Je ČR připravena na zavedení labellingu audiovizuálních obsahů v televizním vysílání?

11. 5. 2013 / Kateřina Kalistová

Systém labellingu pořadů, který informuje rodiče o tom, jaké problematické mediální obsahy daný pořad zahrnuje (sex, vulgarismy, konzumace drog, násilí apod.) a pro jak staré děti pořad není vhodný, funguje v řadě evropských i mimoevropských zemí. O zavedení labellingu u nás se v minulosti opakovaně uvažovalo, dokonce byl již před několika lety vypracován jeho projekt, ale do příslušné zákonné úpravy se jej zatím zakotvit nepodařilo. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nyní usiluje o opětovné nastolení diskuse k tomuto tématu.

Systém labellingu pořadů, který informuje rodiče o tom, jaké problematické mediální obsahy daný pořad zahrnuje (sex, vulgarismy, konzumace drog, násilí apod.) a pro jak staré děti pořad není vhodný, funguje v řadě evropských i mimoevropských zemí.

O zavedení labellingu u nás se v minulosti opakovaně uvažovalo, dokonce byl již před několika lety vypracován jeho projekt, ale do příslušné zákonné úpravy se jej zatím zakotvit nepodařilo. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nyní usiluje o opětovné nastolení diskuse k tomuto tématu.

V rámci svých aktivit se Rada pro rozhlasové a televizní vysílání seznámila s bakalářskou prací Označování audiovizuálních obsahů v České republice, kterou její autorka, Irena Ryšánková, obhájila na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK v Praze v roce 2009.

Sexuální limity sjednocené Evropy

Práce analyzuje stávající stav mediální regulace v ČR a souvislosti nadnárodní legislativy po vstupu ČR do EU, odhaluje limity vnitrostátního práva a podrobně se zabývá pedagogickými, psychologickými a sociologickými aspekty vnímání audiovizuálních mediálních děl.

Příloha práce pak pohled na danou problematiku dále rozšiřuje a pojednává o historii klasifikace pořadů v ČR, detailně pak o současných způsobech označování děl v jednotlivých evropských i neevropských zemích a o dělení přístupnosti podle věku v závislosti na čase šíření díla, i podle obsahu dle doporučení evropských institucí.

Autorka v příloze rovněž analyzuje možné organizační modely regulace a navrhuje způsob, kterým by bylo možné klasifikovat audiovizuální díla v České republice.

Zjištění a závěry této práce mohou být zajímavé i pro čtenáře webu Děti a média, jimž nabízíme stručný výběr z této práce a se souhlasem autorky i její úplnou verzi.

Medializace deviantního chování

Autorka ve své práci předně zdůrazňuje, že současná liberální kultura smetla řadu tabu a vystavila společnost, zejména dospívající mládež, medializaci deviantního chování. Násilí, rasová a náboženská nesnášenlivost, vulgarita, strach, ponížení, sex a jeho deviace či aberace a sofistikovanost, s jakou jsou mediálně prezentovány, vedlo Evropskou komisi k přijetí opatření, která mají za úkol podat objektivní informaci o mediálním obsahu a jeho vhodnosti pro různé kategorie diváků (spotřebitelů).

Autorka se krátce zastavuje u zajímavé skutečnosti, že Evropská unie poprvé ve své historii připouští státní cenzuru a charakter regulace tak nechává plně a bez jakýchkoliv omezení na národních parlamentech (žádné ustanovení této směrnice týkající se ochrany tělesného, duševního a mravního vývoje nezletilých osob a lidské důstojnosti nezbytně nevyžaduje, aby opatření na ochranu těchto zájmů byla prováděna v podobě předběžné kontroly audiovizuálních mediálních služeb ze strany veřejných orgánů). Opatrná formulace "nezbytně nevyžaduje" tedy připouští, že tento postup je v zásadě možný.

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2010/13/EU o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách) ENCS

Koalice křesťanů a komunistů

Podrobně se práce Označování audiovizuálních obsahů v České republice věnuje rozboru domácí situace po listopadu 1989.

V ČR v tomto období došlo k silnému rozvolnění kritérií nevhodnosti audiovizuálního obsahu. Autorka v této souvislosti zmiňuje narůstající počet stížností zejména z řad rodičů, pedagogů, psychologů a konzervativnější části starší veřejnosti. Krátce odkazuje také na "zájmovou lobby" a uvádí, že "jediným, kdo v Česku prosazuje zásadní přehodnocení ve vztahu regulátor-obsah-děti-násilí a sankciované omezení obsahů, jsou křesťané, z politických subjektů pak křesťanští demokraté a část komunistů".

Autorka výslovně zmiňuje tisk a reklamu, jejichž nově získaný erotický obsah nebyl -- na rozdíl od řady zemí západní Evropy -- nijak regulován, ať již zákonem či prostřednictvím samoregulace (naopak v řadě zemí Evropy musí být např. sexuálně explicitní tiskoviny zabaleny do neprůhledných obalů tak, aby nebylo možno spatřit titulní strany, a na stáncích musí být umístěny tak, aby se nacházely mimo zorné pole dětí a dospívajících, přičemž nesmějí být prodány osobě mladší 18 let).

V souvislosti s tiskem autorka uvádí skutečnost, že dle tiskového zákona vede evidenci periodického tisku ministerstvo kultury, přičemž písemné oznámení směrem k ministerstvu musí obsahovat nezbytné náležitosti, mezi jinými "obsahové zaměření". Ministerstvo obsah tiskovin neklasifikuje jinak, než na základě údajů uvedených vydavatelem, v databázi neexistuje kategorie "erotické", které jsou podle všeho klasifikovány jako další tiskoviny pro veřejnost (nelze jinam zařadit).

Potoky digitální krve

Autorka zmiňuje též rozvoj videoher a počítačových her, které obsahují prvky bojových umění, střelbu, krev a smrt, přičemž agresivita a násilné řešení konfliktů je v těchto hrách zásadním prvkem.

Organizaci a možné modely labellingu audiovizuálních obsahů analyzuje práce velmi detailně.

Autorka shrnuje, že v České republice neexistuje jednotný systém piktogramů sloužících k označení audiovizuálních děl, nepůsobí zde ani žádná odborná instituce, která by díla klasifikovala.

Autorka vyjadřuje názor, že vhodnější než pokračovat ve stávající státní regulaci je připustit multioborovou samoregulaci či regulaci na základě širokého konsensu -- v jakékoliv organizační podobě. Autorka zmiňuje zmatek ve věkových hranicích "nepřístupnosti" mezi jednotlivými zeměmi i různá kritéria posouzení nevhodnosti obsahu pro tu kterou kategorii v jednotlivých zemích. To dokazuje, že neexistuje jediný bod shody na obsahu norem, které mohou být uplatňovány univerzálně; normy musí být stanoveny v závislosti na místních hodnotách a normách, které akceptují místní občané.

Souhvězdí hvězdiček

Autorka rozlišuje kategorie času, věku a tématu. Pokud jde o kategorii věku, standardně končí klasifikace audiovizuálního obsahu 18. rokem, přestože mají určité země omezena některá práva až do 21 let. Pokud jde o kategorii tématu, platí, že omezen je přístup k obsahu explicitně sexuálnímu, zobrazujícímu agresivní, ponižující či deviantní formy chování. Ne všude jsou klasifikovány nebo regulovány vulgární obsah či mluva, všude však je klasifikována konzumace alkoholu a nelegálních drog.

Odlišnostem systému regulace v jednotlivých zemích je vyčerpávajícím způsobem věnována příloha bakalářské práce.

Autorka se domnívá, že "více než skutečně racionálními důvody ke klasifikaci v ČR jsou motivem politické ambice některých ideologicky determinovaných stran a potřeba média ovládat a příležitostně šikanovat". Nicméně dle svých slov se pokusila přistoupit k tématu konstruktivně a vytvořit vlastní schéma klasifikace vhodné pro podmínky v České republice, vycházející z českých pedagogických, psychologických, sociopsychologických a ontogenetických specifik.

Sama navrhuje specifickou úpravu systému Kijkwizer (nizozemský systém, považovaný v rámci Evropy za nejpropracovanější, který filmová a televizní díla hodnotí podle pevně stanovených a co nejobjektivnějších kritérií) a PEGI (ratingový systém videoher), rozšířeného o podrobnější informace o charakteru audiovizuálního obsahu.

RYŠÁNKOVÁ, Irena: Označování audiovizuálních obsahů v České republice. Praha, 2009. 253 s. Bakalářská diplomová práce. Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Katedra mediálních studií, Institut komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK. Vedoucí práce prof. PhDr Jan Jirák PhD. PDF

Autorka je předsedkyní Rady pro rozhlasové a televizní vysílání

0
Vytisknout
2328

Diskuse

Obsah vydání | 14. 5. 2013