"Uzbrojení SSSR" - nejlepší béčková role Ronalda Reagana

7. 5. 2013 / Karel Dolejší

Pavel Podvig ze Stanfordské univerzity/Moskevského fyzikálního a technologického institutu nedávno publikoval studii, která vyhodnocuje čerstvě zveřejněné dokumenty o sovětské reakci na projekt "Strategické obranné iniciativy" prosazovaný v 80. letech americkým prezidentem Ronaldem Reaganem. (Strategic Defense Initiative - SDI, populárně: "Projekt hvězdných válek".) Koncepce, která je bezprostředním předchůdcem současného amerického protiraketového systému, figuruje v mytologii pravověrných atlantistů jako "to, čím Reagan porazil Sovětský svaz". Podvigova analýza tento mýtus přesvědčivě vyvrací a ukazuje, že "hvězdné války" SSSR ani neuzbrojily, ani nezpůsobily ochotu sovětského vedení přistoupit k omezení strategického jaderného zbrojení, jak se traduje. Spíše lze ještě říci, že změny, které sovětské vedení prosazovalo, byly americkým projektem SDI brzděny a komplikovány.

***

Traduje se, že se Sověti komplexního systému protiraketové obrany - do té doby měla každá strana na základě Smlouvy o protiraketové obraně povolen pouze jeden lokální systém - velice obávali a přinutilo je to ve druhé polovině 80. let k diplomatickým ústupkům. Ve skutečnosti, jak ukazuje Podvig, z tohoto důvodu významně nezměnili žádný ze svých přístupů ani požadavků. Obavy samozřejmě existovaly, ale zdaleka ne tak velké, jak je rýsuje extrémní západní propaganda. Přímé náklady vyvolané tímto projektem byly minimální. Kromě toho, že na diplomatické frontě Sověti důsledně požadovali zrušení projektu SDI, se předem připravovali i na možnost, že bude realizován. Přípravy probíhaly na dvou úrovních - symetrická opatření v protiraketové obraně a asymetrická opatření. Nakonec tyto adaptace většinou nebyly nutné, což sovětskému vedení přišlo velmi vhod - ovšem ani ne tak z důvodů ekonomických, jako spíše mocenskopolitických. Vojenskoprůmyslový komplex, který se od doby chruščovovských reforem postupně vymykal politické kontrole, viděl v SDI příležitost dále rozšířit svůj vliv a přístup ke zdrojům, kdežto Gorbačov měl právě naopak v plánu toto výrazně omezit a (jak se domníval) znovu upevnit vliv sovětských centrálních orgánů. Aby toho dosáhl, musel se ovšem dohodnout s Američany na omezení počtu strategických jaderných zbraní i na zrušení SDI - a připravit vojenskoprůmyslový komplex o záminku k další expanzi.

"Sovětská SDI" vznikající fakticky bez významného politického impulsu, spíše na základě lobbingu samotného vojenskoprůmyslového komplexu, vesměs zahrnula pod jednu střechu již rozpracované starší projekty, byť některé dosti ambiciózní. Střechový program D-20 spadající pod ministerstvo rádiového průmyslu se týkal vlastní pozemní protiraketové obrany, kdežto SK-1000 pod patronátem ministerstva všeobecného strojírenství byl věnován vesmírným komponentům a protidružicovým zbraním. Tato část reakce na SDI byla potenciálně nejnáročnější, a to jak z hlediska technologických výzev, tak ekonomicky. Ve skutečnosti však náklady vynaložené v této oblasti byly nakonec minimální a většina projektů byla nejpozději na přelomu 80. a 90. let postupně rušena.

Asymetrická reakce zaměřená na vyřazení americké protiraketové obrany získávala na významu s tím, jak postupně klesal zájem o původní symetrická opatření. Zde naopak vojenské a průmyslové struktury reagovaly na výslovný požadavek politbyra vznesený v době Rejkjavíckého summitu (říjen 1986). Vznikly tak dva programy - Protivodějstvije a Koncepcija-R - schválené ústředním výborem i radou ministrů (vládou). Protivodějstvije v gesci ministerstva všeobecného strojírenství se zaměřoval na zvýšení šance strategických raket na přežití v podmínkách bojiště s protiraketovou obranou (krátkodobé hledisko) a na protiopatření snižující účinnost orbitálních prvků protiraketové obrany protivníka (dlouhodobé hledisko). Koncepcija-R pod ministerstvem rádiového průmyslu se týkala kosmických průzkumných systémů a protidružicových systémů. Pracovalo se s technologiemi, které byly již k dispozici, náklady nebyly příliš vysoké a integrace do modernizačního cyklu sovětských strategických raket znamenala další úspory. Podle Podviga bylo zcela v možnostech tehdejší sovětské vývojové základny i ekonomiky tato relativně levná opatření realizovat. Většina jich ovšem také nakonec byla zrušena jako již nepotřebná.

Dosud existující zbytky sovětských programů zahrnují projekt Albatros (návratové těleso koncipované jako manévrující kluzák); raketová část téhož projektu vyústila nakonec v separátní zavedení rakety Topol-M/SS-27. Velkoryse koncipovaný protidružicový systém Narjad-V byl zmrazen a patrně může být relativně snadno oživen.

***

Topolánkova vláda se pokoušela přes odpor veřejnosti a navzdory nadbytku informací o značné technické nekvalitě amerického protiraketového systému vybudovaného v době úřadování prezidenta G. W. Bushe prosadit v ČR výstavbu protiraketové základny. Domnívala se, že tak v době, kdy český prostor ztratil někdejší význam regionálního průmyslového centra a je již nadále důležitý pouze kvůli geografické poloze, dosáhne vlastního zvýznamnění a zatáhne USA do nadcházejícího německo-ruského potýkání se o českou kotlinu. Diplomatická kombinace založená na projektu protiraketové obrany byla chybná od samého počátku a nově zveřejněné dokumenty týkající se sovětské reakce na Reaganův projekt "hvězdných válek", o nichž referuje Podvig, to jen znova podtrhují. Protiraketová obrana Rusy mobilizovala, nikdy je nezastrašila, nepřinutila vzdát se jejich imperiálních cílů, ani je ekonomicky nevyčerpala. A oblíbená pravicová povídačka o zbabělých Rusech, na něž stačí zadupat, se opírá jen o velice přehnaná zobecnění některých událostí spadajících do doby úřadování prezidenta Jelcina. Pokud lze hovořit o tom, že se SSSR uzbrojil, pak se uzbrojil sám - v důsledku posilování vojenskoprůmyslového komplexu a ztráty schopnosti centrálních orgánů vynucovat dobře zvážené a úzce vymezené koncepce v rozhodujících oblastech. Právě kvůli tomu se SSSR nakonec pokoušel soupeřit s USA prakticky ve všech oblastech, k čemuž mu beznadějně chyběly prostředky. - Nejúčinnější protiraketovou zbraní 80. let byl bezesporu Michail Gorbačov.

Také současný americký projekt protiraketové obrany přinesl všechno možné, jen ne oslabení ruského vlivu, a to i v českém prostoru. Současné Rusko se dozajista nechystá vojensky expandovat do Evropy, zato ho tak jako v druhé polovině 19. století velmi zajímá získávání pozic v oblasti politické, hospodářské a mediální. Pokud jde o ruské bezpečnostní služby, nepochybně díky Vondrovi, Topolánkovi a spol. získaly dodatečné zdroje pro své operace na českém území. Stručně řečeno, ruský vliv zde nakonec v důsledku amatérského protlačování radaru zesílil, nikoliv zeslábl. A USA jsou dnes jen jednu nebo dvě další neúspěšné intervence vzdáleny od nové periody izolacionismu. I kdyby radar v "čečenských" Brdech nakonec stál, nezaručoval by autentickým vyznavačům silné transatlantické vazby vůbec nic.

Otáčet kormidlo české zahraniční politiky na kolizní kurs s Ruskou federací byla jedna z největších pitomostí, jaká kdy mohla v Černínském paláci vůbec vzniknout. Odmítnout tuto pitomost ovšem ještě neznamená mít v ruce nějakou rozumnější politiku. Už jsem psal o tom, že české hulákání o "islámské anticivilizaci" je dnes ze zahraničněpolitického hlediska naprosto bezperspektivní (pomíjím fakt, že démonizování asi 20 000 českých muslimů, mezi nimiž většinu z řádově stovek etnických Čechů tvoří ženy, je snad ještě trapnější než strašení severokorejskými raketami). V současné době není v zájmu ČR ani nekritické přikyvování kastrofálnímu kursu, na nějž Evropskou unii navedla německá posedlost rozpočtovými škrty, a samozřejmě ani kurs jednoznačně proruský. Samotná Česká republika toho však dnes na mezinárodní scéně už mnoho neovlivní (přes nostalgické ujišťování pana Polreicha - se zkušenostmi z dob balancování supervelmocenské bipolarity - o opaku) a ani existující regionální bloky nefungují, jak by mohly a měly. Manévrovací prostor české diplomacie se tedy velmi zúžil a přinejmenším do doby, kdy se vyrýsuje jasná protiněmecká opozice v rámci EU, zůstane herní pole maximálně nepřehledné.

Každopádně doufejme, že už alespoň nikoho nenapadne hrát si se čtrnácti pronajatými Gripeny a třiceti zmodernizovanými tanky T-72 na něčího strategického spojence.

0
Vytisknout
8311

Diskuse

Obsah vydání | 9. 5. 2013