(Ne)svatá válka Edwarda Snowdena

6. 1. 2014 / Radovan Baroš

Na sklonku roku Edward Snowden oznámil, že pokládá svou misi za skončenou. Tento bývalý zaměstnanec americké Národní bezpečnostní agentury, který před časem vzbudil celosvětový mediální rozruch, když zveřejnil, že zmíněná centrála monitoruje telefonickou a internetovou komunikaci ve světě, a to včetně hovorů německé kancléřky Angely Merkelové nebo generálního tajemníka OSN Pan Ki-Muna, a jenž se nyní ukrývá před trestním stíháním vlády své vlasti v Rusku, kde mu byl udělen politický azyl, v rozsáhlém interview, které poskytl listu The Washington Post, mimo jiné uvedl, že nechtěl změnit společnost, ale chtěl společnosti dát šanci, aby se sama rozhodla, jestli se chce změnit.

A ve svém "alternativním vánočním poselství", odvysílaném britskou televizní stanicí Channel Four, k tomu dodává: "George Orwell nás varoval před tímto druhem informací. Prostředky pro shromažďování informací, s nimiž se setkáváme v jeho knize -- mikrofony, videokamery a televizory, které nás monitorují --, nejsou však ničím ve srovnání s tím, čím disponujeme dnes. Nosíme ve svých kapsách detektory, které nás sledují, kamkoliv se hneme. Představte si, co to znamená pro soukromý život řadového člověka. Dítě, které se dnes narodí, bude vyrůstat bez toho, aby mělo tušení, co to je soukromý život. Nikdy nepozná, co znamená mít chvilku jen samo pro sebe nebo konverzaci, která by nebyla nahrávána či analyzována. A to je problém, protože soukromí je důležité. Soukromí nám totiž dovoluje zorientovat se v tom, kým jsme a kým bychom se chtěli stát."

Animální spiritualita kapitálu

Ve své recenzi dánského dokumentu Způsob zabíjení (The Act of Killing, Joshua Oppenheimer, 2013); česky ZDE, jenž se stal vítězem loňského festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, Slavoj Žižek připomíná, že největší problém, jemuž dnes čelíme, není mizení soukromého, nýbrž smršťování veřejného prostoru. Ve filmu sledujeme skupinu bývalých indonéských gangsterů a pozdějších členů eskader smrti, kteří se v roce 1966 zúčastnili masakru více než milionu údajných komunistických sympatizantů a kteří s odstupem času vzpomínají na tuto svou zločineckou minulost. To, co je podle Žižka na celé věci nejvíc šokující, není ani tak skutečnost, že pachatelé nejsou s to pociťovat během líčení svých zločinů sebemenší lítost, jako spíše okolnost, že na ně nejsou ochotni pohlížet jako na nějaké malé obscénní tajemství, které je na místě zamést pod koberec. V této souvislosti se nabízí otázka: "Jaký druh symbolické textury (soubor pravidel, jenž vymezuje symbolické rozhraní mezi tím, co je a co není veřejně akceptovatelné) musí asi být pojivem našich společností, když je v nich potlačena dokonce i minimální úroveň veřejné hanby (která by pachatele donutila nakládat se svými zločiny jako se "špinavým tajemstvím") a monstrózní orgie mučení a vraždění může být veřejně oslavována, a to nikoliv jako zločin spáchaný ve jménu veřejného blaha, nýbrž jako zcela banální aktivita přinášející svým pachatelům uspokojení?" Odpověď na tuto otázku je nezbytné hledat v dynamice současného kapitalismu, který ve stále větší míře stírá distinkci mezi veřejnou a soukromou sférou našich životů.

Co přesně má tímto svým tvrzením Žižek na mysli, je patrné z jeho dalšího příkladu. Tím je nedávný trend veřejného sexu v pornografii. Přibývá filmů, v nichž se dvojice nebo i více párů oddává "erotickým hrátkám včetně soulože se vším všudy na nějakém vysoce frekventovaném veřejném místě (na veřejné pláži, v tramvaji či ve vlaku, uvnitř autobusového či vlakového nádraží, v otevřeném prostoru nákupního centra...), přičemž naprostá většina náhodných kolemjdoucích jejich počínání ignoruje -- pouze menšina na souložící pár vrhne diskrétní pohled a ještě menší část pronese na jeho adresu sarkastickou obscénní poznámku. Jako by se souložící dvojice zdržovala ve svém vlastním soukromém prostoru, takže bychom se jejich intimními projevy neměli dát nijak vzrušovat." To nás přivádí k otázce: "Kdo míjí své umírající souputníky v blažené lhostejnosti nebo před nimi bez ostychu souloží? No přeci zvířata!" Tento postřeh by nás však neměl vést k ukvapenému závěru, že současný kapitalismus představuje jakýsi regres k primitivní animalitě. Tento fenomén má hlubší pozadí a souvisí s tím, co Hegel ve Fenomenologii ducha označuje jako "duchovní království zvířat" (das geistige Tierreich). Pod tímto spojením se neskrývá nic jiného nežli to, co začalo být posléze označováno jako "občanská společnost", v níž soukromé osoby sledují své ryze privátní zájmy, čímž bezděčně přispívají k všeobecnému společenskému blahobytu.

(Dlužno dodat, že tento úzus se značně odlišuje od způsobu, jakým bylo s tímto pojmem nakládáno zejména v postsocialistických zemích po roce 1989, kde tento pojem začal označovat jakési volné společenství lidí "dobé vůle", nevládních organizací a občanských sdružení, která kladou veřejný zájem proti živelnému prosazovaní dílčích skupinových či ryze individuálních zájmů. Tato konceptuální abstrakce, která odhlíží od konkrétních socio-ekonomických podmínek, v níž se daný "veřejný zájem" formoval, je tedy přesným opakem toho, co si pod tímto pojmem představoval Hegel a odpovídal by spíše Marxově hypotetickému "společenství nezávislých výrobců", kdyby nebyl produktem právě těch podmínek, proti nimž se pokouší vymezit. Takto -- v tom lepším případě -- slouží jako magické zaklínadlo, které otevírá bezedné pokladnice humanitárních a osvětových nadací nebo se -- v tom horším případě -- stává podhoubím apolitických či vysloveně populistických nálad.)

V moderní buržoazní společnosti tedy kombinace ryze egoistických individuálních zájmů vytváří nadosobní sféru vzájemně provázaného a kompaktního lidského společenství. Animalita se zde tak stává materiálním substrátem spirituality. A spiritualita se naopak stává duchovní extenzí animality. Pokud se tedy dnes tato spiritualita obrací zpět v animalitu, není tomu proto, že by docházelo k jakémusi regresu primitivních atavistických instinktů, nýbrž v důsledku skutečnosti, že subjektivitě bylo v rámci moderní buržoazní společnosti umožněno, aby naplno rozvinula svůj duchovní potenciál. Stejně tedy jako se v rozvinutém kapitalismu kultura stala naší druhou přirozeností, stala se tato spiritualita v důsledku materiálního působení abstraktních tržních procesů naší druhou animalitou. Důkazem duchovní povahy této "sekundární animality" je její nevědomý charakter: nejenom že si této duchovní povahy abstraktních tržních procesů nejsme vědomi, ale vykládáme si jejich destruktivní důsledky zpravidla jako projevy atavistického regresu k individuálnímu egoismu "lidského zvířete".

Veřejné soukromí

Na pozadí těchto úvah se Snowdenův zápas proti oklešťování našeho soukromí ukazuje ve zcela novém světle. Jeho přesvědčení, že "soukromí je důležité", protože nám "dovoluje zorientovat se v tom, kým jsme a kým bychom se chtěli stát", ve skutečnosti přitakává dominantní ideologii, která pod záminkou obrany soukromí jednotlivce legitimizuje progresivní okrajování našeho veřejného prostoru. A na této skutečnosti nemůže nic změnit ani to, že se toto okrajování veřejného prostoru odehrává cestou rozšiřování soukromé sféry. Stejně jako se totiž v kapitalismu spiritualita v důsledku působení abstraktních tržních procesů mění v animalitu, tak se i obrana soukromí může navenek manifestovat jako oklešťování tohoto soukromí. V éře moderních informačních technologií nelze totiž dost dobře rozlišit, zda sdílení dané informace rozšiřuje nebo naopak zužuje prostor naší svobody. Příkladem je možnost ukládat si naše soukromé soubory na takzvané cloudové úložiště, která nám je sice zpřístupní z libovolného počítače na světě připojeného k síti, nicméně za cenu toho, že tak riskujeme ztrátu našeho soukromí. V tomto smyslu by se tedy dalo namítat, že potencionální sdílení našich informací cizími lidmi nepředstavuje ani tak újmu na našem soukromí, jako spíše rozšiřování sféry našeho soukromí i do oblastí, které byly dříve výsostnou doménou veřejného. A proto podle Žižka "ten, kdo umisťuje na web své erotické snímky nebo se tímto prostřednictvím s ostatními dělí o své obscénní představy, není exhibicionista: zatímco exhibicionisté skandálním způsobem vstupují do veřejného prostoru, ti, kteří na webu zveřejňují své erotické snímky, zůstávají ve svém soukromém prostoru a pouze ho rozšiřují, aby do něj zahrnuli i ostatní." A obdobně vyznívá i současná popularita rozličných intimních zpovědí, které nejsou ani tak sdělováním našich intimních představ a zkušeností našim bližním, jako spíše zahrnováním našich bližních do našich soukromých světů. Ve skutečnosti naše současníky netrápí ani tak panický strach, že by jejich intimní představy a zkušenosti mohly proniknout na veřejnost, nýbrž jsou naopak pronásledováni hysterickou obavou, že by jim mělo být souzeno, aby si je nechali jen pro sebe. Oblíbenost televizních show typu Velký bratr, jejichž protagonisté miliony anonymních diváků konfrontují s nejintimnějšími detaily svých soukromých životů, je pádným důkazem tohoto, že dnes nečelíme oklešťování našeho soukromí, nýbrž jsme naopak svědky jeho nekontrolované expanze.

Na skutečnosti, že Edwardu Snowdenovi tyto souvislosti mezi obranou našich soukromých a oklešťováním našich veřejných životů unikají, není nic pozoruhodného. Podobně se během svého brífinku na loňském Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech vyjádřil i režisér Oliver Stone, který na adresu Snowdenova případu uvedl: "Vy všichni jste pod kontrolou velkého bratra z USA. Je to takové globální odposlouchávání... Jak dlouho může člověk zůstat nezávislý ve světě, když existuje takovýto systém?" (Mimochodem, jak Stone, tak Snowden svého času vstoupili do armády, aby bojovali za svou vlast v zámoří, zatímco však v případě toho prvního to byl Vietnam, ten druhý měl být nasazen Iráku, kam však nakonec nedorazil, protože nedokončil příslušný výcvik. A oba byli v mládí patriotickými republikány, kteří pod vlivem rozčarování ze služby vlasti svou někdejší idealistickou víru opustili.) Daleko více zarážející je okolnost, že tyto souvislosti unikají i většině levicových komentátorů, která Snowdenův paranoidní boj proti imaginárnímu Velkému bratrovi pokládá za svůj vlastní boj. Není snad tato absence kritického odstupu vůči Snowdenově svaté válce nejlepším důkazem intelektuální bezradnosti současné levice? A nemají její pravicoví oponenti nakonec pravdu, když ji obviňují, že vede donkichotovské boje s větrnými mlýny?

Nikoliv novou Stranu, nýbrž nového Pána

Jednou z těchto falešných vějiček je pravidelně se opakující volání po autentické levicové straně. Má-li radikální levice skutečně něco změnit, musí se sjednotit do politické strany, která se stane její politickou platformou ve volební soutěži. Proti tomuto volání po nové radikální straně Žižek vyzdvihuje potřebu nového Pána. Jako exemplární figuru tohoto nového Pána Žižek líčí bývalou britskou ministerskou předsedkyni Margaret Thatcherovou, která svého času svým razantním příklonem k neoliberální ideologii radikálně rekonfigurovala celé pole akceptovatelných politických alternativ. To, co se zprvu mohlo zdát jen jako její osobní mánie, bylo posléze přijato jako obecná norma. Praktická politika, která je stále více pojímána jako technokratické expertní vědění, k takovým zásadním změnám kursu sama od sebe dospět nedokáže. Má-li tedy dojít k reorientaci elementárních souřadnic daného socio-ekonomického pole, musí ve správném okamžiku dojít k intervenci nového Pána. (Zde bychom mohli spekulovat, že když se na počátku 90. let rozhodovalo o povaze naší domácí postkomunistické ekonomické transformace, sehrál takovou úlohu Václav Klaus.) Podle Alaina Badioua je tato figura nezbytná k tomu, aby se lidský jedinec vymanil z bezútěšné existence "lidského zvířete" a stal se svébytným subjektem Pravdy-Události:

"Pán lidskému jedinci pomáhá stát se subjektem. Připustíme-li totiž, že se subjekt rodí z napětí mezi jednotlivcem a univerzalitou, pak je zřejmé, že jednotlivec potřebuje zprostředkování, a tudíž autoritu, aby mohl vykročit na tuto cestu. Je nezbytné vzkřísit figuru Pána -- není pravda, že se bez ní můžeme obejít, a to dokonce a zejména ne v kontextu úsilí o emancipaci." (Alain Badiou, Elisabeth Roudinesco, Jacques Lacan, passé présent. Dialogue. Paris: Seuil, 2012. s. 24)

To platí zejména dnes, kdy se převažující formou antikapitalistického odporu stala kvazi-deleuzeovská, horizontálně strukturovaná hnutí zdola, která neuznávají žádnou hierarchickou autoritu, odmítají byrokratické aparáty reprezentativní demokracie a hledají spásu v permanentní mobilizaci spontánních struktur přímé demokratické participace. V této podobě se tato hnutí, jejichž nejznámějšími reprezentanty jsou protesty amerického hnutí Occupy Wall Street a španělských Indignados, stávají faktickou překážkou dosažení reálné změny. Jejich spontánní, nehierarchická struktura jim totiž brání v tom, aby z nich vzešly nějaké konkrétní politické požadavky. A forma permanentní politické mobilizace má dříve či později za následek vyčerpání, když extázi kolektivních protestů opětovně nahradí starosti a zájmy všednodenního života. Z hlediska lacanovské diskursivní typologie jsou totiž nedávná antikapitalistická protestní hnutí exemplárním případem diskursu Hysterika. Všechny ty nekonečné debaty a nesouvislé požadavky se dají zredukovat na jedno veliké hysterické Che vuoi? (Co chceš?), otázku adresovanou rozštěpeným subjektem enigmatickému velkému Druhému. Odpovědí na tuto otázku se při tom nemůže stát nová politická strana, a to nikoliv jen proto, že nová protestní hnutí se proti tradiční politice pojímané jako volná soutěž rozličných politických uskupení programově vymezují, ale zejména proto, že v liberální demokracii odpovídá diskursivní pozice, z níž se politické strany obracejí na veřejnost, stále více lacanovskému diskursu Univerzity. Pojímají samy sebe jako nositelky neutrálního expertního vědění, které mezi sebou soutěží o to, jak co nejlépe zefektivnit chod sociálního mechanismu. Už z principu se tedy nemohou stát adekvátní odpovědí na volání nových protestních hnutí. (A rovněž z čistě strukturálního hlediska je schéma diskursu Univerzity symetrickým protipólem diskursu Hysterika.) Tou se může stát pouze diskurs Pána, který na hysterickou otázku rozštěpeného subjektu poskytne jednoznačnou odpověď, čímž hysterikovu pochybnost o nestrannosti expertního vědění rozptýlí tím, že ji nahradí iluzí bezprostředního poznání pravdy. Diskursivní pozice Pána je totiž pozicí toho, jenž neříká lidem to, co chtějí (slyšet), jak to činí běžná sorta politiků, nýbrž pozicí toho, který jim řekne, co vlastně chtějí. Tato diskursivní figura je nezastupitelná, pakliže má dojít k autentické rekonfiguraci stávajícího socio-ekonomického pole. Navzdory tomu spatřuje většina radikální levice východisko z nynější situace v založení nové politické strany. (Pokud jde o vztah mezi stranou a diskursivní figurou Pána, ty v okamžiku Pánovy intervence do daného diskursivního pole fakticky splývají v jedno. Tuto skutečnost zformuloval pregnantně během jednoho z předválečných sjezdů nacistické strany Rudolf Hess, když o Adolfu Hitlerovi prohlásil: "Die Partei ist Hitler, Hitler aber ist Deutschland wie Deutschland Hitler ist." Kdybychom šovinistický odkaz k Německu nahradili internacionalistickým odkazem k světovému proletariátu, mohli bychom tentýž slogan s čistým svědomím pronést na adresu potenciálního vůdce radikálně revoluční proletářské strany.)

Devadesátidevítiprocentní většina

Když 9. října 2011 Slavoj Žižek dorazil do Zuccottiho Parku na newyorském Manhattanu, aby zde pronesl improvizovaný projev k shromážděným stoupencům hnutí Occupy Wall Street, padly mu do oka transparenty protestujících hlásající, že to oni představují oněch 99 procent (We are the 99%). Izrealsko-americký spisovatel a režisér Udi Aloni, jenž tehdy Žižka doprovázel, údajně na adresu protestujících poznamenal: "Kterých 99 procent?" Aloni svou otázkou evidentně narážel na to, koho demonstrující do oné devadesátidevítiprocentní většiny vlastně zahrnují: myslí tím i obyvatele "třetího světa" nebo jen obyvatele rozvinutých zemí či snad dokonce jen vysokoškolsky vzdělané mladé lidi z americké střední třídy, kteří tvořili drtivou většinu účastníků protestů OWS? Žižek poskytl listu The Guardian interview, v němž prohlašuje, že lidstvo v abstraktním smyslu miluje, ale že jednotlivé lidi příliš nemusí, protože 99 procent lidstva tvoří samí nudní idioti. V červnu 2012 ("Lidstvo? OK. Velké myšlenky, velké umění. Ale konkrétní lidi? Děkuji, nemusím. Devadesát devět procent lidí jsou nudní idioti.") O více než rok později pak Žižek svůj příkrý verdikt poněkud zmírnil, když se v rozhovoru pro časopis New Statesman nechal slyšet, že většinu oněch idiotů tvoří akademici. ("Nemyslel jsem tím chudé, nevzdělané, obyčejné lidi. Většina idiotů, které znám, jsou totiž akademici. A proto se s nimi snažím stýkat co nejméně.") Když vezmeme v úvahu sociální složení účastníků protestního hnutí Occupy Wall Street, jejichž páteř představovali vysokoškolsky vzdělaní mladí lidé, přičemž nikoliv nevýznamné procento z nich tvořili vysokoškolští pedagogové, a když k tomu připojíme zmínky o idiotech z výše citované dvojice interview, nabízí se otázka, zda to Udi Aloni se svou sarkastickou poznámku nakonec nemyslel úplně jinak. Co když oněmi 99 procenty nebyly myšleny hladovějící zástupy třetího světa ani sociálně deklasovaní obyvatelé rozvinutých zemí a dokonce ani ještě relativně privilegovaní, byť stále obtížněji uplatnitelní příslušníci vysokoškolsky vzdělané středostavovské mládeže, nýbrž samotní dezorientovaní stoupenci současné levice, kteří znovu a znovu zvedají svou umolousanou a již notně rozedranou zástavu k předem prohraným, protože již dávno vybojovaným nebo již zcela anachronickým zápasům?

P. S.: Je pravda, že Slavoj Žižek v příspěvku uveřejněném na informačním serveru listu The Guardian 3. září 2013 označuje Edwarda Snowdena stejně jako Chelsea Manninga a Juliana Assange za "naše nové hrdiny". Činí tak však ze zcela jiných pohnutek, než za jaké jsou za hrdiny pokládáni většinou stoupenců současné levice, jakož i ze zcela jiných pohnutek, než jaké motivovaly samotné dotyčné. Podle Žižka jejich aktivity nejsou významné proto, že by nám pomáhaly porazit konspiraci vševědoucího Velkého bratra, ale naopak proto, že nám ukazují, že onen Velký bratr už vzhledem k objemu monitorovaných informací vševědoucí být nikdy nemůže. A proto bychom se neměli obávat ani tak toho, že nemáme žádná tajemství, že tajné služby o nás vědí všechno, nýbrž spíše toho, že by v tomto svém snažení mohly selhat. V dnešní éře komplexních a vzájemně provázaných systémů mohou totiž špatně vyhodnocené či nekompletní informace vést k nanejvýš fatálním následkům.

0
Vytisknout
4662

Diskuse

Obsah vydání | 8. 1. 2014