Lesk a bída fetiše

3. 1. 2014 / Lubomír Brožek

Nevěřte historikům - to, čemu říkají dějiny civilizace, jsou povětšinou historky z normálního blázince.

Jacob van Blom

Tož vánoční šílenství máme, zaplať bůh, za sebou. Ježíšek nám tradičně vyprázdnil peněženky a (zahříván dechem oveček, volků a oslíků) blaženě usnul v jesličkách, aby ho vystřídal potrhlý Silvestr a vypláchl nám hlavy od neblahých myšlenek něčím ostřejším, než je rybí polévka.

Koledy vystřídaly opilecké popěvky a na nebi se místo hvězdy betlémské rozzářily gejzíry ohňostrojů a petard. A zatímco svaté dítě už dávno spalo a spalo, opilci nezamhouřili oko a nesvatá noc se protáhla do kalného rána, v němž se rozplynul starý rok jako předvolební sliby, ohňostroj marnosti. Zbyly jen střepy, v hlavě kocovina a mlhavá naděje, že to někdo uklidí, že kromě nového roku nezůstane všechno při starém.

Prostě blázinec, tak jak jej známe, se všemi jistotami, které tak štědře poskytuje důvěřivým chovancům. Včetně svěrací kazajky sociální úzkosti, šokové terapie exekucí, odvykací potravinové a lékové kúry pro vybrané důchodce, byrokratické překážkové dráhy určené k udržení invalidů v neustálém pohybu, mediálního vymývání hlav od nežádoucích myšlenek a dalších vymožeností pro klienty všeho druhu.

Dlužno podotknout, že každé období má svou dominantní obsesi. Momentálně je to fetišismus, jejž mnozí blázni považují za přirozený projev lidské existence. V ústavním surreálnu může být fetišem prakticky cokoliv. Největší vášně však vzbuzují peníze. Jsou ze všech známých fetišů nejuctívanější.

Posedlost penězi je při současném stavu poznání fakticky neléčitelná a může vést až k vraždě či sebevraždě. Tomuto fetiši jsou blázni ochotni obětovat cokoliv. Sebe, svou identitu, svědomí, víru, budoucnost (svou i svých bližních), paměť i soudnost a zdravý rozum. Děs ze ztráty fetiše je nesmírný a touha ho ochránit před znehodnocením či zcizením je vpravdě spalující a zároveň tragikomická jako Harpagon křičící: Ach, vy moje milované penízky, můj poklade, kamaráde můj, oni mi tě vzali!... Zavolám policii a dám prohledat dům a všecky skřípnout: služky, sluhy, syna, dceru, třeba i mě.... Ale honem, to chce komisaře, policajty, četníky, soudce - a skřipec a šibenici a kata! Všecky dám pověsit - a jestli nedostanu ty peníze zpátky, oběsím se sám!

Snem fetišisty je tedy ukrýt a zajistit svůj fetiš -- třeba tím, že ho promění v jiný fetiš. Fetiš zlato, fetiš umělecké dílo, fetiš nemovitost, fetiš obligace. Fetišem ve světě fetišů může být i práce. Nejlépe cizí. Neboť i tu lze proměnit na kódový fetiš peněz. Práce, z níž se vytratila tvůrčí radost, zaujetí, požitek. Práce zideologizovaná do bizarních hesel (s hrozivou konotací) typu: "Arbeit adelt" či "Arbeit macht frei".

Ano, ideologizace je osvědčená cesta, jak z čehokoliv, včetně národa, vlasti, tradice, udělat fetiš. Kromě peněz ovšem. Ty jsou fetišem ze své podstaty. Umění pro umění. Ideologie par excellence.

A přece, když John Milton za Ztracený ráj, při jehož tvorbě téměř oslepl, dostal malý honorář, poznamenal, že je spokojen. Neboť to, co si za peníze člověk pořizuje, ho může někdy učinit šťastnějším, ale on byl šťasten, když své dílo tvořil, tedy přímo.

I to je důvod, proč nepřeceňovat fetiše. A to ani v době, která fetiše zbožňuje. V době, která je sama sobě fetišem. V době, kdy blázni přestávají vnímat rozdíl mezi pojmy "vládnout penězi" a "být penězi ovládán".

Co popřát v takové době, na prahu nového roku, sobě i laskavému čtenáři...: Nebuďme blázni a zkusme být občas šťastni přímo.

Vše dobré, laskavé a poetické v nadcházejícím roce, přátelé.

0
Vytisknout
9910

Diskuse

Obsah vydání | 7. 1. 2014