutnic bizarním světem našeho zdravotnictví hledá pohotovost. Nalezne ji v v půl šesté. Zdravotní sestra, po stížnosti matky, že "lítáme od čerta k ďáblu", osvětlí, jak je dobře, že přijela s dcerkou sem.

V "Thomayerce" by jim prý nepomohli, protože preferují pacienty především z Prahy 4, takže by je poslali do Motola. A přidala radu, že příště mají jet rovnou k nim.

Je to tedy vlastně jejich vina, že tak dlouho putovaly s úrazem tímhle bizarním zdravotním labyrintem, od té nejbližší nemocnice, zatímco se měly vydat rovnou k té nejvzdálenější. Jak prosté.

Nešťastnice tedy zaplatí devadesátikorunový poplatek za pohotovost, šťastné, že si jich konečně někdo všiml -- cirka necelých pět hodin po úrazu se konečně dítě dočká ošetření. Štěstí je rovněž, že nejde, jak se záhy ukáže, o zlomeninu. Konec dobrý, všechno dobré?

Dejme tomu. Ale přesto si v této souvislosti (a především v souvislosti se stavem našeho zdravotnictví a péčí o pacienta) slovo katastrofa neodpustím. A nemusí se jednat pouze o jednu malou slečnu či malého gentlemana. I dospělí pacienti jezdívají (jak vám ochotně sdělí mnohý zdravotnický pracovník "u záchranky") leckdy též od nemocnice k nemocnici, podle toho, kde se zrovna lékaři či zdravotníci rozhodnou je přijmout.

Nerudovské "Kam s ním?" je v této souvislosti stále aktuální, až na to, že pacient je přece jenom něco poněkud jiného, nežli nějaký pitomý slamník. Bydlí si na "jiné Praze" než pracuje? Co z toho je relevantní. Na rozdíl od dětí však mají tihle dospělí nešťastníci poněkud větší šanci přijetí.

Zdravotní pojištění si, pravda, platíme všichni. Lékařská komora aktuálně pléduje za navýšení prostředků na zlepšení zdravotní péče. Otázka, co si to vlastně konkrétně platíme a kam všechny ty prostředky proboha plynou, je nicméně více než naléhavá. Neb normální by mělo být, pokud si chcete užít tragédie, neputovat od nemocnice k nemocnici, ale prostě si zajít do divadla.

Na město se snáší soumrak, laskavý ke starému muži, který se školní taškou na zádech vede po ulici koloběžku a v hlavě má divné myšlenky. Na trapnou tragédii v kulisách frašky. A co hůř, bez katarze, která je tak důležitá v každém příběhu. Ale to by ten gordický uzel zvaný zdravotnictví musel někdo rozetnout. Anebo se o to alespoň seriózně pokusit.

0
Vytisknout
6830

Diskuse

Obsah vydání | 11. 4. 2014