Další zklamání nechceme

1. 4. 2014 / Sofi Oksanen

(Sofi Oksanen je známá finsko-estonská spisovatelka.)

Každé ráno se budím s myšlenkou, zda to bude dnes. Den, kdy bude východní Evropa prodána, opět. Zkontroluju telefon, a protože v něm zatím nenajdu žádné příliš alarmující zprávy -- ačkoliv ani žádné zvlášť potěšující --, zapnu počítač. Pročtu novinové titulky a stále si říkám, zda to bude dnes, nebo až zítra. Den, kdy dokážu sledovat zprávy jen díky tomu, že se budu soustředit pouze na sledování reakce jak své vlastní, tak celého světa. Neboť povinností spisovatele je zapamatovat si okamžiky, v nichž se otáčely stránky historie. Nová doba už začala. Mezidobí mezi studenými válkami skončilo: 1989--2014.

Naposledy byly východní Evropa a pobaltské země prodány Sovětskému svazu podepsáním paktu Ribbentrop-Molotov. Sovětský svaz se zmocnil Pobaltí a završil tak svou moc. Lidé byli zavíráni do gulagů, kde museli otročit, a stali se tak bezplatnou pracovní silou.

Nyní Rusko jak slovy, tak skutky vyjádřilo, že svému impériu hodlá navrátit jeho slávu. Mezidobí mezi studenými válkami bylo v dějinách Ruska pouhou anomálií, která znamenala prohranou válku; porážku, jejíž následky musejí být napraveny. Brežněvovo učení bylo aktualizováno na Putinovo učení: Rusko považuje za své právo zasahovat do činnosti nezávislých států, pokud se tyto projevují příliš prozápadně a pokud se daný stát nachází v oblasti, o které má Rusko podle svého názoru právo rozhodovat.

V tomto okamžiku se ruská duma snaží prosadit zákon, který by umožnil připojení bývalých sovětských oblastí k Rusku, zatímco ve východní Evropě a v Pobaltí se lidé ptají, zda věřili Západu až příliš. Opět. Západ dosud nedostál slibům o nedotknutelnosti oněch bývalých sovětských oblastí. Ukrajina se podepsáním Budapešťského memoranda (1994) nadarmo vzdala svých jaderných zbraní. Ukrajina udělala chybu, když věřila Západu, který se během posledního desetiletí nezajímal o východní Evropu jinak než jako o zdroj levné pracovní síly a výhodných podmínek pro výrobní procesy.

Vzestup impéria

Protiúder svrženého impéria začal již v roce 2005, když Putin prohlásil, že pád Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou 20. století. Jako nástroj k napravení této katastrofy si Rusko vzalo kupříkladu výuku dějepisu, kterou zdůvodňuje geopolitickými zájmy. Narativ učebnic historie má za úkol probudit v ruských žácích národní hrdost a připomenout jim, že příslušnost k ruskému impériu měla pro jeho národy pozitivní význam.

Bývalá Sovětským svazem ovládaná území sice mají s historií zcela opačnou zkušenost, ale fakta ani pocity jiných už nemají místo v tomto pojetí historie, které má podpořit novou dobu. Přední odborník v geopolitických záležitostech Valerij Kolorin prohlásil, že objektivní historie neexistuje. Existují jen ideologické modely, z nichž je vybrána přijatelná verze, která je poté vštípena do ruských myslí coby patriotická obranná zeď.

Po všechna tato léta Západ poslušně tleskal Putinovým řečem o "demokratickém vývoji" jeho země. Putin sám společenské uspořádání Ruska označil za "řízenou" demokracii. Takový způsob vlády není demokracie. Západ jej nicméně přijal bez námitek, stejně jako jiné eufemismy z pera FSB (Federální služba bezpečnosti), jejichž účelem je udržovat Západ v klidu, zatímco se vládnoucí klika v Kremlu připravuje na Putinův překrásný, nový svět. Sovětský svaz byl rehabilitován, povolání redaktora je nyní jen dalším způsobem, jak spáchat sebevraždu, a Putinova klika už v roce 2012 začala stahovat své prostředky ze Západu, aby jádru moci zajistila nezávislost. Na Západě po celou tu dobu všichni spali sladkým spánkem.

Nejlevnější způsob válčení bez výstřelů

Evropská unie si zakládá na tom, že se ani nesnažíme poučit se z historie. Euroasijská unie Putinovy kliky je opakem EU. Zakládá se na tom nejlepším ze stalinismu a národního socialismu, jejichž propagandistické učení nadále využívá. Tento způsob využívání moci má navíc neomezený rozpočet. V roce 2005 začal Kreml pro své propagandistické účely využívat anglickojazyčný televizní kanál Russia Today, jehož roční rozpočet je přes 300 milionů dolarů. Vysílání tohoto kanálu se jeví jako zprávy, a tak veřejnost věří, že se skutečně o zprávy jedná, přestože, jak přiznali bývalí zaměstnanci kanálu, hlavní účel RT je přiživovat nenávist vůči Západu. Až v souvislosti s krizí na Ukrajině začala být propaganda tak nestoudná, že už se ji nikdo ani neobtěžuje maskovat tak, aby ji Západ neprokoukl, jako tomu bylo dřív. Toto je podstatná změna.

Západní novináři jsou zvyklí dát všem zúčastněným stranám prostor vyjádřit svůj názor, výsledkem čehož je alespoň přibližně pravdivý článek. Pokud však jedna ze stran vyloženě lže, je tento přístup špatný. Takový přístup přispívá k tomu, že i západní média nepřímo opakují právě takové zprávy, jaké jim chce moskevská silovická klika sdělit.

Hlavní zbraní Kremlu je informační válka a ovlivňování názorů. To je nejlevnější způsob, jak vést válku, jak bez tanků zabírat další oblasti. Zastrašování, provokace, projekce a propaganda: v užití těchto zbraní Kreml vyniká. Jimi vždy zdůvodňoval okupaci, ať už vlastnímu národu, či zahraničí. Stejně jako právě teď.

Krymská zkouška

Ilegální připojení Krymu k Rusku má obrovský symbolický význam: je to od dob Sovětského svazu první oblast náležející k nezávislému státu, která byla připojena k Rusku. Tento případ je také zkouškou, kterou Rusko testuje toleranci a morálku Západu: odváží se Západ dostát svým slibům, nebo své národy opět zklame?

Přilepit si k sobě Krymský poloostrov, který byl oficiální součástí Ukrajiny, bylo pro Rusko snadné. Invaze Rusko nestála žádné oběti, které by vyhnaly matky do ulic, a Západu Rusko namluvilo báchorku, podle níž bylo uchvácení Krymu vlastně pochopitelné, protože převážná většina jeho obyvatel je ruskojazyčná. Většina té většiny do oblasti přišla následkem Stalinova stěhování národů, jehož účelem bylo promíchat národy závislých území a poruštit je. Takových oblastní je ve východní Evropě mnoho a jejich obyvatele nyní Putinova klika zneužívá. Na původní obyvatele Krymu, tedy Tatary, jejichž zkušenosti se Stalinovou národnostní politikou vyvrcholily genocidou, už všichni prakticky zapomněli. Právě v těchto dnech se na dveře tatarských obydlí malují kříže. Zní to povědomě?

Rusko již dlouho usiluje o oslabení práva východoevropských a pobaltských zemí na nezávislost. Ukrajinu Putin už v roce 2008 prohlásil za umělý stát. Tato strategie není nic nového: stejný osud potkal Rakousko ve 30. letech 20. století, kdy bylo ještě mladým státem. Rusko zpochybňovalo právo Ukrajiny na výsostné hranice a svými mistrnými lžemi téměř vyvolalo dojem, že Ukrajina je vlastně součástí Ruska; stejně tak jako Rakousko působilo jako součást Německa, jako by Německu patřilo.

Stejnou ruskou rétoriku musí pobaltské země snášet už dlouho. Okolní svět toho o těchto zemích ví velmi málo -- stejně jako o Ukrajině. Proto ruská agenda -- zpochybnění práva na sebeurčení -- nepředstavuje nemožný úkol. Rusko k jeho dosažení vyburcovalo své hráče včas. Během několika let se v ruských tak zvaných médiích hojně píše o tom, že v Estonsku existují koncentráky pro Rusy (lež z roku 2007). Ve Finsku, které Rusku podle vlastního názoru historicky přísluší, zase ruským turistům v hotelích kradou děti (lež z roku 2013).

Jestliže jsou média rok od roku plná takového materiálu, není divu, že se masy nakazí nedůvěrou vůči Západu. O to přece jde. Takto jsou občané psychologicky mobilizováni k válce a dříve navzájem přátelské etnické skupiny jsou štvány proti sobě. Putinova klika potřebuje tyto imaginární nepřátele, aby posílila svou oblibu a aby si udržela bohatství, které si nahromadila pochybnými prostředky. Ztráta moci by znamenala přinejmenším provalení korupce, která jim bohatství přinesla. Přesně tak dopadl svržený ukrajinský prezident Janukovyč.

V Rusku momentálně rozhoduje skupinka siloviků, jejichž tváří je Putin, nejbohatší muž Ruska a celé Evropy. Vzdělání této kliky se liší od toho, jakým jsou vybaveni politici západních zemí: pochází přímo od FSB a KGB. Nyní, v hierarchii moci Ruska, nad nimi není nikdo. Za Sovětského svazu nad KGB alespoň stála Strana.

Pokud někdo ještě stále věří, že Rusko svou krajanskou politikou skutečně vyjadřuje starost o etnické Rusy za hranicemi své země, nastal čas uvést jej zpátky do reality a připomenout mu, jak Hitler zneužil etnické Němce. Každý, kdo kdy navštívil Rusko, ví, jak málo na Rusech sejde v Rusku. Stejně tak činnost Ruska vydávaná za "humanitární pomoc" způsobila naprostý úpadek v Jižní Osetii.

Ne chamtivosti

Kremlu se nezamlouvají barevné revoluce v sousedních zemích, a tak do zkorumpovaných vlád dosazuje promoskevsky smýšlející figurky. Janukovyč ještě před svým svržením stihl zadržet historiky, kteří se zabývali sovětskými zločiny, zatímco k hladomoru na Ukrajině, genocidě způsobené sovětskou vládou, se stavěl shovívavě. Jeho program zahrnoval také omezování svobody slova a účast na propagandě proti homosexualitě. Jednal přesně tak, jak se na promoskevského činitele sluší a patří. Národ mu však řekl své ne a zamíchal tak Putinovými plány na nenápadné připojení Ukrajiny k Rusku.

Nyní je řada na Západu, aby vyslovil jasné ne ruským pokusům rozšířit svou moc za hranice své země. Něčeho takového nelze dosáhnout diplomatickým dialogem. Se stranou, která neustále lže o svých záměrech, není možné diskutovat. Rusko už prokázalo, že svou předstíranou diplomacií jen hraje o čas, aby na své hranice stihlo dovézt účinnější zbraně. Kupuje si čas, aby stihlo prosadit své nadekretované zákony.

Západ se snaží pochopit činnost Kremlu, jenže kolonialismus není třeba chápat. Jedná se pouze o chamtivost, kterou je třeba zastavit. Nebo bychom snad měli chápat Alžbětu II., kdyby projevila chuť navrátit Velké Británii její slávu z dob kolonialismu? Snažili byste se pochopit myšlenkové pochody Merkelové, kdyby vyjádřila hrozbu navrátit Německo do jeho bývalých rozměrů? Co kdyby německá televize začala omílat pořady pro děti, v nichž se plyšová zvířátka připravují na válku? Co kdyby Německu vládli lidé, které vyškolilo Gestapo? Jak by vám bylo, kdyby byl Hitler podle většiny Němců jedním z největších mužů historie země, jako je tomu u Stalina v Rusku? Co kdyby Německo tvrdilo, že Evropě (neboli po ruském způsobu Gayropě) vládne spiknutí homosexuálů, jako to tvrdí Rusko se svým zákonem proti propagaci homosexuality? Vzpomínáte si, kdo tvrdil, že degeneraci západních zemí má na svědomí židovské spiknutí?

Něco takového by nikdo netrpěl ani minutu. Věděli byste, že kdybyste takový vývoj dovolili, nikdy byste to nedokázali obhájit před svými vnoučaty.

Z finštiny přeložila Linda Dejdarová

Finsko-estonská spisovatelka SOFI OKSANEN (1977) vystudovala dramaturgii a literaturu na univerzitách v Jyväskylä a Helsinkách. Debutovala roku 2003 prózou Stalinovy krávy -- dílo dosud vyšlo v osmnácti jazycích, česky 2012. V dalším románu Baby Jane (2005) řešila deprese a úzkostné stavy na pozadí lesbického vztahu. Světového věhlasu dosáhla svým třetím dílem Očista (česky 2010), za nějž získala řadu literárních ocenění v čele s prestižní cenou Finlandia a Prix Femina pro zahraniční román. Očista vyšla ve více než čtyřiceti zemích a byla také úspěšně zfilmována. Dosud posledním románem je Čas ztracených holubic (česky 2013), který vyšel v pětadvaceti zemích. V březnu 2013 obdržela Sofi Oksanen Severskou cenu Švédské akademie, která je označována jako "malá Nobelova cena".

0
Vytisknout
8213

Diskuse

Obsah vydání | 3. 4. 2014