Zemřela Věra Tichánková, svědkyně slavné éry českého divadla a filmu

13. 1. 2014 / Tomáš Koloc

Ve čtvrtek 9. ledna zemřela ve věku 93 let herečka Věra Tichánková. Jejími profesory na pražské konzervatoři byly takové osobnosti jako Jiří Frejka, František Salzer a Jiří Plachý starší. Pro svou činnost v odboji byla za protektorátu vězněna v Terezíně, v Drážďanech (přežila jejich faktické srovnání se zemí spojeneckým bombardováním) a v Lipsku.

Po válce hrála v Horáckém divadle v Jihlavě a v dnes už neexistujícím Městském oblastním divadle na Žižkově, které hrálo v paláci Akropolis. Divadlo, kde VT hrála až do odchodu na odpočinek, později začalo hrát v Libni a v roce 1951 se přejmenovalo na Divadlo S. K. Neumanna.

Zde také v roce 1961 po boku svého manžela Jana Skopečka (jednoho z protagonistů tehdy vznikajícího seriálu Tři chlapi v chalupě) poprvé hrála ve hře Senohrabské grácie autora obou děl Jaroslava Dietla, jenž ji od té chvíle ve spolupráci se svým "dvorním režisérem" Jaroslavem Dudkem začal obsazovat do rolí, které vytvořil. Z nich nejznámější byla role správcové Heřmanky v jeho seriálové adaptaci Flaubertova románu Bouvard a Pécuchet pod názvem Byli jednou dva písaři (1972).

Dvojice Dietl-Dudek ale zdaleka nebyla jedinou, která Tichánkové nabídla práci na dílech, které dnes pokládáme za klasiku. Už v roce 1958 hrála v Jasného poetickém manifestu Touha, a později v jeho prvním "reformním" filmu Procesí k panence (1961), v roce 1960 ji Jiří Krejčík obsadil do svého Vyššího principu, zahrála si ve Smrt si říká Engelchen (1963) Kadára a Klose, koprodukčních filmech Jiřího Weisse Třicet jedna ve stínu (1965, Velká Británie) a Spravedlnost pro Selvina (1968, SRN), Vávrově Zlaté renetě (1965), Herzově Znamení Raka (1966) i v Kinoautomatu Činčery, Roháče a Svitáčka Člověk a jeho dům, natočeném pro světovou výstavu Expo'67 v Montrealu či Dýmu bramborové natě (1976) Františka Vláčila. Se svou kreací starší ustarané ženy, která se uplatnila v tragické i komické poloze, tehdy prošla filmy téměř všech tvůrců československé nové filmové vlny i jejich učitelů. "Veledíla", v nichž se objevila na sklonku svého života kvůli úživě, jako například televizní seriál Hospoda nebo filmová série Troškových Kameňáků (která v jejích nekrolozích většinou zmiňoval mainstreamový tisk), v zrcadle filmografie VT (která čítá na 140 rolí) jen umocňují dojem propadu české audiovizuální produkce oproti období předchozích desetiletí.

Pro průměrné diváky mé generace, vyrůstající v 80. letech, je však Věra Tichánková nejen Heřmankou z Písařů, ale především "Černou kronikou" z generačního filmu Ať žijí duchové! (1977) trojice Svěrák-Melíšek-Lipský. Mladší si ji pak budou pamatovat jako starou paní Lamkovou z rovněž Svěrákových Vratných lahví (2006)...

0
Vytisknout
2122

Diskuse

Obsah vydání | 14. 1. 2014