O dědictví Margaret Thatcherové na rozdíl od pana Urbana z osobní britské zkušenosti

7. 5. 2013 / Jan Čulík

Pan Urban je v hodnocení Margaret Thatcherové dojemný teoretik. Z jeho článku je zjevné, že o životě v Británii neví nic. Potíž je, že jeho - naprosto legitimním - úvahám chybí osobní zkušenost života v Británii. Jeho text působí logicky, jenže problém je, že lidé se logicky nechovají.

Žiju a pracuju v Británii už skoro pětatřicet let a mohu svědčit, že zdánlivě logické námitky pana Urbana vůči kritice Margaret Thatcherové jsou úplně mimo, ale zároveň musím přiznat, že nerozumím tomu, proč se především v Británii natolik uchytily autoritářské metody této značně psychopatické paní. Musím zároveň zdůraznit, že ačkoliv se Thatcherová - podle svědectví všech - vyznačovala extremní netolerancí a agresivitou (právě proto byla schopna prosazovat své názory), její vlastní politika byla v době její vlády relativně mírná.

Polovojenské autoritářské kontroly, vládu hloupých podnikatelských manažerů nad všemi sférami života, centralizaci země, čtyři miliony policejních kamer v ulicích, tresty za fotografování na veřejných místech, zákaz veřejných demonstrací, to všechno prosadili až následovníci Thatcherové, především Tony Blair.

Thatcherová pouze přinesla sémě něčeho, co začalo růst a kvést až po jejím odchodu z politiky: všeobecné prosazení principu ostrých loktů a vládu sociopatů na všech úrovních. Britské univerzity začaly být likvidovány papírovacím terorem a manažerskou diktaturou dlouho po odchodu Thatcherové do důchodu, i když principy nového systému - KPIs - ničivé "Key Performance Indicators", jimiž je nyní podle hrubého hodnocení excelových tabulek evaluován každý zaměstnanec státní správy - principy převzaté z USA koncem osmdesátých let, začaly ničit státní a polostátní instituce v Británii teprve až za Blaira a dalších.

K tomu: "New York Review of Books: Britské univerzity v ohrožení - Byl zaveden ničivý manažerský systém, jemuž se asi neubrání ani vysoké školy v ČR" ZDE

Bylo skutečně nutné, aby rektoři britských univerzit, včetně rektora univerzity v Glasgow, začali dostávat plat ve výši devíti milionů korun ročně, což způsobuje, že si o sobě začali myslet, že jsou to nadlidi, kteří už nemusejí poslouchat normální smrtelníky, takže dělají při rozhodování chyby? Bylo skutečně nutné, aby byly VEŠKERÉ SFÉRY ŽIVOTA podřízeny opravdu primitivnímu manažerskému principu?

S kolegy odborníky na středovýchodní Evropu a na bývalý komunistický blok jen zíráme a nevěříme vlastním očím. Britové, kteří samozřejmě o životě za komunismu nevědí naprosto nic, podvědomě napodobují totalitní komunistické praktiky, od udávání, přes komplexní hodnocení, až po přidržování se doporučované ideologie. Smutný pohled je i na britské kolegy, kteří se hrbí a podlézají mocným úplně stejně, jak to činili během čistek v pookupační kocovině v letech 1969-1970 Čechoslováci.

Je to skoro mystická věc: jakoby to dokazovalo, že lidé mají v sobě vrozenou tendenci k totalitě a poté, co se totalitní systém rozložil ve východní Evropě, jeho rysy (zatím mírnější, ale přesto velmi znepokojující) se začaly objevovat v Británii. Nadšení, s nímž mnozí Britové napodobují v tomto smyslu totalitní komunismus, je mi nepochopitelný. A zárodek toho všeho je autoritářství, které zavedla do země Thatcherová a mnoha lidem se zalíbilo: ukázalo se totiž, podle jejího příkladu, že chováte-li se agresivně jako sociopat, můžete vylézt po hřbetech jiných lidí k velkému bohatství. Musíte jen být absolutně bez skrupulí.

Toto je dědictví Margaret Thatcherové. Svědčím o tom z osobní zkušenosti.

Dovoluji si zde citovat článek, který jsem publikoval před třemi nedělemi v týdeníku Literární noviny. Napsal jsem ho v neděli 14. dubna ve Vídni.

Nejděsivější je, co z "dědictví" Thatcherové udělali její následovníci

Fascinující zkušeností spojenou s úmrtím Margaret Thatcherové bylo sledovat, jak pozoruhodným způsobem se fakta a informace o událostech mění v českých médiích v mytologii, falešný virtuální obraz, sloužící politickým cílům. Krátce po úmrtí Margaret Thatcherové jsem pobýval několik dní ve Vídni. Při listování německým a rakouským tiskem jsem zjistil, že německy mluvící novináře fascinovaly především britské protesty proti neférové idealizaci Margaret Thatcherové britským politickým establishmentem, jemuž dominuje vládní Konzervativní strana. V České republice naproti tomu se média vyznamenala naprostou adorací Thatcherové jako údajného symbolu demokracie, slušnosti (!), píle, nezávislosti a svobody.

Jak to bylo s Margaret Thatcherovou tedy opravdu? Británie byla koncem sedmdesátých let zemí tolerantní, bezvýrazné a starosvětské politické kultury. Tehdy, jako dnes, Británie ekonomicky upadala. Výraznou roli hrály v britském politickém životě odbory, které mimo jiné přispívaly k zvyšování inflace tím, že vždycky, když došlo k zvýšení cen, úspěšně požadovaly tomu odpovídající zvýšení platů. Odboroví předáci byly známé osobnosti celostátního významu a někteří z nich byli docela komické figury. Velká část britského průmyslu byla ve státním vlastnictví a vláda mnohé obří podniky sama řídila a dotovala.

Když se v květnu 1979 dostala Margaret Thatcherová k moci (vyšachováním tehdejšího šéfa Konzervativní strany Edwarda Heathe, který "tu ženskou" pak do smrti nenáviděl) začala aplikovat "kuchyňskou ekonomiku". Začala prosazovat, aby řízení státního hospodářství podléhalo týmž principům jako řízení ekonomiky domácnosti. Thatcherová začala drasticky snižovat státní výdaje a uměle tak v zemi vytvořila hospodářskou krizi. Z institucí na to nejvíce doplatily britské univerzity. Škrty na univerzitách vedly k likvidaci oborů. Po několik let měly zakázáno zaměstnávat nové univerzitní učitele, takže v řadě oborů profesoři zestárli, aniž by byli nahrazeni. Univerzity se staly obětí ničivé spirály, které postupně vedla k jejich komercionalizaci a a dnešní době až k zničení jejich totožnosti.

Thatcherová během své vlády uzavírala a privatizovala státní podniky. Především bylo zlikvidováno britské ocelářství a hornictví, průmyslové sektory se silnými odborovými svazy. Neústupnou politikou se Thatcherové nakonec podařilo výrazně omezit v Británii moc odborů. Thatcherová bojovala proti inflaci a nezajímalo ji, že drasticky stoupala nezaměstnanost. Už se zdálo, že prohraje volby, ale u britských občanů především na jihu Anglie získala Thatcherová novou podporu, když navzdory varování své vlády i amerického prezidenta Ronalda Reagana začala vést válku o Falklandské ostrovy a vyhrála ji.

V době pádu Margaret Thatcherové v roce 1990 (zbavila se jí Konzervativní strana, jíž už Thatcherová přišla v této době svou neústupností zcela nepřijatelná) se zdálo, že její kontroverzní ekonomická a politická strategie byla přece jen úspěšná. Největšími privatizačními úspěchy Thatcherové byl prodej velkých národních koncernů jako např. British Telecom (telekomunikace), a British Gas (plyn) do soukromých rukou a demonopolizace mnoha těchto velkých podniků. Zdánlivě vedly privatizační reformy Thatcherové především v období po jejím pádu k hospodářskému růstu. Thatcherová totiž výrazně omezila průmyslovou základnu Británie a přesunula jádro podnikání od průmyslové výroby k finančnictví. Tím zemi zadělala na vznik finanční bubliny, která pak vedla k vzniku nynější, téměř neřešitelné hospodářské a fiskální krize.

Za výhodných podmínek prodávala Thatcherová nájemníkům na hypotéku byty v státním vlastnictví, v nichž v Británii žijí většinou chudší členové společnosti. Umožnilo to větší sociální a krajovou mobilitu, avšak často se po prodeji bytů do soukromého vlastnictví ukázalo, že nový majitel nemá dostatečné finanční prostředky na náklady oprav i na splácení své hypotéky. Odvrácenou stranou tohoto aspektu "kapitalistické" revoluce Thatcherové byly desetitisíce případů lidí vystěhovaných z domova kvůli neschopnosti splácet hypotéku, jakmile později došlo k hospodářské krizi.

V roce 1990 se zdálo, že Thactherová naučila drastickou šokovou terapií Brity určité míře samostatnosti a svéprávnosti. Od další čtvrtstoletí později je zjevné, že hlavním důsledkem její politiky byla brutalizace a byrokratizace společnosti, která byla postupně indoktrinována přesvědčením, že jediné, co je důležité, jsou peníze, na ničem jiném nezáleží. Je to vlastně svého druhu marxistický pohled. Margaret Thatcherová výrazně posílila moc státu, zejména ve finančnictví, ve školském systému a ve zdravotnictví. Zaměstnanci státních či polostátních institucí jako zdravotnictví, střední i vysoké školství a například i BBC se staly terčem neustálých polovojenských hodnocení. Byrokratizace institucí pod státní kontrolou se neuvěřitelně rozšířila. Občané se stali terčem neustálých, většinou nesmyslných kontrol.

Ze zpětného pohledu po čtvrt století od pádu Margaret Thatcherové je nejděsivější na jejím "dědictví", jak její myšlenky rozvinuli její následovníci, zejména premiér Tony Blair (Thatcherová ho označila za nejvýznamnějšího pokračovatele její politiky) a pak nynější "dětský" ministerský předseda David Cameron. Princip "kitchen economics" "kuchyňské ekonomiky" tvrdě zreglementoval život. Už neexistuje filozofie, umění, společenské vědy, morálka, humanita. Jediným měřítkem všeho je, jestli něco vydělává. Co nevydělává, je nelegitimní. Největší katastrofu způsobili tímto způsobem myšlení Thatcherová a její následovníci kulturní nadstavbě země, včetně univerzit, které jsou v hluboké provozní i myšlenkové krizi. Přitom je zjevné, že z dlouhodobé perspektivy kuchyňská ekonomika Thatcherové nezlepšila hospodářskou situaci Británie - ta se dále propadá do ekonomické nevýkonnosti, zadluženosti a nezaměstnanosti, prostě jen s tím, že opustila všechny lidské hodnoty a opakuje mantru volnotržního principu.

Kuchyňská ekonomika Thatcherové vedla k rozšíření principů managerialismu do všech oblastí britského života. Neoliberální ideologové dospěli k závěru, že je střetem zájmů, pokud v daném sektoru o jeho rozvoji a strategii rozhodují odborníci v dané oblasti. Rozhodovat o všech sektorech společnosti smějí pouze komerční manažeři. Ti ovšem žádnému oboru nerozumějí, takže situaci v něm hodnotí podle finančních toků a excelových tabulek. Žádné tabulky však nejsou schopny postihnout složitost skutečnosti, takže výsledky takovéhoto "řízení" jsou chabé. Reakcí na to je dnes v Británii od manažerů a politiků: musíme dělat více manažerských hodnocení a používat ještě více excelových tabulek.

Historie Thatcherové a jejích následovníků je varujícím znamením dnešní doby: nemusíte mít rozhled ani moudrost, ale pokud jste sociopat s ostrými lokty a jste schopni prosazovat své postoje s neomezenou agresivitou, všichni ostatní slušní lidé vám ustoupí a vy jste vítěz. O čtvrt století později vás někteří budou oslavovat jako velkého státníka.

Vláda sociopatů je na postupu a Thatcherová byla jejich matkou.

0
Vytisknout
4425

Diskuse

Obsah vydání | 9. 5. 2013