Hazardy revoluce

3. 1. 2014

Nominálně je u moci přechodná vláda, ale ulice Tripolisu a Benghází jsou plné miličních kontrolních stanovišť obsazených některými z 225 000 registrovaných příslušníků milic, jejichž loajalita se vztahuje k veliteli spíše než ke státu, který je platí, napsal Patrick Cockburn v London Review of Books.

Když se před hlavním štábem misurátské milice v Tripolisu 15. listopadu objevili demonstranti požadující, aby odešla domů, příslušníci milicí zahájili palbu ze všeho od Kalašnikovů až po protiletadlové kanóny, zabili 43 protestujících a zranili několik set dalších. To vedlo k lidovým protestům, při nichž mnozí milicionáři byli vytlačeni z Tripolisu, ačkoliv není jasné, zda je to natrvalo. Bývalý premiér Alí Zejdan byl unesen miličními ozbrojenci bez toho, aby ochranka vystřelila na jeho ochranu. (Po pár hodinách byl propuštěn.) Vzbouření milicionáři uzavřeli přístavy pro export a východní Libye hrozí odtržením. Libyjský stát se zhroutil z jednoduchého důvodu - povstalci byli příliš slabí, než aby zaplnili vakuum po pádu starého režimu. Nakonec, vždyť to byly nálety NATO, ne síla povstalců, co svrhlo Kaddáfího.

Kdekoliv na Blízkém Východě je to stejná písnička. Povstání Arabského jara dosud přinesla anarchii v Libyi, občanskou válku v Sýrii, větší autokracii v Bahrajnu a obnovenou diktátorskou vládu v Egyptě. V Sýrii povstání začalo v březnu 2011 demonstracemi proti brutalitě Asadova režimu. "Mír! Mír!", volali protestující. Ale "pokud by dnes v Sýrii proběhly férové volby", řekl jeden komentátor, "Asad by je pravděpodobně vyhrál".

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
3766

Diskuse

Obsah vydání | 6. 1. 2014