Jak nedělat novinařinu aneb jak vyrábět a šířit fámy

4. 5. 2013 / Jan Kavan

Nejdříve mi dovolte, abych se představil. V komunistickém Československu jsem úspěšně uzavřel čtyři ročníky na novinářské fakultě a v posledním roce jsem byl vyloučen z politických důvodů. Novinářskému řemeslu jsem se pak učil i jako elév v Mladé frontě pod dozorem a s pomocí Drahuše Proboštové, pozdější chartistky a redaktorky samizdatových Lidovek. Hodně jsem se naučil i v časopisu Univerzita Karlova i díky šéfredaktorovi Jaromíru Hořcovi. Naučené jsem pak uplatnil během dvacetileté emigrace v Británii, kde jsem redigoval prestižní čtvrtletník East European Reporter a pravidelně přispíval do Timesů, Observeru, Guardianu a dalších kvalitních periodik. V letech 1993-94 jsem mj.vedl i kurz o sdělovacích prostředcích na univerzitě v New Yorku. V rámci těchto svých přednášek jsem ilustroval směšování zpravodajství s ovlivňujícím komentářem, neobjektivitu prezentace zpráv i neschopnost a neochotu si ověřovat fakta na odstrašujících příkladech některých článků z tehdejších Lidovek.

Tyto příklady jsem si připomněl v těchto dnech, kdy jsem se v  Lidových novinách dočetl, že jsem si u "komunistů stěžoval, že nevyjdu s důchodem", že chodím pravidelně na "prvomájové setkání komunistů" či že figuruji "v seznamu Zemanových pátečníků" 1.5. a LN 2.5.2013. Ani slovo není pravdivé.

A jaká je pravda? Všichni tři mluvčí Spojenectví práce a solidarity (SPaS), tedy doc. Ilona Švihlíková, ing. Milan Neubert a já, jsme se rozhodli v rámci podpory dialogu mezi levicovými stranami a levicově orientovanými občanskými sdruženími využít prvomájových oslav na pražském Výstavišti a prezentovat tam SPaS v jeho roli jakéhosi "svorníku levice", pokud mohu použít termínu Milana Neuberta. Informační materiály SPaSu, stejně jako materiály některých našich "spojenců" sdružených ve SPaSu, například Alternativy zdola, Ne základnám, SDS či Levicového klubu žen byly již od 8 hodin ráno k dispozici na stáncích, které byly veřejnosti k dispozici od začátku programu KSČM ráno až po odpolední závěrečné vystoupení ČSSD. Milan Neubert vystoupil na pódiu KSČM a Ilona Švihlíková na pódiu ČSSD. Jen já jsem pouze rozdával letáky ČSSD informující o odpoledním programu. A v hledišti jsem si poslechl mj. i zajímavý projev mpř.KSČM a poslance Jiřího Dolejše, kterému rovněž nebyla cizí jistá spolupráce napříč českou levicí.

Podařilo se mi však upoutat pozornost mladého redaktora LN Ondřeje Golise, pravděpodobně díky mé křiklavě rudé bundě britské labouristické strany, jejíž jsem byl téměř 20 let členem. Redaktor se mne zeptal, zda chodím pravidelně na prvomájové oslavy KSČM. Vysvětlil jsem mu, že nikoliv, ale že pravidelně chodím oslavovat Svátek práce jako formu uctění památky chicagských dělníků z roku 1886 a jejich požadavků, které jsou dodnes aktuální. Totéž jsem dělal i v Anglii. Odmítl jsem způsob, jakým byl tento svátek pracujících diskreditován předlistopadovým režimem a zmínil jsem i roli SPaSu, ale to pana redaktora evidentně nezajímalo. Zeptal se mne, co dnes dělám a když jsem prozradil, že jsem důchodce, tak chtěl vědět, zda jsem spokojený či nespokojený důchodce. Vysvětlil jsem, že se svým důchodem ve výši 10 715 Kč nemohu být spokojený, neboť se mi nedaří s ním vyjít, ale že si nestěžuji, neboť vím, že můj důchod odpovídá průměrnému důchodu v ČR a že je na tom mnoho důchodců daleko hůře. Redaktor Golis však již evidentně měl v hlavě svůj "senzační" titulek, že si Kavan stěžuje u komunistů na nízký důchod. Nedovolil, aby fakta překážela jeho ideologickému přesvědčení.

Pro větší pikantnost a politickou srozumitelnost doplnil Golis, spolu s redaktorem Karlem Hrubešem, kterého jsem nikdy nepotkal, že prý na mně ulpěla "řada podezření", např. statisíce v "tajemném trezoru" MZV, přestože šlo o můj zcela oficiální trezor a ani na menších částkách tam "objevených" při násilném otevření v době mé služební zahraniční cesty nebylo nic tajemného či "korupční historka z nákupu stíhaček Gripen", kdy redaktoři opomněli zmínit, že mé upozornění na možnou korupci bylo shledáno zcela zákonným. Dále redaktoři píší např. o "objednávce kompromitačních materiálů v tzv. kauze Štiřín", aniž by dodali, že následné šetření prokázalo, že jsem se ničeho takového nedopustil. Mimochodem v soudním procesu v kauze Štiřín, do něhož jsem pochopitelně nebyl jakkoliv zahrnut, byl obviněný Karel Srba shledán nevinným. Maličkosti jako tvrzení, že jsem jedním ze Zemanových pátečníků, které odkazuje na článek, kde samozřejmě mé jméno vůbec nefiguruje či neschopnost správně spočítat počet let, které jsem strávil ve vrcholné politice, nestojí ani za zmínku.

Laskavý čtenář promine, že jsem tu věnoval tolik místa jednomu příkladu svévolného zkreslování faktů, ale donutil mne k tomu i jeden z dopadů zmíněného článku, na němž lze ilustrovat další velmi závažný zlozvyk rozšířený mezi českými novináři. Následující den, v pátek 3.května, totiž zveřejnil zkušený redaktor Práva Alexandr Mitrofanov svůj sloupek "S igelitkou". Redaktor Mitrofanov postavil svou úvahu na "faktech", o nichž se dočetl v článku konkurenčních Lidovek. Alexandr Mitrofanov mne zná a mohl mi proto snadno zatelefonovat a ověřit si, zda náhodou Lidovky nezveřejnily nějakou novinářskou kachnu. Mitrofanov však informace podané jiným novinářem převzal jako ověřená fakta. A fáma o mé účasti na slavnosti komunistů a o jakémsi mém "nepovedeném záměru" začala žít vlastním životem.

Mitrofanův sloupek vyprovokoval pečlivého čtenáře, a stoupence SPaSu Vladislava Černíka, aby obratem napsal panu redaktorovi a upozornil ho, že jeho sloupku chyběl důležitý kontext a tím jsou právě aktivity SPaSu, které se systematicky věnuje diskusi o možných formách spolupráce mezi ČSSD a KSČM. Podle V. Černíka by mne čtenář sloupku mohl nepravdivě vnímat jako "politického somráka" s igelitkou ČSSD škemrajícího o podporu a přízeň a ne jako jednoho z mluvčích SPaSu prosazujícího dlouhodobé zájmy levice.

Redaktor Mitrofanov obratem panu Černíkovi odpověděl (což je třeba ocenit), ale z jeho názoru, že "Pokud někdy budou spolky jako SPaS nebo MDA určovat stranickou politiku, pak samozřejmě vyvstane důvod o nich napsat", bohužel vyplývá, že zkušený komentátor specializující se na stranickou politiku hrubě podceňuje roli občanských iniciativ, včetně těch, které jako SPaS sdružují zástupce jak obou levicových stran, tak i dvě desítky občanských sdružení. Nelze mít radost ze skutečnosti, že pravidelné semináře, které SPaS organizuje v prostorách ČMKOS a jejichž videové záznamy jsou na sítích sledovány velkým počtem zájemců, dostávají značnou publicitu v tištěných periodikách jen v komunistických Haló novinách.

Dovolte mi toto varování před některými praktikami českých novinářů doplnit poslední ilustrací, jak se vyrobená fáma již pevně uchytila a nedá se vyvrátit. V sobotu 4. května v 9.30 jsem se zaposlouchal do Kaleidoskopu Country Rádia, jehož redaktor ve svém týdenním Ohlížení sdělil posluchačům, že jsem se účastnil komunistické prvomájové oslavy, což není překvapující neboť mám údajně "k rudé straně blízko" vzhledem k mému zápisu mezi spolupracovníky bývalé StB (redaktor cynicky ignoroval rozhodnutí soudu, že jsem spolupracovníkem StB nikdy nebyl) a že jsem si tam stěžoval na malý důchod, což je ode mne vzhledem k dřívějším vysokým platům "odvážné tvrzení".

Redaktor pochopitelně skutečnou výši mého důchodu posluchačům nesdělil. Opakuji, že jsem si nikdy nestěžoval, ale pokud by chtěl daný redaktor tvrdit, že desetitisícový průměrný důchod může dnešním seniorům zajistit důstojné životní podmínky na stáří, tak to bych považoval za velmi odvážné tvrzení. Stejně odvážným tvrzením by byl argument, že vše, co se dozvíme z českých sdělovacích prostředků je zcela nezkreslená a objektivní pravda. Snad se to jednou změní.

0
Vytisknout
11363

Diskuse

Obsah vydání | 7. 5. 2013