Jedna ruka netleská

10. 1. 2014 / Lubomír Brožek

K bučení se stádem je vlastní hlava zbytečná.
Jacob van Blom

Už je to uděláno, už je to hotovo. Budoucí vláda je sestavena a blázni hoří nedočkavostí, kdy prezident konečně podepíše jmenovací dekret. Podepíše, holoubkové, podepíše, však se dočkáte. Hlídací psi demokracie na něho zatím cení zuby a tváří se jako by se nemohli dočkat, až je jejich páni pustí ze řetězu.

Kritika hlavy státu je vděčné a atraktivní téma pokleslého mainstreamu. Ani někteří redaktoři veřejnoprávní televize se ho nemůžou nasytit a protestují, že je jim bráněno svobodně si potrhat a rozcupovat vyhlédnutou oběť a zahryznout se až na kost. Udělat si z prezidenta terč se stalo oblíbenou lidovou zábavou na pouti tohoto pošetilého světa klamu, kde dominuje marginální a podstatné se stává bagatelním. Hlídací psi pobíhají ústavní zahradou a vrčí - na koho se jim ukáže. Nezaměstnanost, žebrota, bezdomovectví, úpadek kultury a kulturnosti, přebujelý klientelismus, nekřesťanské církevní náhrady, či prohlubující se propast mezi pohádkovými majetky a ponižující, nedůstojnou a nemravnou chudobou nejsou vhodnou roznětkou pro eskalaci emocí a uvolnění nahromaděných vášní.

Prezident je pro hlídací psy cosi jako vetřelec, jemuž je třeba pořádně provětrat faldy. Což ostatně není tak těžké. Je příliš sebestředný, aby kličkoval, neřku-li proháněl se hradem na koloběžce. Chodí o holi a trousí bonmoty. A pokud netrousí, mlčí. Což psy dráždí snad ještě více a štěkají, že nepřispívá k "efektivnímu řešení krize". Ať udělá cokoliv, je to špatně. Ani pohádky nevypráví tak hezké jako jeho předchůdci. Tak chutě do něho!

Vlastně je všechno jak má být. Psi štěkají a karavana obchodníků, cestou rozhazujíc nalevo napravo sladká cukrátka slibů, nevzrušeně putuje do vytoužené oázy, domorodci zvané Strakova akademie. Domorodci jsou důvěřiví, milují cukrátka a věří pohádkám. Už jich tolik vyslechli a stále se nemohou nabažit. Chtějí slyšet další a další. Jako děti, které bez pohádky neusnou. Zdatné pohádkáře také dokáží náležitě ocenit. Z těch nejzdatnějších se stávají vládci. Vyprávění správných pohádek se stalo zlatým klíčem k úspěchu a kariéře.

Původní povolání baječů mohou být různá. Někdo je ekonom, někdo právník, historik, chemik, herec, hudebník, scénárista, politolog, podnikatel, anebo třeba strojvůdce..., to je fuk. Není-li dobrý pohádkář, může řídit tak leda lokomotivu. Ale ta, jak známo, ve Strakově oáze nestaví. Pravda, ne každá pohádka se hodí. Erben, Němcová anebo Kubín patří minulosti. Ty žádoucí pohádky pojednávají o prosperitě, důstojném životě, práci, rovných příležitostech, fungujícím státu, zdravém konkurenčním prostředí, zbaveném klientelismu a očištěném od korupce.

Jiné pohádky jsou pro levicové voliče, jiné pro voliče pravicové. Nu a pak zazvoní zvonec, pohádkáři se sejdou a sepíšou pohádkovou koaliční smlouvu. A protože o sobě zatraceně dobře vědí, že jsou baječi, co si fakticky nemůžou věřit ani nos mezi očima, vepíšou do smlouvy každou maličkost, aby se pojistili, takže vznikne dlouhý, předlouhý, nezáživný a suchopárný elaborát, který se tváří, že může nahradit podanou ruku a čestné slovo, které prostě bude platit, tak jak o tom píše například Ovidius ve Zlatém věku: "Zlatý pak vzešel nejprve věk, kdy zákona soudce člověk byl prost, neb od sebe sám ctil věrnost a právo."

Jenomže na takové pohádky dnes už holt nikdo nedá. A možná nepotrvá dlouho a minulosti budou patřit i oblíbené pohádky o levici a pravici.

Levicový diskurs se rozpadá do narcistního intelektualizmu nekonečných debat o struktuře vlastnictví a konceptu sociálního státu coby protiváhy neoliberální podobě panství s rysy neokolonializmu, o sílícím vlivu oligarchů a prohlubující se propasti mezi těmi, kteří nevědí, co si počít s penězi a těmi, kteří si lámou hlavu, co si počít bez peněz, o lidských právech, svobodě a důstojnosti člověka tváří v tvář procesu (Jan Keller) refeudalizace. Levicový diskurs, drolící se ve vášnivé touze pojmenovat málo čitelný svět, jenž je neméně těžké pochopit, jako si představit jeho změnu, neřku-li jej změnit. Drolí se ovšem i pravicový diskurs, z něhož se vytrácí sociální inteligence na úkor predátorského a sobeckého cynizmu.

A v této situaci nastupuje nová garnitura. Její pohádky sice ještě nesou tradiční stopy pravolevé rétoriky, ale ve skutečnosti se jedná o pouhá verbální gesta určená domorodým troubům, snílkům a naivkům. Jejich metou je moc. Je to cíl čistě utilitární a jasný, jako že ruka ruku myje a pravolevá rétorika patří k oblíbeným pohádkám. Jenomže dobro (stejně jako zlo) není ani nalevo ani napravo. Dobro má své místo pouze v lidském srdci. Nikoliv v boji predátorů o podíl na kořisti. Což je, na rozdíl od dětí, dětinů a bláznů, zřejmé snad každému profesionálnímu baječi. Stejně jako je mu jasné, že moc patří pragmatikům. K jejímu uchopení se levice a pravice spojily, aby sepsaly více než padesátistránkovou dohodu, že si nebudou překážet. Toť vše. Zazvonil zvonec a pohádkám o předvolebních slibech je konec. Pravá a levá se spojily - a možná, když na to přijde, si s gustem zatleskají. Zda si budou moci zatleskat i jejich voliči, je ovšem ve hvězdách.

0
Vytisknout
5944

Diskuse

Obsah vydání | 13. 1. 2014