Stane se z Britských listů levicový Reflex?

23. 10. 2013 / Zdeněk Maštalíř

Pro mě poněkud překvapivě vyjadřují v následujících volbách Britské listy víceméně jednoznačnou podporu pro ČSSD. Po ničem nepátrej, vol ČSSD a hlavně nepřepínej na neparlamentní strany. Racionální logiku tento apel nemá žádnou. Aktuální problémy s následky privatizace OKD i MUS jednoznačně ukazují, zda ČSSD leží na srdci více problémy horníků, nebo blaho uhlobaronů.

Nefunkčnost demokracie v ČR mají na svědomí dva hlavní faktory:

1) Novináři jsou ochotni své oblíbené straně odpustit prakticky vše a je celkem jedno, zda to dělají z ideologické zaslepenosti, nebo za peníze.

2) Voliči jsou po mediální masáži svým politikům rovněž ochotni odpustit naprosto vše a opět je jedno, zda to dělají z ideologické zaslepenosti, nebo z vlastní hlouposti.

Strany tak po dvě desítky let dostávají od veřejnosti naprosto jasný signál: Můžete si dovolit cokoliv vás napadne a o hlasy voličů se přesto bát nemusíte. Není proto divu, že tento volňásek využívají až na doraz.

Tentokrát naší demokracii hrozí dosud nepředstavitelná událost. ODS po nasazení všech sil dokázala prodřít hroší kůži svých voličů takovým způsobem, že by se nikdo nemohl divit, kdyby ještě před třemi roky nejsilnější pravicová strana zůstala mimo parlament. Kupodivu zděšení ze zjištění, že i český volič má svůj limit pro množství dříví, které je na něm možné naštípat, nebývalým způsobem stmelilo nejen ODS, ale i TOP09 a ČSSD. Rázem jsou všechny kauzy a političtí viníci současného stavu zapomenuti a republika má v podání našich předních politiků společného nepřítele -- agenta Babiše.

Tento boj za demokracii má pouze jednu vadu, protože pan Babiš koupil Mladou frontu, jsme ochuzení o masáž na téma Belzebub Babiš v nejčtenějším médiu a tři články denně na toto téma tak produkuje jen iHned a Reflex. Navíc jako bonus nás Mladá fronta přestává zásobovat články na téma geniality pana Kalouska a moudrosti pana knížete. Nedivil bych, kdyby pouhá skutečnost, koho Babiš proti sobě dokázal sjednotit, přinesla pro ANO volební zisk 20% .

Ačkoliv moje staré články dokazují, že důsledky činnosti pravicových stran odhaduji s velkou přesností, zdaleka si netroufám odhadnout, co v české politice chce dosáhnout pan Babiš. Nicméně troufám si tvrdit, že argumenty jeho odpůrců jsou směšné.

a) Je to miliardář a volební úspěch si kupuje.

To snad není žádná novinka. Bez peněz se v politice uspět nedá. Volby již dávno nejsou soubojem idejí, nýbrž hlavně soubojem reklamních a mediálních agentur. A tento souboj vyžaduje peníze. Hodně peněz. Pokud je volič ochoten akceptovat podivné financování politických subjektů výměnou za následné protislužby, proč by mu mělo vadit, že si politik vstupuje do politiky za své peníze.

b) Je to mediální magnát a manipuluje veřejným míněním.

Mladá fronta posledních let byla politicky objektivní zhruba stejně jako Rudé právo před třiceti lety. Mohla z kohokoliv udělat hlupáka a z kterékoliv loutky udělat politickou hvězdu. A také to dělala. Prezidentské volby nejsou snad tak daleko za námi, abychom si to nepamatovali. Pokud chce Babiš v politice uspět, prakticky nic jiného než nákup silného média mu nezbývalo. Mně jako voliči je příjemnější vědět, kdo novináře platí - a nemusím již dumat, zda hlásá nesmysly z přesvědčení, nebo za peníze.

Takže pokud novináři chtějí ovlivnit mou volbu ohledně ANO, bylo by pro mě mnohem zajímavější, dozvědět se, jak se daří firmám, které Babiš zprivatizoval a jak se chová k zaměstnancům a obchodním partnerům. Já si dokážu představit jak variantu, že už se na ten bordel nemůže dívat a potřebuje pro svůj byznys funkční stát, tak variantu, že nutně potřebuje miliardy ze státní kasy.

Britské listy by udělaly nejlépe, kdyby svým čtenářům nikoho nevnucovali. Postup pro racionální volbu je poměrně jednoduchý.

a) Použiji volební kalkulačku. Zde si může volič otestovat, jak se hlasování stran v parlamentu shodovalo s jeho zájmy. Pokud zjistím dostatečnou shodu, není důvod nevybrat si parlamentní stranu.

b) Použiji volební kalkulačku pro zjištění shody s volebními programy kandidujících stran.

c) Vyberu si stranu, která má šanci ve volbách získat alespoň 3% hlasů. I když se strana nedostane do parlamentu, 3% jsou hranicí pro vyplacení finančního příspěvků a strana tak prostřednictvím vašeho hlasu získá prostředky na svoji činnost.

Pokud jsem opravdu pečlivý, použiji Google a prolustruji si kandidáty vybrané strany a použiji kroužkování kandidátů. Co je opravdu důležité, nevěřím na nálepky, které jednotlivým stranám a kandidátům přisuzují média. A kdyby se poštěstilo a ODS by získala zasloužených 4,7% hlasů, vybudovali bychom si velkou naději, že to v následujícím období nebudou politické strany s pohrdáním svými voliči přehánět. Pokud jsme brutální porušení volebních slibů ochotni odpouštět, nesmíme se divit, že dopadneme pokaždé stejně.

A hlavně volič nesmí věřit na zázraky, dokud budou lidé pasivní a počty straníků se budou počítat pouze na tisíce, dopadne to pokaždé víceméně stejně bez ohledu na to , která strana bude zrovna v parlamentu.

0
Vytisknout
3791

Diskuse

Obsah vydání | 24. 10. 2013