"Proletářský bonapartismus" a jeho potomci

24. 10. 2013 / Karel Dolejší

V letech 1964-1983 v britské Labour Party působila radikální skupina hlásící se nominálně k trockismu. Byla označována jako Militant tendency a soustředila se kolem časopisu Militant. Do Labouristické strany vstoupila v rámci trockistické doktríny enterismu či entryismu, která dodnes nabádá nepočetné sektářské skupinky neschopné získat širší politickou podporu, aby podle hesla "Když nejde hora k Mohamedovi..." infiltrovaly konkurenční organizace s masovější základnou.

Militanti prosluli ve vnitrobritské politice především bojem proti dani z hlavy zavedené v pozdních fázích vlády Margaret Thatcherové. Ve svém plátku nicméně rozvíjeli dalekosáhlé "světodějné" ideové koncepce, s nimiž se postupným vývojem dostali na neostalinské pozice. Zlatou rolničkou na šaškovské čepici se pak stala koncepce "proletářského bonapartismu". Je natolik explicitně stalinisticky elitářská, že může posloužit jako matrice pro analýzu všech obdobných pokusů sektářských levičáckých uskupení, které od té doby následovaly - včetně těch nejaktuálnějších.

"Proletářský bonapartismus" zaujal v doktríně Militantů místo "historicky nezbytné fáze vývoje", které v původním marxismu náleželo "diktatuře proletariátu". Ve skutečnosti však šlo o naprosto nezakrytou obhajobu tehdejšího sovětského systému. Ten byl prohlášen za proroka budoucí emancipace utlačovaných vrstev, které měly být ovšem v procesu svého osvobozování ještě více utlačeny. Skutečný charakter Militantů se projevil nejpozději ve chvíli, kdy začali napadat dokonce i britské komunisty za jejich nepříliš důraznou kritiku sovětské invaze do Afghánistánu.

Pro Militanty byl afghánský prosovětský režim vítanou příležitostí uplatnit vizi "proletářského bonapartismu". Byl dokonce svého druhu jejím krystalickým vyjádřením: Relativně nepočetná skupinka doktrinářských komunistických kádrů spolu s důstojníky vystudovanými v SSSR podlehla dojmu, že když se zmocnila státního aparátu, může společnosti jednoduše shora dekretovat své představy a tímto způsobem brzy napodobit sovětskou vládnoucí kastu s jejím luxusním feudálním životním stylem. Pokud by náhodou někdo nesouhlasil, jednoduše bude přinucen. Prosovětský režim tak v krátké době naštval konzervativní kleriky, velké pozemkové vlastníky, kmenové představitele a dokonce i prosté venkovské rolnictvo, jemuž "pomohl" administrativním zákazem půjčování na dluh bez jakéhokoliv alternativního systému financování k okamžité platební neschopnosti. Za pár měsíců musela režim zachraňovat sovětská intervence, která pak deset let sama propagovala "proletářský bonapartismus" na afghánském venkově a v provinciích - s použitím napalmu a kobercových náletů. Nebýt západní pomoci islamistům, nelze úplně vyloučit, že by po čase byli všichni Afghánci "přesvědčeni", že musejí buď emigrovat, nebo se přizpůsobit.

V čem je hlavní rozdíl mezi (veskrze problematickou a ze strany Engelse jen podmíněně prosazovanou) "diktaturou proletariátu" a "proletářským bonapartismem"? Inu, v "diktatuře proletariátu" by tak či onak přece jen měl vládnout právě proletariát. V "proletářském bonapartismu" však jde o proletariát zhruba ve stejné míře, jako v případě srbského žebírka o Srby; pokud tedy proletariát dokonce vůbec není přítomen, ani pak se nic neděje. Podstatnou vlastností je výhradně "státní vlastnictví výrobních prostředků", které má pod vedením ambiciózní středostavovské kontraelity údajně zajistit industrializaci. Protože kapitalismus, praví Militanti (ale nejen oni), nedokáže rozvinout zaostalé koloniální země - jako je třeba Brazílie, Singapur nebo Jižní Korea. Industrializace se tak v učení církve militantní stává hlavním kvaziteologickým argumentem pro zavedení utlačitelského režimu. Za kapitalismu, i v těch nejhorších podmínkách, mohlo dělnictvo vždy usilovat o nezávislou obhajobu svých zájmů, třebaže s četnými konflikty a oběťmi; ve stalinských systémech je ale dělnictvo zbaveno občanských a politických práv v daleko větší míře, nesmí zakládat nezávislé odbory, nesmí stávkovat, nesmí usilovat o vlastní nezávislou politickou reprezentaci. Všechny nominálně dělnické organizace slouží výhradně kontrole ze strany vládnoucí kasty a mobilizaci politické podpory pro režim. Nominálně je to kompenzováno větší mírou sociálních práv, o nichž je ovšem ve středoevropských podmínkách nejlépe porozprávět se "socialistickými" nezaměstnanými z Polska či Maďarska. Nicméně Militanti ujišťují, že je to celé naprosto v pořádku, protože hlavního cíle, industrializace, bylo stalinistickou diktaturou přece dosaženo.

Je ovšem těžké alespoň trochu přesvědčivě tvrdit, že kapitalismus nedokáže industrializovat zaostalé koloniální země. Bylo to naprosto nepřesvědčivé už v 80. letech minulého století - a tím spíše je to neudržitelné dnes, kdy se centrum světosystému rapidně deindustrializuje a průmysl se usidluje i ve velkém měřítku nově vzniká právě v rozvojových zemích. Ve svých poctivějších dobách dokonce i Jan Keller uznával, že byrokratické diktatury sovětského typu plýtvaly zdroji dokonce ještě podstatně více, než západní kapitalismus. Takže proč vlastně určité skupiny vůbec tvrdí, že je třeba zavést etatistické systémy, které jsou vedle utlačitelské povahy navíc mimořádně byrokraticky těžkopádné a ekonomicky nefunkční?

Na to už v polovině 80. let více než dostatečně odpověděla trockistická kritika Militantů. Skutečným cílem zde není problematický či dokonce imaginární ekonomický rozvoj v podmínkách byrokratické diktatury, ale samozřejmě nadhodnota. Cílem středostavovských a maloburžoazních elementů usilujících o odstranění kapitalistických elit, nastolení "proletářského bonapartismu" (obecněji řečeno byrokratického autoritářského systému, který omezuje občanská a politická práva ve jménu zaklínadla budoucího rozvoje) a aspirujících na pozice v jeho vládnoucí kastě je podřídit vše principu byrokracie. Ten totiž kontraelita považuje za alternativní a pro sebe výhodnější nástroj dobývání nadhodnoty oproti trhu, na němž zůstávala vždy víceméně outsiderem. Proletáři přitom slouží výhradně jako ideologická záminka, a to ať už existují, nebo - jako v Afghánistánu či mnoha latinskoamerických zemích poválečného období - prakticky vůbec neexistují.

Cynický kapitalismus ideologickou kovanost nikterak vysoko necení a ani snaživé lezení do pozadí nadřízeného příliš nepomůže, pokud se adept společenského vzestupu nedokáže prosadit v konkurenci úspěšnějších. Zato "charismatická byrokracie" (Bělohradský) právě "principiálnost" a "loajalitu" cení nade vše. Pokud tedy povládne, první budou posledními a poslední prvními. Mezitím, samozřejmě, čert vzal nějaké proletáře. Zařídíme pro jejich zbytky systémové almužny, pokud zbudou peníze. Stejně nás málo obdivují a málo poslouchají, víc si tedy nezaslouží. Vždyť jsou jako děti. Smějí zakládat naše fankluby. Ale v žádném případě nedovolíme, aby si vyskakovali něčím takovým, jako politicky skutečně nezávislé odbory. Všechny jejich organizace musejí sloužit našim cílům.

***

Příznivci byrokratických diktatur zaštiťujících se údajnými rozvojovými cíli samozřejmě nevyhynuli s pádem sovětského komunismu, ba ani se zánikem britských Militantů - groteskně přímočaré ukázky toho, kam vede od reality odtržené doktrinářství, jež je v gruntu výrazem ideologicky sublimované, ale jinak typicky maloburžoazní kariérní ambice.

Ve jménu této ambice se dál vesele lže o rozvoji, osvobození, prosperitě a historické nevyhnutelnosti všech těch "proletářských bonapartismů", "socialismů pro 21. století" a nejnověji dokonce i "reformních kapitalismů" - jen když nadhodnotu bude kontrolovat státní byrokracie a v jejích řadách zůstane místo také pro odstrčené, kteří z těch či oněch důvodů dostatečně neprofitovali při ideologickém generačním převratu let devadesátých.

0
Vytisknout
3826

Diskuse

Obsah vydání | 24. 10. 2013