Poplatky a poplatky dětí

6. 5. 2013 / Josef Mrázek

čas čtení 4 minuty

Ptal jsem se před časem soudce Ústavního soudu, co se dá dělat, když ministr, nebo celá vláda jedná v rozporu s Ústavou ČR, nebo mezinárodními zákony, jejichž dodržování Ústava ČR zaručuje. Řekl mi, že vlastně nic, náš právní řád takové případy neřeší. Teprve, když tím vznikne někomu škoda, lze si stěžovat. Pro skutečně postižené je to dost obtížná a zdlouhavá cesta. Naproti tomu Ústavní soud před několika lety v případě údajné škody jednotlivce neváhal způsobit škodu celému národu zrušením voleb, a nikterak se nezabýval nemravností požadavku stěžovatele, protože to náš právní řád také neřeší. Trochu jiná situace nastala 2.května 2013, když vláda odmítla návrh na zrušení poplatků za pobyt dětí v nemocnici. Měla to být jen oprava chyby, ty poplatky neměly být nikdy zavedeny, nedovoluje to Ústava ČR, ani mezinárodní zákon Úmluva o právech dítěte (dále též jen "Úmluva"). Snaha zabránit této opravě je jednání na úrovni navádění k pokračování v nezákonnosti.

Skupina poslanců již v březnu podala k Ústavnímu soudu podnět ve věci neústavnosti zdravotnických poplatků obecně, to vítáme. Poslední vládní rozhodnutí ve věci poplatků za děti je ale příležitostí k tomu, aby se předvedlo právní bezvědomí vlády a její škodlivost zvláště názorně.

K lidem nepřátelští vykladači Ústavy tvrdí, že to, co si v Ústavě všichni můžeme přečíst a co chrání zájmy občanů, pro které byla Ústava sestavena, znamená vlastně něco jiného. V případě poplatků za děti je ovšem úloha těchto lhářů zvláště těžká, protože naráží na nekompromisní Úmluvu o právech dítěte a je hanba, že většina členů vlády snad z neznalosti, která je neomlouvá, nebo z ideologické zaslepenosti a asociálnosti, tento dokument ignoruje a nedbáním jeho ustanovení poškozuje děti a jejich rodiče.

Podívejme se, co důležitého pro věc poplatků vlastně Úmluva o právech dítěte stanovuje. Čteme část první. Článek 1 a článek 2, odstavec 1.

Článek 1

Pro účely této úmluvy se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve.

Článek 2

1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují respektovat a zabezpečit práva stanovená touto úmluvou každému dítěti nacházejícímu se pod jejich jurisdikcí bez jakékoli diskriminace podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního, etnického nebo sociálního původu, majetku, tělesné nebo duševní nezpůsobilosti, rodu a jiného postavení dítěte nebo jeho rodičů nebo zákonných zástupců.

Tato úvodní ustanovení nenechávají nikoho na pochybách, že Úmluva zavazuje Českou republiku garantovat v ní uvedená práva všem občanům ČR mladším osmnácti let a to bez výjimek, pouze na základě věku.

Dále nás zajímá zejména článek 24 Úmluvy, odstavec 1:

1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdravotního stavu a na využívání rehabilitačních a léčebných zařízení. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, usilují o zabezpečení toho, aby žádné dítě nebylo zbaveno svého práva na přístup k takovým zdravotnickým službám.

Každý občan České republiky mladší osmnácti let tedy má právo využívat nemocniční péči, pokud to jeho zdravotní stav vyžaduje a toto právo není ničím dalším podmíněno, jak zdůrazňuje článek 2, odstavec 1. Nezávisí to tedy na tom zda tento občan má nebo nemá rodiče a jaké. Nemůže to již vůbec záviset na tom, zda někdo zaplatí nějaké poplatky.

Zajímavé je, že podle Úmluvy by dobrý právník měl být schopen vymáhat, aby náklady na využívání rehabilitačních a léčebných zařízení občany mladšími osmnácti let byly celé hrazeny ze státního rozpočtu, protože Úmluva zajištění této péče ukládá státu nezávisle na existenci veřejného zdravotního pojištění.

0
Vytisknout
11122

Diskuse

Obsah vydání | 7. 5. 2013