Boj o zachování hotelu Praha se dostal do poslední fáze

7. 1. 2014 / Jiří Paroubek

Boj o zachování hotelu Praha se zřejmě dostal do své poslední fáze. Byl vydán demoliční výměr) a za rok má být zbourání skončeno.

Jak jsem sem napsal v červenci, záměr zbourat hotel Praha vyvěrá z čiré nenávisti k bývalému režimu a nemá nic společného s architektonickou hodnotou hotelu ani s údajnou nemožností dosáhnout při jeho provozování zisk. To se pak potvrdilo tím, když nynější vlastník hotelu a parku, v kterém hotel stojí, změnil své původní tvrzení, že na místě hotelu postaví novou budovu soukromé školy Open Gate manželů Kellnerových, a oznámil, že školu postaví v dolní části parku na místě garáží a pozemek, na kterém nyní hotel stojí, se opět stane součástí parku. Hotel tedy nemá ustoupit nové stavbě, ale má být vymazán z reality a místo vráceno do stavu před jeho vybudováním.

To se projevilo také na demonstraci, na niž jsem upozorňoval na konci svého červencového článku a která se pak konala 9. července. Jako protidemonstranti na ni přišlo několik studentů školy Open Gate maskovaných jako představitelé komunistického režimu. Nebyl jim vidět obličej, měli přes něj fotografie Husáka, Brežněva a dalších tehdejších politiků. I když jim bylo slíbeno, že budou moci také do mikrofonu promluvit, chvíli se porůznu mezi demonstranty předváděli a zmizeli, aniž by na možnost vyjádřit se počkali.

Proti myšlence hotel Praha zachovat jako architektonicky významnou budovu, kvůli které byla demonstrace svolána, tedy argumentovali nikoliv popíráním její umělecké hodnoty, ale poukazováním na dobu, ve které byla postavena.

Je jasné, že ničitelé této stavby v ní vidí nikoliv dobrou nebo špatnou stavbu nebo výnosný či nevýnosný hotel, ale součást nenáviděné skutečnosti. Chtějí ji odstranit, i když na zbourání vynaloží několik desítek milionů korun a žádný prospěch z něj nezískají.

Nenávist ke špatnému není nic odsouzeníhodného, ale v moderní době je zvykem rozlišovat a k událostem a výtvorům vzniklým v nepříznivě hodnocených dobách a společenstvích přistupovat racionálně. Nenávist, která se z původního svého předmětu přenese na všechno, co s ním souvisí, a vede k devastaci vytvořených hodnot, připomíná časy, kdy po dobytí nepřátelského města útočníci vyvraždili veškeré obyvatelstvo, i když je mohli využít jako otroky, a celé město do základů zničili, ačkoli v něm mohli usídlit své lidi. Iracionální nenávist k nepřátelům a domnělým nepřátelům ochudila lidstvo o nádherné stavby a jiná umělecká díla a o nenahraditelné vědomosti.

Co bychom dnes dali, kdyby zůstala zachována bagdádská knihovna, zničená jen z nenávisti k jiné kultuře a vůbec ke vzdělanosti, co bychom dnes dali za tisíce chrámů a jiných budov, obrazů a soch zničených ze stejných důvodů v různých dobách agresory poháněnými vedle touhy po kořisti a uplatnění své moci nenávistí ke všemu odlišnému.

Normalizační režim neumožňoval, aby se veřejné záležitosti řídily vůlí většiny, omezoval diskusi o nich, nepřipouštěl šíření potřebných informací a mnohým znemožňoval uplatnění jejich schopností. Za to si přirozeně vysloužil nenávist, jejímž předmětem ale pro velkou většinu lidí zůstal jen nespravedlivý systém sám.

Pro malou část z nich, ale pro mnohé příslušníky elity, se jím však stalo všechno, co podle nich systém podporovalo nebo se z něj zrodilo: umělci a další vlivné osobnosti kromě těch, které si od režimu zachovávaly dostatečný odstup, díla, která představitelé režimu oceňovali nebo která se vytvářela na jejich objednávku, jako právě hotel Praha, ale třeba také paneláky nebo metro, členové komunistické strany a pro někoho dokonce každý, kdo dělal něco víc než jen přežíval a tedy vlastně režim udržoval při životě.

Tato iracionální nenávist je jednou z příčin současného zablokovaného stavu v naší společnosti. Jestli nepoleví, můžeme se dožít velkých nepříjemností. Nějakou dobu je zřejmé, že nás v budoucnu čeká podobně velká změna, jaká proběhla před čtvrtstoletím.

Jestli se iracionální přístup, jak se dnes projevuje, nezmění, je nebezpečí, že nadcházející změna neproběhne ve vší slušnosti jako ta poslední, a to tím spíše, že nejspíš povede k využití některých prvků předlistopadového režimu. Bylo by proto záhodno oprostit se od iracionálních emocí, přestat s obrazoborectvím, smířit se s minulostí, rozlišit, co přinesla špatného a co dobrého, a v klidu si rozmyslet, co dělat dál.

0
Vytisknout
5578

Diskuse

Obsah vydání | 8. 1. 2014