Sedm odešlých aneb Můj rozlučkovník za rok 2013

8. 1. 2014 / Tomáš Koloc

S koncem tradičních západních Vánoc (a začátkem Vánoc pravoslavných) bych chtěl vzpomenout několika osobností, které v uplynulém roce 2013 odešly a zanechaly nám po sobě buď všeobecně známé (anebo i neznámé, ale nikoli nedůležité) příznivé stopy -- a se kterými jsem měl tu čest se nějakým způsobem osobně potkat.

23. ledna toho roku odešel Alex Koenigsmark (*1944), spisovatel a scenárista. V Britských listech vydával kromě povýtce žurnalistických útvarů na pokračování svůj román Siromacha a také občasné příběhy, komentující život v našich luzích a hájích, skrze charakteristickou (a charakterizující) restauraci U Vopičky. Jako dramatik byl autorem jak původních příběhů, tak řady adaptací z klasické literatury. Obecně nejznámější je jeho podíl na pětidílné televizní adaptaci slavného románu Františka Kožíka Největší z Pierotů (1990) o francouzském mimovi českého původu Jeanu Gaspardu Debureauovi v hlavní roli s Vladimírem Javorským. Na stránkách Britských listů jsme se několikrát polemicky "utkali" a naplánovali si osobní setkání za účelem povídání o učiteli AK z pražské FAMU Jaroslavu Dietlovi. K němu už bohužel nedošlo...

29. ledna zemřel Miroslav Hucek (*1934), dlouholetý fotograf a spoluzakladatel časopisu Mladý svět. V době, kdy se v něm působila silná redakce, v níž působili mimo jiné pozdější zakladatelé DJC Ladislav Smoljak a Jaroslav Weigel, Arnošt Lustig či karikaturistická dvojice Haďák (Pavel Hanuš-Miroslav Liďák) pro něj tvořil legendární fotografie, včetně série fotografií ministrů z roku 1968 se švihadly, která se později objevila i ve filmu Pelíšky (1999), kde inspirovala Jiřího Kodeta k legendárnímu výroku (Ve skutečnosti však občané tehdejší vládu většinou podporovali). Druhým legendárním snímkem MH byla Křídla pana Makovičky (1972), obrazové synonymum normalizace, v níž utlumené možnosti lidí zasahovat do věcí veřejných sublimovaly do parafyzických snah typu vytvoření ikarovských křídel k lidskému létání (v roce 2010 se fotografie dokonce dostala na obálku americké publikace Zelinář a jeho televize, která pojednává o kulturní politice východoevropských zemí po roce 1968). V roce 2006 jsem od nakladatelství Mladá fronta dostal za úkol redigovat paměti Miroslava Hucka, pročež jsem dojížděl do jeho zbraslavského domku, kde jsem, vlídně přijímán autorem i jeho manželkou Aritou (českou vlastenkou ze sudetoněmecké rodiny a bývalou pracovnicí porevolučního Hradu), hodiny a hodiny hltal vzpomínky na legendy osobnosti československé kultury 60. -- 90. let, které mi Huckovi často ukazovali z té pro mě jinak nedosažitelné (= soukromé) stránky. Publikace, která z našeho setkávání vznikla (pod názvem Takoví jsme byli? byla vydána v roce 2007) byla jen vedlejším produktem nezaplatitelného dialogu, který už MH (aspoň tady a teď) nesplatím...

19. března odešel Jiří Drašnar (*1948), spisovatel, filmař, mistr bojových a meditačních umění a muž mnoha dalších řemesel, o kterém v BL, jeho "domovském" periodiku, už psali povolanější. V roce 1979 odešel přes Rakousko do Spojených států amerických, a ačkoli jsme si vyměnili jen několik e-mailů (navíc většinou vedených oklikou přes jeho manželku) a jeden telefonát, zvláštní hrou osudu mi bylo dovoleno použít několik životních příběhů tohoto rovného a hrdého muže (který se dokázal dívat kriticky na všechny režimy, které na svou kůži poznal) do textu, který právě vzniká v mém počítači.

8. srpna zemřela gigantická osobnost českého filmu, divadla a kultury obecně Jiří Krejčík (*1918), mimo jiné i vynálezce zmíněné legendární věty Jiřího Kodeta z Pelíšků (která byla už předtím použita co název a inspirace poměrně známého obrazu herce a malíře Josefa Hlinomaze). Ačkoli svůj první celovečerní film Týden v tichém domě natočil už v roce 1947, některými filmovými teoretiky je počítán za volného člena a učitele československé nové filmové vlny 60. let. Ať už tvořil tragédie (Vyšší princip, 1960) nebo komedie (Svatba jako řemen, 1967), shodovaly se v jednom; šlo o filmy formálně dokonalé, které také posbíraly všechny možné mezinárodní filmové ceny. Vytvořil-li historický film (Hry lásky šálivé, 1971, Božská Ema, 1979), šlo nejen o výbornou komedii či tragédii, ale zároveň o příručku života a kultury v renesanci, baroku či secesi, podle níž se dají vyučovat studenti historie. S oblibou obsazoval do českých filmů neokoukané slovenské herce; za svá první obsazení v českém filmu mu vděčili a vděčí například Ivan Mistrík, Jozef Adamovič, Ladislav Chudík či Božidara Turzonovová. Stejně dokonalý a náročný jako filmař byl i jako divadelní adaptátor a režisér (v roce 1966 přepsal 15 let starou hru irského dramatika Seána O'Caseyho Bedtime Story do podoby legendárního Penziónu pro svobodné pány, který se posléze v režii JK hrál 17 let, během kteréhož období byla natočena i jako známé "divadlo ve filmu". Během jeho hostování ve Finsku ho kritici označili za nejdůslednějšího a nejlepšího divadelního režiséra), dokumentarista (například Maturita v listopadu, 2000) i herec (řezník ve filmu Slavnosti sněženek, 1983, lékař v již zmíněném filmu Pelíšky, 1999). Jeho náročnost mu však také dělala nepřátele, takže například v případě dvojdílného filmu Císařův pekař a pekařův císař (1951), pro který vytvořil velkou část scénáře, musel od režie roztočeného filmu odejít pro neshody s hlavní hvězdou filmu Janem Werichem. Jeho nekompromisní aktivistické postoje před Listopadem i po něm (privatizaci FSB opakovaně veřejně označoval za rozkradení, v roce 2012 přednesl projev na demonstraci, která vyústila v tažení demonstrantů, protestujících proti cenzuře veřejnoprávního média, k sídlu České televize) mu přinesly opakované "barrandovské a kavčíhorské pauzy", nicméně svůj poslední film, Čapkovu povídku Osudové peníze (2010) dokončil tento ostřílený čapkovský inscenátor (už v roce 1964 proslul čapkovským povídkovým filmem Čintamani a podvodník, v němž jednu z hlavních rolí ztvárnila manželka KČ Olga Scheinpflugová) ještě ve svých 92 letech! Od roku 2004 jsme se čas od času scházeli blízko jeho bydliště na Vítězném náměstí, v nadnárodní restauraci, kde měl tento zarputilý kritik konzumu dostatek podnětů ke společenské kritice, která byla hlavní hnací silou jeho osobnosti. (Rozhovory, které dával, vždy opravoval tak dlouho, až už je autor v určité fázi autorizace musel vydat, což se stalo i mně ZDE). Už po první schůzce s JK jsem pochopil, že jeho drsné žertíky, o kterých kolují desítky příhod, jsou jen způsob, jak si režisér v praxi ověřuje gesta a reakce lidí v různých mezních situacích. A protože byl v jádru melancholik, zároveň se jimi i bavil. Pavel Landovský ve svém rozhovoru s Karlem Hvížďalou Soukromá vzpoura vzpomíná, že JK nechával Josefa Abrháma, aby se v pražské ulici Ve Smečkách, kde sídlí Činoherní klub, schoval v málo viditelném místě, žvýkal žvýkačku a při průchodu kolemjdoucího ji prasknul, přičemž JK pozoroval reakce chodce z protější strany ulice. Dnes už si kladu za čest, že jsem se v dejvické nadnárodní restauraci stal "obětí" jednoho z podobných průzkumů JK. Zatímco se sám posadil čelem k výstřednímu žvýkajícímu strávníkovi-hromotlukovi, mě k němu usadil zády a potichu pravil:

"Podívejte na toho vola!"

A dodal už nahlas:

"No tak se na něj ohlédněte -- jak žere a otevírá přitom hubu!"

Co mi zbývalo, než se ohlédnout -- právě když hromotluk začal rudnout vzteky. Myslím, že studijní materiál, který jsem tehdy velkému umělci poskytnul, byl prvotřídní...

1. září zemřela Mgr. Ilona Manolevská (*1947), promovaná novinářka, která ač vydala dvě knihy a ač časopis Meduňka, který založila, je po deset let své dosavadní existence k dostání prakticky v každé solidně zásobené trafice, nemá letopočet svého narození uveden ani v ústřední databázi knih české Národní knihovny (musel jsem ho zjistit od její nástupkyně ve funkci šéfredaktorky časopisu, která ho našla v účetních knihách...) V roce 2008 jsem v jejím časopise zveřejnil svůj rozhovor s Igorem Chaunem, a protože jsem od té doby vlastnil její kontakt, často jsem se na ni obracel s prosbou po zveřejnění inzerátu či anonce na tu či onu charitativní akci. Nikdy neodmítla pomoc a nikdy za podobnou službu nežádala ani nejmenší finanční kompenzaci...

Smrt Egona Lánského (*1934) 25. listopadu byla v Britských listech reflektována už proto, že šlo o jejich dlouholetého přispěvatele. Já jsem však tohoto bývalého komentátora československé redakce BBC a Svobodné Evropy (kterým se stal během své švédské emigrace) a porevolučního politika oceňoval i za jeho (dle mého mínění) významnou uměleckou epizodu, roli rabína z podkarpatoruské vesnice v Dostálově filmu Golet v údolí (1994), natočeném podle povídkové knihy Ivana Olbrachta. Stačil jsem mu to i sdělit skrze Facebook, což bylo médium, v rámci něhož jsme uzavřeli přátelství. Odpověď znělo, že se filmování, na které vzpomíná rád, snažil příliš nekazit...

Na samém konci roku, 10. prosince, pak, ve věku 99. let (!), zemřel Pavel Weiss (*1914), muž, který nebyl významný ničím jiným, než že čestně prožil svůj složitý život, typický pro 20. století. Pocházel ze středostavovské pražské rodiny. Když do Československa vpadla německá vojska, bylo mu 25, a když dostal první předvolání do transportu, bylo mu 27. Zachránilo ho nejspíš to, že se stal údržbářem terezínských lázní a sprch, v nichž potkával mi o jiné i spisovatele Karla Poláčka. Jako takový v Terezíně přežil téměř až do konce války, kdy byl převelen do koncentračního tábora Wulkow/Zossen jako člen komanda, které stavělo blízké chystané tajné podzemního ústředí Wehrmachtu. Přes všechny útrapy přežil a později až do důchodu pracoval jako technický překladatel z němčiny a francouzštiny. Ačkoli po roce 1945 celý přeživší zbytek rodiny (tak jako řada dalších židovských rodin) uvažoval, že přijme české příjmení Bílý nebo Bělka, nakonec si hrdě ponechal původní příjmení, které bez větší úhony pronesl i dalším pogromem v 50. letech. Podobně shovívavý k němu byl osud v 70. letech. Když mu totiž v té době emigroval syn do západního zahraničí, byl PW čerstvě v důchodu a režim už neměl nástroj, kterým by ho za to postihl. Jako bratranec mojí babičky byl Pavel Weiss, jehož celoživotním koníčkem byla novodobá historie, prvním a nejdůležitějším zdrojem mých informací nejen o holocaustu, který sám prožil, ale o celých dějinách 20. století...

Upřímná vděčnost a čest nechť patří jejich památce.

0
Vytisknout
3435

Diskuse

Obsah vydání | 10. 1. 2014