ČSSD a restituce

1. 4. 2014 / Josef Nerušil

Je tomu v těchto dnech 15 let, co ministr Pavel Dostál podepsal (28. března 1999) se zástupci církví dokument o zřízení Ministerské expertní komise ve věci odborné přípravy zákona o vztahu státu a církví v ČR. Dohoda předznamenala majetkové a realizovala návrh předsedy vlády Miloše Zemana (10. září 1998) k ustanovení vládní komise pro řešení vztahu mezi státem a církvemi. V kontextu dnešní doby je poměrně paradoxní, že po letech neúspěšného jednání s vládami Václava Klause nakonec první životaschopný impuls k dořešení vztahu státu a církví vzešel z iniciativy ČSSD.

Autor pracuje na Odboru vnějších vztahů Arcibiskupství pražského

Role současné největší vládní strany v celém procesu úpravy vztahu mezi státem a církvemi je obecně zajímavá a stála by za hlubší rozbor. Navenek se totiž strana tváří, že by udělala vše co je v jejich silách, jen aby  proces zvrátila. ČSSD ale ve skutečnosti nevyužila k zastavení či zvrácení procesu vyrovnání jedinou možnost, která se jí za ta léta nabízela. A že jich během posledních 15 let měla.

V prvé řadě, ČSSD byla v letech 1998-2006 vládní stranou. Měla tedy možnost s církvemi vyjednat podobu narovnání podle svých představ. Za úřadování ministra Pavla Dostála se operovalo se dvěma variantami mechanizmu majetkového narovnání: modelem veřejnoprávního fondu, nebo částečné restituce, spojené s kompenzacemi nevratného. První varianta byla opuštěna poté, co náboženská matice skončila v likvidaci (náboženská matice byla obdobou veřejnoprávního fondu, zřízeného za účelem správy církevního majetku. Nelze se tedy církvím divit, že se jim po krachu náboženská matice varianta veřejnoprávního fondu nelíbila). Druhé řešení se nepodařilo do roku 2006 dotáhnout do zdárného konce.

V jednání poté  pokračovala vláda Mirka Topolánka, v tzv. Kasalově komisi, která stanovila základní mechanismy pro vyřešení vztahů mezi státem a církvemi. Komise už na svém druhém zasedání odhlasovala následující zásadu:

Dočasná komise pro řešení majetkových otázek mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi souhlasí s tím, že má být církvím a náboženským společnostem vydáno a nahrazeno to, co vlastnily nebo měly vlastnit k datu 25. února 1948. (Hlasování č.: 02/ 002: 10 - 0 - 1)

Z dvanácti členů byli dva nominanti za KSČM (Bičík, Koníček) a čtyři za ČSSD (Hašek, Sobotka, Jandák, Dolejš). Součastní nejhlasitější odpůrci narovnání tak měli více než dobrou příležitost výstupy komise ovlivnit k obrazu svému, nebo jednání úplně zablokovat. Naopak dnes s pobavením čteme, že v roce 2008 Bohuslav Sobotka a jeho tři spolustraníci vyjádřili souhlas s mankem státu vůči církvím ve výši 164 mld. Dnes se však tváří, že jim 134 miliard přijde mnoho (zpráva je k dispozici: ZDE). 

Za vlády Petra Nečase pak ČSSD mohutně protestovala proti zákonu 428/ 2012 v parlamentu. Zákon však de facto pouze převzal mechanizmy narovnání, které drtivou většinou odhlasovali poslanci v Kasalově komisi (pro nehlasovali pouze zástupci KSČM). Svou kampaň mohla ČSSD dotáhnout i do zdárného konce, stačilo jen zákon nepustit do třetího čtení, jak upozorňuje Lenka Procházková. ČSSD však opět "raději" propásla svou příležitost, aby se pak na zákoně začala točit v senátu.

Nakonec tu máme vládu Bohuslava Sobotky. ČSSD se v předvolební kampani domnívala, že svůj volební úspěch postaví i na anktiklerikální notě (s očekáváním úspěchu se však evidentně přepočítala). Když nakonec usedla ve vládě, namísto skutečných kroků založila v duchu seriálu "Jistě pane ministře" komisi, která už od samého počátku zaváněla spíše karikaturou, než reálně míněnou snahou.

Polovina týmu z politických stran prošla za krátkou dobu jeho existence obměnou. O přešlapech předsedkyně Aleny Gajdůškové a její absolutní nekompetentnosti pak v církevním prostředí kolují vtipy. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že byla do výboru dosazena právě pro svou neznalost a neschopnost jednat s protřelými matadory na straně církví. O výsledek se tedy nikdo nemusel strachovat.

Předsedkyně Gajdůšková tak nejprve -- po prvotním obhlédnutí několika metrů šanonů, které problematiku majetkového narovnání dokumentují -- opatrně připustila, že se asi nic moc vyjednat nepodaří. Po kritice ze strany spolustraníků komise nakonec vypracovala třístránkový dokument, ve kterém shrnovala (bez jakékoliv argumentace) důvody pro snížení finančních kompenzací. Na třech stránkách však není možné problém ani kvalifikovaně popsat, natož pak provádět nějaké výpočty. Pobavení vyjednavači za církve tak závěrečné "odborné stanovisko expertní komise" doplnili jedním jízlivým komentářem a nechali do něj k velké nelibosti protistrany nahlédnout přítomné novináře. Jedním slovem pro ČSSD: blamáž.

ČSSD si tedy v případě vypořádání státu s církvemi počíná jak chytrá horákyně. Nejprve dohody iniciuje, pak je odsouhlasí a nakonec se slibem nápravy zkritizuje. Velmi dobře pak dbá, aby nerozhněvala antiklerikálně laděnou část svých voličů; na druhé straně však našlapuje tak, aby složitě vyjednané dohody neohrozila.

Co dodat na závěr? Zákon číslo 428/2012 bude jednou nepochybně hodnocen rozumné řešení vztahů církví a států a ČSSD je si toho podle všeho velmi dobře vědoma. Církve podle nového zákona konečně začnou žít za své a z toho, co jim darují věřící (nikoliv dle zákona z roku 1948, který diktuje že stát přebírá správu majetku církví a zavazuje se, že bude financovat jejich potřeby -- což stejně ze 70% nečiní). Ostatně, to byl také úmysl tisíců drobných dárců, kteří církevní majetek po staletí budovali. Měl oslavit Pána a sloužit ku prospěchu církve. Ahistorické bludy  o "veřejnoprávním charakteru církevního majetku", ani lži vkládané do úst kardinálu Tomáškovi na tom nic nezmění.

0
Vytisknout
4606

Diskuse

Obsah vydání | 3. 4. 2014