Svatá rodina

6. 1. 2014 / Hana Mudrová

Pomalu končí období, které vnímáme jako rodinné svátky. Nakolik ale rodinnými opravdu jsou? Nauky o současné rodině, jejích typologiích a patologiích, jsou docela tristními vědními obory. Máme rodin a jejich poruch takové množství, že aby se v tom pes vyznal. Nebo kůň, ten má větší hlavu. Vlivů je mnoho, od historicko společenských po převratný rozvoj technologií.

Například rodin s oběma původními rodiči je jako šafránu a funkčních ještě míň. A to se sem nesmí připlést hledisko existence manželství rodičů. Žijeme přece moderně, každý má právo na lásku - tedy pokud o tom umí vyřvávat patřičně hlasitě do světa. Takže každý mimo dětí. Sama Svatá rodina, jak ji známe z Betlémů, má také malinkou vadu na kráse, protože Josef je přece "pouhým" pěstounem, nikoliv biologickým otcem. Ovšem v dobách, kdy si někdo adoptoval třeba už dospělého syna, se to až tak přísně nebralo. Určitě ne z hlediska Josefova, který měl poté ještě s Marií synů dost. Těšil se úctě k otcům stejné, jakou prokazoval on sám starším mužům.

Budu se raději držet jednoduchého biologického hlediska. Rodina, to jsou rodiče a děti. V širším pojetí také prarodiče, strýcové a tety s potomstvem. Společenství, které může vytvářet spojenecký klan vůči okolí, vzájemně si pomáhat. Klan, kterému prospívá nějaké to vedení rodu, protože v užším styku se lidé umějí náramně hádat, urážet a vyčítat si. Dnes jako dříve. Kdo je rozsoudí, srovná a přiměje k podání ruky? Autorita.

Ovšemže se mi sem hned podsouvá odkaz na doby minulé. Všem se v paměti objevují výjevy z  vlastní minulosti nebo z filmů. To bývalo krásně jednoduché, nalinkované, jéje. Hlava rodiny bouchla do stolu a bylo. Bylo a na tento způsob už nebude.

Tehdejší jednání a hierarchie totiž vycházely z  kořenů, které už tehdy práchnivěly, ztrácely sílu a platnost. Co si budeme namlouvat: pokud se podíváte na filmy pro pamětníky (právě teď jich byla přehršel), objevíte hodně mladičkých zamilovaných naivek, pro které je nejvyšší možnou metou zabezpečení manželské (film "Ducháček to zařídí" toto přímo cituje). Taková "Advokátka Věra" a jiné studované dívky samozřejmě své samostatné a profesní pošetilosti musejí nechat, jakmile potkají pana Pravého. Filmy romantické a komediální se točily v těch třicátých letech jako nostalgický návrat k časům předválečným, k jednoznačným pravidlům, kdy toto platilo bez řečí a nároku na výjimky.

Probírala jsem se nedávno časopisy z té doby, z let cca 1906-1940. Na straně jedné bylo voláno po dívčím vzdělání, moderní ochraně zdraví a tělesné zdatnosti mládeže, na straně druhé se objevovaly nářky nad tím, že jsou-li oba mladí manželé zaměstnáni, na správnou údržbu domácnosti a vůbec na péči a dobré hospodaření ženám čas nezbývá. Při malých platech ani nezajistí domácnost pro čas příchodu dítěte -- a již pouze při jediném platu. Manželství se rozpadají, matka s miminkem zamíří k rodičům.

Ještě jeden nostalgický pramen v tehdejší společnosti vyvěrá: mladí muži se nehrnou do ženění a mladé ženy nejradši vyhlížejí pána s dobrým postavením nebo z bohaté rodiny (bohatá debata na několik pokračování v týdeníku Hvězda). Aby mohly být zajištěné, což mladíky pobuřuje - a mladé ženy na oplátku vyčítají, že chlapci koukají po věnu.

Dobré postavení ovšem znamená třeba staršího ženatého muže. Být milenkou, nebo rozbít rodinu a vdát se? Žalovat o svedení pod příslibem sňatku? Bývaly to kauzy velmi zajímavé, dokonce se objevily v knížce právničky Vopršalové-Šteflové "Právník o lásce" z roku 1944. Na jedné straně se tehdy svářela potřeba mladých žen dosáhnout stejně dobrého vzdělání a postavení se samostatností jako jejich mužští vrstevníci, na straně druhé ovšem cenily zuby staré zvyklosti a děděné "samozřejmé" nároky na ženu hospodyni a matku.

Neboť i když se již na přelomu staletí hlásal do světa každý úspěch studentek (právničky ve Švýcarsku, lékařky v Německu, další a další v Americe, ba i ve španělsky mluvících zemích), zároveň si kolem 1. světové války stačily redaktorky ženských časopisů povzdychnout nad vytíženou matkou-hospodyní, které studující děti doma s ničím nepomůžou. Domácnost je pouze na ní, ale na služku již nezbylo, a tak až do noci matka bez uznání pečuje třeba o prádlo (což se objevuje též v dojatých vzpomínkách slavných mužů jako obrázek maminky, látající u petrolejky jejich gatě).

Považuji to za jeden z prvních střetů požadavků moderní doby a reality starých zvyklostí. Leckteré problémy zaměstnané paní jistě vyřešila placená hospodyně, když na ni byly peníze (což je právě ten kámen úrazu), nicméně o dobrých padesát, šedesát roků později se nic moc nepohnulo. V Německu prý po válce mohla jít žena pracovat jen se souhlasem manžela, jako kdyby válečného nasazení nebylo. Ostatně už za první světové ženy zastoupily odvedence na mnoha postech, odkud byly poté rychle navráceny ke sporáku a neckám.

Já osobně znám schizofrenii postavení ženy v moderní společnosti ze strany druhé, ze strany nelítostných nároků na vykonávání funkce manželky a hospodyně. Brala jsem si svéprávného člověka, ale hned jsem byla poučována z mnoha stran, že to já "si" manžela oblékám, na mé zodpovědnosti je prý i jeho výměna spodního prádla, příděl vhodné sestavy čistého oblečení... Ono to v mém okolí opravdu tak bylo. I mezi vrstevnicemi, ještě v devadesátých letech! O tom, co všechno musí žena zvládat při úklidu, ani nemluvě. Platila jsem za hodně línou ženskou, když jsem ve vysokém stupni těhotenství nechala manžela umývat okna. Nebo ho v roce 1988 poslala s děckem na rentgen.

V tom spatřuji mnohá úskalí, která bortila spousty manželství už během mého dětství. Muži byli vychováváni postaru, protože jejich matky a otcové respektovali nátlaky okolí. Dívky se tomu vzpouzely, protože, mezi námi děvčaty, kdo by se hrnul do otročiny? Leda hodně láskou praštěný, což jsem i já jednou uznala po láskyplném vyžehlení dvanácti košil. Nebyl to problém, ba i u tchýně jsem zvládla žehlicí test - měla jsem za sebou hospodyňkování od dvanácti let. Zodpovídala jsem v našem panelákovém bytě za nákupy, úklidy, praní a žehlení. Bratr měl mužské starosti, třeba v sobotu hrát rekreačně tenis.

Právě od té doby, kdy se rozváděla většina matčiných kolegyň, jsem vnímala ženské otázky jako "Na co je mužský? Když jen do postele, je to trubec, kolem kterého musím skákat." "Proč musí ženská vydělávat a ještě obskakovat páníčka? Na co mi je, když si i vodovod spravím sama? Na děcka ani nekoukne, chrápe pod novinama..."

Sice se objevovaly i úvahy typu "S chlapem těžko, bez chlapa hůř", ale moc to nepomáhalo. Týkaly se často i financí, protože alimenty byly minimální a samotná ženská se musela otáčet, zvláště u vícera dětí. Objevovaly se první burzy s oblečením, věci se dědily po dětech spolupracovnic. Objevovala se i práce domů, takže jsem i já třeba mamce linkovala tlusté účetní knihy, moje kamarádka při klábosení kompletovala zipy. Což mně moc nešlo.

Objevila se také hledání nové a lepší životní lásky. Společenský tlak byl jasný. Nejvýše stojí vdaná žena. Umí si totiž odchytit a udržet muže. Což s sebou nese i širokou zástěru na zakrytí mužových nedostatků a přelétavosti. Tu našim maminkám vnucovaly matky a tchyně, které ji samy zdědily po ženách z přelomu staletí. Například správná dáma zvládne zastřít i těžký alkoholismus manžela. Znám jednu, která měla muže fakticky velmi "postiženého špatným vstřebáváním alkoholu". Sice prý nebyl, chudák, při sobě, když útočil, škrtil a mlátil, ale podivuhodnou shodou okolností nikdy manželce nezpůsobil monokl -- a zbytek zvládly dlouhé rukávy a kalhoty nebo vzorované punčocháče. A také odprošovací zlato.

Dalšího vymodleného manžela bylo často vhodné živit, když platil na děti z předchozího vztahu. Ale byl to MANŽEL. Pokud domů nedal ani korunu (napřiklad šetřil pro SVÉ děti celý zbytek platu), přece jenom se dvakrát ročně revanšoval prestižně: zaplacením rodinné dovolené a něčím ze zlata pod stromeček. Pokud o něj nebylo patřičně pečováno, například vařenými večeřemi s dobrým masíčkem, zlobil se a třískal věcmi. V té době, kdy byl v krámě především bůček! Tenhle byl jeden z mála, který nemlátil.

Mnohé ženy mi říkaly, že je lepší být vdaná, než rozvedená, že jsou tím pádem jakoby lepší. Za každou cenu. Cítí se opravdu jako někdo. Hrdinně trpí, obětují se pro děti (které o to často nestály).

A potom, na konci žebříčku, jsou ty samotné ženské s děckem. V 80. letech ve větších městech naopak trochu stouply na žebříčku nevěst s tím, že je prý život nakopal a už budou rozumné. Což jsem slyšela od pánů kolem třicítky, když se debatovalo o životě. Vedle nich nám tu už ale pobíhaly i zaryté svobodné matky, které SI dopřály dítě, aniž by se nadále musely otravovat se soužitím.

Bylo jich dost a já si v těch ženských společenstvích, kterými jsem procházela, všimla právě toho jejich hlubokého nesouhlasu s vnucováním starých hospodyňských a dalších kořenů, které viděly doma. Které byly v příkrém rozporu s fungováním otce v rodině. Kam oko dohlédlo, moc žádoucí otcovské výchovy neviděly a tudíž měly jasné argumenty. Mám pečovat o byt a dítě? Tak ať je to všechno jenom moje, ať mne nikdo CIZÍ neobtěžuje s tím, že bych kolem něj skákala, mám svého dost. Některé ženy ani matrice neudávaly jméno otce. Někdy za dobré "odškodné", jindy ze zásady. Staly se nezávislými na "přítěži". Dokonce i mužskou roli ve výchově našly: obstaral ji strejda (bratr matky) nebo dědeček.

Docházelo i k dalšímu eliminování prokletého mužského vlivu a existence. Bylo snadné muže odstřihnout od dítěte a matka bývala tím, kdo býval uznán za schopna výchovy.

Společnost jako taková to prostě nechala být. Setkala jsem se s dívkou, která se v dospělosti dozvěděla, že údajný necita a hnusák a vyvrhel se léta i soudně domáhal styku s dcerou. Předložil jí o tom důkazy. Pochopila, proč žila s matkou v dostatku -- otec platil v naději, že přece jen možná... Dalo jí dost práce, než se vyvlékla z následků sobecké výchovy k něžnému princezničkovství, které zásadně jen prosazuje svou a nic nedává.

Připadá mi neuvěřitelné, že společnost, která by ráda leccos řídila, ohrnula nos nad výjimečným výzkumem prof. Trnky. Již v roce 1974 vydal knihu Děti a rozvody s výsledky mnohaletého sledování adaptovatelnosti dětí z rozvrácených rodin. Nemylte se, že třeba v 50. letech bylo ještě hej. Podle něj od r. 1951-1971 bylo mezi jím sledovanými dětmi 40% "zmrzačených" rozchodem rodičů a dalších 20% dál žilo v rodinách narušených. Tým prof. Trnky sledoval i schopnost dětí obstát v osobním a pracovním životě, dosáhnout vyššího vzdělání a podobně.

Pokud již v předmluvě označil děti jako "zmrzačené", dokázal poté, proč. A dál? Nic. Jen pomaličku různí vytrvalci posilovali potřebnost manželských poraden, vzdělávání k rodičovství a partnerství -- a obecně byla veškerá varování přehlížena. Je přece na vůli každého, jak dobrý život chce vést a předvádět potomstvu. Na osobní síle a zodpovědnosti, kterou přijme.

Dnešní časté pády v osobním životě, honba za ideálem, sexuálními standardy a výkony, pestrostí života, věčná selhávání v partnerství a rodičovství, to vše jsme společně s našimi rodiči a prarodiči uchystali současným mladým dospělým. Moderní doba osvobodila ženy z poddanosti hospodyňství a péče o blaho manžela. Kde ale zůstal respekt, úcta k osobnosti toho druhého? Vždyť i tohle tu existovalo, shoda mezi manželi, porozumění, rozdělení rolí, výchova v úctě k rodičům. Láska v manželství nebyla výjimečná ani bez bouřlivé předchozí zamilovanosti. Proč se dnešní vztahy mění na zuřivé boje o osobní výhody?

Pokud muži předchozích generací zaspali proměnu svých rolí v rodinách, nesou dnes další muži docela kruté následky. Ženy jsou samostatné a natolik neznalé partnerského života, že netuší, k čemu muž je - mimo plození dětí. Neznají základy ženské diplomacie a nezažily společné rozhodování a domlouvání se dospělých, když se něco řeší. Mimovolné učení se nokmální komunikaci dospělých včetně projevů něžnosti a porozumění totiž probíhá v předškolním věku dítěte, kdy se nejvíc rodičů rozvádí.

Mladí muži na tom nejsou o moc líp, protože i oni mnohdy vyrostli ve výlučné péči žen a s naočkovaným nepřátelstvím vůči mizerným chlapům. Podléhají víře, často vnucené zkušeností z rozpadlé rodiny, že silou udrží "mužský" pořádek. Ostatně vidí kolem sebe, že některé ženy dokážou ocenit mužovu solidnost a slušnost zdeptáním partnera, vyždímáním a odkopnutím.

Jsou to divoké směsice nečitelných vlivů, které vyplavou na povrch až ve vztahu partnerů takovým způsobem, že to někdy ani aktéři sami o sobě netušili. Ani dostatek pomoci zvenčí, ba ani povědomí o té možnosti nemají.

Pokud jsme my vytvořili dětem bezpečné hnízdo, neplatí to vždy o jejich partnerech a o tom, jak budou "normálně vychovaní a vyrostlí" bráni. Dokážou vzbudit a šířit vzájemnou důvěru, respekt a úctu ve svých vlastních rodinách? Nebo bude zrovna jejich slušnost vyhlédnuta jako slabost, k jejímuž využití byl ten druhý ve svém prostředí vychován?

Vracím se k rodině. K jádru a základnímu hnízdu, kde mají vyrůstat sebevědomé bytosti, schopné samostatného života. Potřebují jistotu stabilního prostředí, bezpečí a ujištění, že jsou přijímány právě takové, jaké jsou. Že chyby lze napravovat a že jejich rodiče je budou chránit a mít rádi i s těmi chybami.

Jenže tohle všechno chce skutečně dospělé lidi, schopné přijmout mimo jiné fakt, že rodičovství je prostorem i pro vlastní zrání. Že se ještě jako takzvaně dospělí mohou dál učit vzájemné komunikaci, pochopení, dokonce i nadhledu a odpouštění, aniž by to bylo slabostí. Že se můžeme dokázat povznést nad to, jak komu bylo ublíženo, jak kdo byl pokroucen slabostí nebo tyranií v původní rodině.

Dnes to možné opravdu je, máme nabídky sebepoznávacích a dalších osobnostně rozvojových víkendů, sezení s terapeuty a podobně. Slýchám, čtu a těším se z toho, jak často se mladí lidé pídí po možnostech tohoto těžkého učení, práce na sobě - a že jim vadí, jak málo pomocných rukou zatím existuje.

Podle mne by se vzdor pochybám a lámání holí měla rodina vracet ke svému původnímu poslání, tedy tmelit hnízdo svým mláďatům a obohacovat vztah a osobnosti dospělých. Nikoliv jedinců, ale páru. Být manželi a rodiči totiž není slabost, nuda, ani vyčpělá povinnost. Je to druh naplnění a smysl života. Mnohaletý proces. Tím cennější, nakolik dobře poté obstojí dotyčná mláďata ve vlastním životě.

0
Vytisknout
3196

Diskuse

Obsah vydání | 7. 1. 2014