Český šlágr, aneb Politické Babovřesky

6. 1. 2014 / Robert Filgas

Čechové jsou národ dobrý, a také statný a věrný, říká Karel Hynek Mácha ve své předmluvě či obětině k slavnému Máji. Ano, tak tomu kdysi bývalo, sní velký český básník a vizionář. A slavná minulost jak známo zavazuje. Ovšem zdá se, že realita je prozaičtější a nejlépe ji asi vystihují knihy polského novináře Mariusze Szczygieła, filmy Zdeňka Trošky a televizní stanice Šlágr.

Televize Šlágr je populární a bulvární, včetně dechovky a většiny dalších aktérů, kteří na této stanici účinkují, stejně jako filmy typu Kameňák a Babovřesky (což se týká obecně všeho bulvárního tisku, rozhlasu, bulvárních televizních stanic a internetových portálů a jejich programu a náplně). Ale proti gustu žádný dišputát, jak se říká, když se to někomu líbí, proč ne. A ono se to určitě líbí, jinak by ta stanice nevznikla a nadále neexistovala. Nicméně jest to "kulturní suterén". Stejně tak jsou "politickým suterénem" vulgární projevy upadající české reality (viz novoroční amnestie, přímá volba prezidenta, aféra a pád vlády, politická korupce atd.). Kdysi dávno to bylo nazýváno balkanizací české politiky a společnosti, teď to lze klidně nazvat její orientalizací, protože to už není Balkán, ale Orient. Forma je euro-unijní, resp. euroatlantická (okcidentální), ale obsah je slovanský, euroasijský. Ne nadarmo patří čeština jako slovanská řeč k východní (tj. satemové) větvi indoevropských jazyků.

Jestliže Slovinsko je nazýváno bránou Balkánu, tak Česko lze směle nazvat bránou Východu a Orientu. Směle lze prohlásit, že onen prostý sylogismus, kterým nás ironicky hodnotí naši západoevropští sousedé a euro-unijní spoluobčané (totiž: Slované jsou východoevropané, Češi jsou Slované, tudíž Češi jsou východoevropané) platí, protože ho empiricky verifikujeme, tj. potvrzujeme svým chováním (sic). Ano, tady začíná východní Evropa a ruské a orientální vlivy, a to nejenom folklórní, ale i politické. Lidé vypadají jako Evropané, jsou evropské rasy a mají evropský styl oblékaní (evropský šat) a tradiční architektura je také evropská, resp. středoevropská (stylová), ale jejich myšlení a chování je panslavistické. Forma je západoevropská, unijní, ale obsah je slovanský a postkomunistický. Což sice v případě oné slovanské citovosti, múzičnosti a pohostinnosti může být příjemné, ale v případě dodržování základních pravidel poněkud problematické. Možná, že kultivované a nekultivované (či polo-kultivované) národy a společnosti od sebe odlišuje právě to, nakolik jsou schopny respektovat ona základní právní a společenská pravidla, totiž ústavu a zákony, a řídit se jimi. To lze ovšem dost těžko tam, kde mamon vítězí nad dobrem, libertinismus nad liberalismem a demoralizované češství nad pravdivým životem. Respektive, když se politika chápe cynicky a stává se bojem a nikoli službou.

Pravá cesta pro nás, pro Čechoslovany a Evropany, je cesta pravdy a humanity, totiž bytí v souladu s naší národní tradicí, slovanskými kořeny i evropským sebepojetím a sebeurčením.

Milan Kundera psal v roce 1983 o tragédii střední Evropy unesené na východ stalinisty. Ovšem Sovětský svaz už nám více než čtvrt století nevládne (počítáno od perestrojky), více než dvacet let máme demokracii a více než deset let jsme součástí Evropské unie. Forma se změnila, ale obsah je bohužel stejný. Jsme, co jsme a jací jsme. Už se není na co ani na koho vymlouvat. Už si za to můžeme jenom sami. Problém není v generaci poznamenané komunismem, která musí nejprve vymřít, aby se zrodila ta pravá podoba demokracie a občanské společnosti, protože i kdyby se tak stalo, tak se mnoho nezmění. To, co jedna generace vybuduje, může ta druhá zničit a to, proti čemu bojovali dědové a otcové, můžou jejich synové a vnuci zase nastolit. Myslet si, že komunismus odumře spolu s určitou generací, je naivní, protože jeho příčina je sociální a nikoli generační. Totéž potom platí pro fašismus a nacismus.

Demokracie, občanská společnost ani tržní ekonomika není žádná esoterika. To, co se po nás chce, není, abychom byli spasiteli světa, ani abychom přestali být tím, kým jsme a odčeštili se (přestali být Čechy a Slovany), ale abychom dodržovali pravidla a hráli poctivě hru, kterou jsme si dobrovolně vybrali a zvolili, chtěli hrát (chtěli zpět do Evropy). Chce se po nás, abychom hráli hru, pro kterou jsme se svobodně rozhodli a smluvně se zavázali, že ji budeme hrát, společně se svými spoluobčany i ostatními evropskými národy. Prostě, když jsme se rozhodli, že budeme hrát fotbal, tak budeme hrát fotbal a ne hokej nebo volejbal, a budeme ho hrát, jak nejlépe umíme a pokud možno fair play. To je celé. Náš vztah k Evropě a také i k Rusku je dávno vyřešen, není třeba vymýšlet nic nového, ale řídit se tím a uskutečňovat to (ovšem je třeba znát klasiky a číst je). Řečeno Masarykovými slovy, je nám třeba poctivé každodenní práce a ne romantických (existenciálních) obětí. Poctivé a svědomité práce na národu roli dědičné i na společném evropském domě. Náš původ je západoslovanský a naše určení, resp. sebeurčení středoevropské. Ano, je třeba tvrdě hájit své národní zájmy, ale v evropském kontextu. Což nevylučuje ostrou kritiku unijní integrace, bruselské byrokracie či nefunkčnosti eura, ale měla by to být kritika tvůrčí a nikoli ničivá (je dost rozdíl mezi konstruktivním kriticismem a destruktivním kriticismem). Neboť Evropa je přece naše.

Není se kam vrátit, ani časově, ani geopoliticky. Monarchie i komunismus jsou pasé a politický panslavismus jakbysmet. Jediná cesta je vpřed. Budoucnost je otevřená a jenom na nás záleží, jaká bude. A stejně tak je otevřená i Evropa a jenom na nás záleží, jaké si v ní vytvoříme místo. Kdo a jací budeme.

0
Vytisknout
4041

Diskuse

Obsah vydání | 8. 1. 2014