Je vydávání majetku církvím nelegální?

9. 4. 2014 / Vojtěch Adam

Zákon o majetkovém vyrovnání státu s církvemi číslo 428/2012 Sb. má mnohé kritiky. Námitky jsou směřovány jednak k obsahu zákona a dále k průběhu legislativního procesu, kterým byl přijat. Podle mého názoru však tento zákon skrývá zásadní rozpor ve svém obsahu, a to dokonce do takové míry, že smlouvy o finančním vyrovnání státu s církvemi uzavřené tehdejším předsedou vlády Petrem Nečasem neumožňují aktuální vydávání nemovitého majetku církvím. Takový krok by mohl být považován za protiprávní... Z následujících důvodů.

Zákon číslo 428 / 2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi je ve své podstatě rozdělen na dvě části, což odpovídá dvojímu způsobu vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi. V první části popisuje zákon narovnání křivd způsobených církvím komunistickým režimem, které se má provést navracením nemovitého majetku ve vlastnictví státu – České republiky. V druhé části (hlava III) zákon předpokládá finanční vyrovnání s církvemi za majetek, který nemůže být z různých důvodů vydán. Oceňuje paušálně tento majetek na určité částky a ty předpokládá vyplatit přímo církvím bez ohledu na to, který další majetek jim bude vydán podle první části zákona (hlava II).

Zákon tedy určuje zaprvé vydávání konkrétního majetku (u kterého se předpokládá, že šlo o historicky doložený majetek církve - ačkoliv podle mého názoru nebyl v jejím výlučném vlastnictví a jde spíše o darování) a současně zadruhé paušální finanční náhradu církvím za všechen zcizený majetek (jehož celkový rozsah ani jednotlivý výčet sice není nikomu znám, ale o kterém autoři zákona předpokládají, že by měl být církvím nahrazen).

Propojení obou částí zákona je realizováno v hlavě III, v paragrafu 16, odstavci 2, kde podle písmena a), cituji:

„Vedle náležitostí podle odstavce 1 je součástí smlouvy o vypořádání a) výslovné ujednání o tom, že uzavřením smlouvy o vypořádání jsou veškeré nároky dotčené církve a náboženské společnosti za původní majetek registrovaných církví a náboženských společností (...), který se podle tohoto zákona nevydává, vypořádány s tím, že vydávání věcí podle tohoto zákona není tímto ujednáním dotčeno.“

V tomto odstavci se podle našeho názoru projevuje neudržitelný rozpor základní myšlenky zákonodárců a to, že: Církvím chtějí na jedné straně vracet údajný konkrétní historický nemovitý majetek a současně uspokojit údajné křivdy, způsobené církvím zcizením dalšího nespecifikovaného majetku, paušálním finančním vyrovnáním. Církve jsou tak zavázány citovaným ustanovením, že veškeré jejich nároky jsou uzavřením smlouvy mezi státem a církví, kterou tento zákon předpokládá, vypořádány. Není tak možné provádět vypořádání dvěma samostatnými způsoby, jak je prakticky činěno, jelikož se nejedná o dva způsoby vyrovnání, ale pouze o jeden.

A právě tímto úmyslem o dvojí „vyrovnání s církvemi“ (ve skutečnosti okradení státu) se podle mého názoru sami duchovní otcové zákona vmanévrovali do právně neudržitelné pozice. Buď tedy bylo možné nároky církví vypořádat v rámci vracení nemovitého majetku, nebo je bylo možné uspokojit finančním odškodněním, ale za konkrétně vyjmenovaný nevydaný majetek – nikoli paušální náhradou za možná tak v bujné představivosti autorů existující hektary českých luhů a hájů či jaké vlastně církevní poklady.

Podle mého mínění tak ve chvíli, kdy církve podepsaly smlouvu o vypořádání – nemohou jim být současně vydávány nemovité konkrétní majetky.

Pokud tedy pan bývalý premiér Petr Nečas podepsal s církvemi smlouvy o finančním vyrovnání, vyvázal stát z jakékoli další formy vyrovnávání s církvemi. Bez ohledu na to, že zákon dále uvádí, že se toto finanční narovnání nijak nedotýká nemovitého způsobu vyrovnání s církvemi, neboť taková formulace je zjevně rozporná.

Přichází tedy do úvahy i varianta, že zákon je z tohoto důvodu nevykonatelný, protože je v tomto ohledu vnitřně rozporný a nelze totéž platit dvakrát. Situaci by v každém případě měl znovu posoudit Ústavní soud, a to především z hlediska čistě právního.

Myslím, že ona proslulá církevní nenasytnost našla opět jeden ze svých rafinovaných způsobů historického projevu. Ale žádný strom neroste do nebe a tak se stala obětí sama sebe. Jsem upřímně přesvědčen, že současné vydávání nemovitého majetku českého státu církvím je pravděpodobně činěno v rozporu se zákonem a příslušné instituce a státní orgány na tuto situaci tímto článkem upozorňuji.

Nalijme si však čistého vína. V době, kdy Ústavní soud posvětí existenci zdravotních poplatků ve státě s ústavou zaručující výslovně bezplatné zdravotnictví na základě veřejného zdravotního pojištění a v době mnoha dalších podobných výroků nezávislého Ústavního soudu je zřejmé, že takováto námitka nemusí obstát, neboť jak se zdá, právo píší a ohýbají vítězové. Bez ohledu na právo.

Přesto si ale myslím, že naděje umírá poslední. Generace, která přijde po nás, možná bude žít (doufejme!) ve spravedlivější době a přednese tento argument před spravedlivým soudem. Protože co bylo ukradeno, musí být vráceno. A protože my Češi pevně věříme, že pravda - nakonec - vždy vítězí!

Autor je poslanec PČR za KSČM

0
Vytisknout
9082

Diskuse

Obsah vydání | 11. 4. 2014