Američané nechovají včely, ale pokusné králíky

9. 5. 2013

Bush, M.: The practical Beekeeper. Beekeeping Naturally. X-Star Publishing Company, 2011. 629 s.

KD│ Michael Bush je dlouholetý praktik chovající asi dvě stovky včelstev. Ve zralém věku dospěl k přehodnocení celého průmyslového způsobu chovu, který je v USA standardem, a o svých zkušenostech s jeho revizí sepsal tlustou knihu. Středoevropskému čtenáři umožňuje pochopit, o kolik více jsou americká včelstva stresována než běžná včelstva evropská, ale současně také kriticky zhodnotit řadu "posvátných" pravidel včelaření běžných v evropském prostoru. Vzhledem k tomu, že katastrofy jako syndrom zhroucení včelstev (CCD) patrně nejsou způsobeny jediným faktorem, tj. ani dočasně zakázanými neonikotinoidy, ale spíše celkovým součtem různých negativních vlivů, to myslím stojí za úvahu.

Předně: V USA rozhodně nedochází k úzce zaměřenému výběrovému šlechtění jediného plemene včel jako v ČR, kde je oficiálně povoleno chovat a šlechtit pouze včely kraňské. Rozsáhlé území Spojených států zná včely "afrikanizované", tmavé, kraňské, buckfastské a zdaleka nejoblíbenější italské. Přesto Bush tvrdí, že chovaná včelstva mají příliš úzkou genetickou základnu, protože 99% královen pochází od profesionálních chovatelů. Sám proto s oblibou chytá divoké roje a snaží se z nich vybírat ty nejvhodnější pro další chov. Zkuste si to srovnat s českým přístupem k "rasové čistotě" do nebe vychvalovaných kraněk. Je jistě pravda, že divoké včely (feral bees) s vysokým podílem genů včely tmavé nemají tak výhodné užitkové vlastnosti jako přešlechtěná plemena; pokud však přežívají, kdežto ostatní nikoliv, volba je přesto vcelku jasná...

Americké včely jsou však vystaveny navíc celé řadě dalších stresorů, které v Evropě (zatím?) neznáme. Začíná to plastovými buňkami s větším průměrem, jejichž cílem je dosáhnout většího vzrůstu včel. Připočtěte k tomu masivní krmení pylovými náražkami, které představují nekvalitní náhradu proteinů potřebných k výstavbě tkáně, a krmení kukuřičným sirupem, který je pro včely ještě méně vhodnou stravou než u nás běžně používaný rafinovaný cukr. Včely jsou tedy krmeny nekvalitní syntetickou stravou, ale očekává se, že vyrostou větší než normálně, tj. v přirozených plástech jimi postavených. Za normálních okolností má dobře krmená dělnice v sezóně životnost asi tři týdny. Co se dá asi čekat od včel uměle zvětšovaných, jejichž tkáně vznikaly z málo vhodných náhražek přirozené potravy?

Používáme tolik chemie, že zabraňujeme vzniku přirozené odolnosti včelstev vůči chorobám, argumentuje Bush. Také proto chytá divoké roje, které v přírodě přežívají bez chemických léků. A včelstva prakticky neléčí (akceptuje jen kyselinu mravenčí proti parazitům). Jistě, má také ztráty. Jenže včelstva, která mu přežijí, jsou odolná.

Ve vosku se akumulují chemikálie - jak ty, které včely nosí z polí nebo sadů, tak ty, jež se používají k léčení. Bush tedy vosk netaví a nerecykluje. Určitě má o něco nižší výnosy, ale jeho včely žijí zdravěji.

Materiál používaný k výrobě úlů je často chemicky nevhodný (vzpomeňme české sololity...) nebo nevhodně chemicky ošetřený. Bush si tedy většinou úly staví sám, z minimálně ošetřeného dřeva - nástavkové, ale i všelijaké jednodušší konstrukce. Bez klasických rámků, pro přirozenou stavbu, a také bez mateřské mřížky.

Průmyslově provozovaná včelstva v USA jsou většinou včelstva kočovná, převážená na vzdálenosti stovek až tisíců kilometrů podle smluv se zákazníky platícími za opylení. Jenže včely nejsou zrovna zařízeny na takový způsob života a neustálé stěhování je také značně stresuje. Jedná se tak o další kapku do poháru, který už už přetéká.

Není samozřejmě možno shrnout obsah šestisetstránkové knihy praktika do krátké recenze. Snad se ale podařilo alespoň naznačit směr, jakým se Michael Bush po mnoha a mnoha letech provozování ortodoxního průmyslového včelaření vydal, a co jej k tomu vedlo.

0
Vytisknout
9550

Diskuse

Obsah vydání | 10. 5. 2013