Poisson d'avril aneb Když Tomský s Peňásem diskutují o Kunderovi

2. 4. 2014 / Josef Brož

Výročí 85. narozenin spisovatele Milana Kundery vyvolalo neobvyklou sérii různých rozvzpomínání, medailonků, dalo by se říci, že i statí. Píší o tom Lidové noviny, Literární noviny, Mladá fronta Dnes, Právo, výročí připomíná Česká televize, Český rozhlas...

Protože ze všech médií mám nejraději Český rozhlas, pro šířku záběru i míru kultivovanosti - s jakou zachází, ale někdy i schází -- s velkým zájmem jsem si vyslechl diskusi nad Milanem Kunderou právě zde: v pořadu Pro a Proti, který moderuje již nějaký čas moje dávná kolegyně Renata Kalenská.

Nad dílem, statutem Milana Kundery, ale i znovu a znovu (ne) vyšumělou aférou údajného Kunderova udavačství se ke dni jeho narozenin 1. dubna, setkali dva značně disparátní diskutéři: na jedné straně nakladatel, publicista a politik Alexander Tomský, na straně druhé vedoucí kulturní rubriky a kritik Lidových novin Jiří Peňás.

Úroveň diskuse o Milanu Kunderovi bohužel zoufale zračí úroveň nepochopení hned v několika ohledech: nejen díla Milana Kundery, ale i jeho významu. Vypovídá to, podobně jako tomu bylo již dříve, více o samotných diskutérech, tvořících jakousi membránu občanské společnosti.

Diskuse ve formátu 30 minut měla základní zabarvení, až se člověk na začátku trochu lekl, co že se vlastně stane: jako kdyby šlo snad o nějaký soud. Mělo to být diskuse o "současné Kunderově tvorbě, kterou český čtenář téměř nezná". Hlavní otázka zněla: "Proč jeden z největších českých autorů zanevřel na Česko?"

Neznámý Kundera bez bázně (a bez soucitu)

Předně tu řekněme, že se o "současné Kunderově tvorbě" posluchač nedozvěděl vůbec nic. Nepodezřívám nakladatele Tomského, že by neznal většinu Kunderových děl (i když budil trochu dandyovskou ležérností dojem, že ho vlastně vůbec, ale vůbec nezajímá), vím zato, a kritik Peňás se tím ani veřejně netají, že žádnou jeho knihu kromě českých vydání nečetl. Jaký význam má, prosím, zvát do studia člověka, který nezná autorovo dílo?

Skutečnost, že Kunderovo dílo český čtenář nezná, je navíc velmi sporné. Z toho by mělo vyplynout, že snad se na českých vysokých školách (neřku-li již dříve) neučí žádné cizí jazyky? Proč dělat z českých čtenářů naprosté pitomce, kteří musí úpěnlivě čekat, až se Kundera uráčí, a sám mu předloží trochu toho svého moudra do domácí misky? Není to zoufalé?

Bylo mi sympatické, že se kritik Peňás v průběhu diskuse bránil paušalizování, neboť mluvit za jiné, a už vůbec za Čechy, je opravdu nejen značně troufalé, ale i zpozdilé. Bohužel ale oproti Tomskému zaujímal zvláštní moudré dekorum (prokládaje to radikálně slovy jako: "hloupost", "pitomost", "nesmysl") a snad i touhu se autora pokud možno nedotknout. Nejsilnějším sdělením proto bylo z jeho strany, že Milan Kundera je nakonec Narcis, který na zbytek světa shlíží jako Polobůh. Překvapil ovšem elementární neznalostí, když odkazuje na prameny a dokumentuje neurčitě o prestiži.

Kritik se například domnívá, že Kunderův historicky největší význam plyne z obhajoby Střední Evropy a jeho dědictví. Lidových novinách, kde o témže píše v podobném duchu, dokonce utrousil cosi o ruském čaji a snaze nepít ho přes cukr. Cituji přesně: "Díky Kunderovi se mohlo před pětadvaceti lety před trochu vzdělaným Západoevropanem nebo Američanem říci, že jste z Prahy, a on něco věděl o tom, že nejde jen o ruskou gubernii, kde se smrká do ubrusu a pije čaj přes cukr v ústech."

Něco tak zoufalého jsem opravdu dlouho nečetl. Kundera ve svém eseji z roku 1983 pod názvem Un Occident kidnappé ou la tragédie de l'Europe centrale (revue Le Débat. 1983/5 - n° 27, s 3-23, Gallimard), přeložený poté do angličtiny jako The Tragedy of Central Europe (v prestižním literárním listě The New York Review of Books, Volume 31, č. 7 ˙ Apríl 26, 1984) nemluví ani o cukru nebo ubrusu, ale o úplně jiných věcech.

Mluví totiž o fatálních důsledcích kulturního rozdělení, a byť nelze považovat Kunderu za rusofila, soudím, že si ruské kultury stále váží, nechtěl být pouze do ní nikdy řazen. Pouze ve svých textech, stejně jako v tomto, pokusil se o obhajobu, jistě velmi problematického, konceptu střední Evropy. Onen "kidnapping" (únos) se totiž odehrál zejména na Západě -- jemuž byl určen.

Úvaha zůstává přesto dosud velmi atraktivní, a možná teprve přímé i nepřímé ohlasy na tento esej (György Konrád, Czesław Miłosz, Peter Esterázy, Drago Jančar) udělal z něj klíčové téma: ne pro všechny, spíše ale pro intelektuální obec.

(P. S. Jinak, slavný esej o Střední Evropě opravdu nevyšel v listu Le Monde, prosím).

***

Bylo by ale samozřejmě velmi iluzivní myslet si, že se Kundera "zasloužil o vlast", v tomto slova smyslu ale patří jistě k neopominutelným veličinám, byť on sám usiloval ve Francii spíše o posílení "míry autonomie" samotného tvůrce.

Klaunské vystoupení nakladatele Tomského, nazývající román Nesnesitelná lehkost bytí "intelektuální pornografii" (pokud si je vůbec ještě schopen toho svého výroku upamatovat), má svůj histriónský a místy i katarzní charakter, neboť prostě Kunderu nešetří. Je to snad jediný hlas, který ke Kunderovým 85. narozeninám zazněl -- a nebýt místy trochu přemrštěné traktace výkladu jeho díla ("člověk je kolektivní zvíře, a zůstává mu pouze to jediné -- soulož") -- byl by tento neuctivý tón i hodný jistého obdivu. Tomský se ale bohužel chce až příliš vydávat za konzervativce (místy i monarchistu, jinak také člena Strany svobodných občanů) za každou cenu: pokouší se excentricky moralizovat, připomínat Kunderovy hříchy mládí a největším trumfem mu je, za což by jistě v Albionu dostal řád královnina podvazku, když trumfuje, kterak se Kundera prostě v Anglii -- neprodává. Ani ta Nesnesitelná lehkost...

Vypadá to tedy, že nám vlastně ani nemusí být líto, že si Kundera nenašel čas, aby své francouzské romány přepsal do češtiny, když přece na Bond Street to nikoho nezajímá.

Nesmrtelnost před zkázou světa

To, co bohužel vůbec nezaznělo, a obávám se, že ani zaznít nemohlo, je reflexe Kundery ve Francii a -- potažmo v evropské kultuře. Ten význam je mimořádný -- nejen kvůli počtu prodaných výtisků v Číně - ale zejména v Evropě. A i kdyby se nepočítalo, vliv Kundery se počítá.

Jistě, autor to byl a stále je módní, není ovšem zanedbatelný. vychoval za ten čas i několik epigonů (za všechny například mladičký Florian Zeller), ale i kvalitních vykladačů, jakým je třeba filozof a spisovatel Alain Finkelkraut. "Kundera dokázal spojit metafyzický skepticismus s nesmiřitelnou obranou umění jako takového," napsal nedávno Finkelkraut v týdeníku Le Nouvel Observateur pod názvem Le panthéon de Kundera (19. 3. 2009), jež reagovala na vydání knihy Une rencontre (Gallimard, Paříž 2008). "Setkání tradice a estetických novot kolem jediné touhy nasvítit svět; takové jsou meditace autorů o uplynulém čase tváří v tvář závratnému zrychlení dějin, v nichž by neměly být zapomenuty také jejich postavy," soudí Finkelkraut pro něhož byl Kundera jedním z rozhodujících autorů, jenž mu dal nahlédnout za zeď komunistické utopie.

Počet diplomových prací, které napsali studenti na celém světě, nemusí být jistě mírou věcí, ani kvalitou pro spisovatele Kunderu. Diplomové práce se ostatně o Kunderovi píšou i v jeho rodném Brně. Nelze ale zároveň nevnímat, že ne všechny romány -- a to je opět škoda, že se o tom diskutéři nezmínili -- nebyly vždy přijímány jednoznačně, některé dokonce i s velkými výhradami.

To, s čím Kundera po celou dobu pobytu ve Francii (u nás se stále stereotypně pracuje se Západem) musel neustále potýkat, byl výklad jeho samého -- ve vztahu ke svému dílu. Část intelektuální levice si ho snažila přivlastnit, vždyť svým libertinstvím, odkazy na "směšné lásky" (v tradici Maupassantově) si jim zdál patřit do tohoto proudu. Vždy mne v jeho esejích zajímá postava spisovatele Louise Aragona, který Kunderu uvedl do francouzských literárních kruhů, kterak je pohoršen nad jedním Kunderovým nemístným vtipem (pro něj "vulgárním").

Neměli bychom zapomínat, co je u Kundery je přítomna ryzí česká tradice, a nejen onen "nepřeložitelný" kosočtverec, ze hry Ptákovina, nad nímž v pořadu u Kalenské dumali roztržitě oba diskutéři.

Škoda, že pánové nezmínili, a nepokusili se zamyslet, proč Kundera poslední román, který vydal v České republice, byla právě Nesmrtelnost (L'Immortalité, Gallimard 1990, Atlantis 1993). Možná by se jim tím dostalo i většího osvícení, aby nepronášeli za každou cenu jenom hysterické bludy a poněkud zmatené výroky.

V rozhovoru, který Kundera poskytl na podzim 1980 spisovateli Philipu Rothovi, bychom měli dokázat pečlivě číst. Vyplatí se to i dnes. Roth se v něm ptá Kundery (ponechávám v angličtině, jistě to přeluští lupou i kritik Peňás):

PR: Do you think the destruction of the world is coming soon?
MK: That depends on what you mean by the word "soon."
PR: Tomorrow or the day after.
MK: The feeling that the world is rushing to ruin is an ancient one.
PR: So then we have nothing to worry about.
MK: On the contrary. If a fear has been present in the human mind for ages, there must be something to it.

Ne, Kundera opravdu není jen pornografem doby a deziluze z jednoho velkého, ale i onoho dlouhého stmívání ideologií, na jejímž konci zůstává člověk zmatený, udivený, a neuvěřitelně bezbranný. Je to autor, který se někdy neumí smát.

Spisovatel Milan Kundera přesto zůstává mužem, jehož mystifikace jsou ve svém důsledku smutné, protože komu se to poštěstí narodit se na 1. apríla?

Není to vlastně celé veselé? Mimochodem, když jsme u těch rozdílů: ve francii se aprílu říká: poisson d'avril.

(P. P. S. K narozeninám si nadělil rovněž svůj poslední román Oslavu bezvýznamnosti, jež právě vychází ve francouzském originálu v nakladatelství Gallimard. Předtím ji vydal v Itálii.)

0
Vytisknout
6252

Diskuse

Obsah vydání | 4. 4. 2014