Dejme univerzitám i výzkumným ústavům půdu a svobodu

6. 5. 2013 / Ivan Větvička

Akademická obec není suverénní účastník veřejného dění, protože takřka nemá nezávislé financování, což vede k autocenzuře projevu.

Proveďme odluku univerzit a výzkumných institucí od státu, dejme jim dostatek půdy, který je uživí. Pokud to neučiníme, hrozí, že poznatky a svoboda moderního bádání a myšlení v době vážného hospodářského propadu (například bankrot eurozóny) ustoupí podstatně užšímu pohledu křesťanského světonázoru, jako se už jednou stalo při rozkladu antického Říma.

Proč věda netáhne?

Krátce jsem učil fyziku na středním odborném učilišti. Učni mi dali cennou lekci. Jejich studium spělo k závěru. Ve školních lavicích si odseděli přes deset let, přesto třetina z nich na otázku: Proč svítí hvězdy? odpověděla, že odraženým světlem z Měsíce. Tito lidé, Pražané 21. století, nejsou dotčeni Koperníkovým učením, natož pozdějšími objevy, a v jejich představách je Země středem vesmíru. Našli se i tací, kteří vůbec necítili potřebu o vesmíru přemýšlet.

Situace ve třídách se však překvapivě rychle zlepšila, stačilo vykládat s nasazením, stručně, jasně a nevyhýbat se kontroverzním tématům (dvojsečnost vesmírných programů supervelmocí, zapojení vědeckých špiček do vývoje jaderných zbraní...).

Nezájem nastupující generace o vědecké objevy rozhodně nelze svalovat na povrchnost současné mládeže. Lidé se během staletí mění jenom minimálně. Ve své novinářské profesi, kde často píši rozhovory s význačnými osobnostmi, jsem zjistil, že podstatný díl viny na současném neutěšeném stavu mají samotní vědci, kteří se nedokáží, nebo nechtějí vyjadřovat jasně a pro veřejnost zajímavě.

Že je to dáno složitostí problematiky, kterou zkoumají? A kdo jiný, než oni, kteří tématu rozumějí, by měl poznatky tlumočit také těm, kteří tomu nerozumějí? Navíc si mnozí odborníci dávají dobrý pozor, aby se v rozhovoru nedostali do konfliktu se státní či jinou mocí a neohrozili tak další financování svého výzkumu. Je nesmírně obtížné sestavit čtivý text z prohlášení, které začíná slovy: "Domnívám se, že by možná mohlo." Čím výše postavený akademický pracovník, tím obratněji se umí vyvléknout z odpovědi na ožehavou otázku. Čtenáři přitom mají velký zájem o odborníky, kteří se nebojí problém tvrdě pojmenovat. Takoví jsou však velmi vzácní, málokdo je ochotný pálit si prsty.

Názorný příklad naprostého selhání akademické obce ve veřejné debatě jsme zažili v nedávné době, kdy se mluvilo o stavbě amerického radaru v Brdech. Média byla zaplevelena chybnými informacemi, z vyjádření politiků bylo často zřejmé, že rozhodují srdcem a nikoli na základě odborné analýzy, zatímco vědci tiše seděli ve svých ústavech a dělali, že jsou neviditelní. Proč třeba České vysoké učení technické či Univerzita v Pardubicích nevypsaly pro veřejnost cyklus přednášek o radarech? Debatu by to výrazně zkultivovalo. Nemluvě o tom, že by například rektor na vysoké škole sestavil skupinu odborníků, která by vypracovala analýzu problému a její výsledky by přednesl na zasedání vlády či v parlamentu. Nestalo se tak, protože rektor by riskoval, že se dostane do sporu s politiky, kteří rozhodují o výši státního příspěvku pro jeho školu.

Akademická obec není suverénní účastník veřejného dění, protože takřka nemá nezávislé financování, což vede k autocenzuře projevu.

Učme se od Kostariky

Pro srovnání, v Kostarice mají univerzity roční příjem zajištěný v ústavě, jako pevně stanovený podíl z HDP, který nepodléhá každoročnímu hlasování o státním rozpočtu. Univerzity jsou díky tomu mnohem svobodnější a sebevědomější. Jejich představitelé se vyjadřují ke společenskému dění aktivněji než u nás. Například v roce 2006 se v Kostarice konalo referendum o vstupu země do Středoamerické zóny volného obchodu (CAFTA). Společnost byla rozpolcená a očekával se těsný výsledek hlasování. Proto prezident Oscar Arias sezval univerzitní rektory a požádal je, aby vstup do zóny veřejně podpořili. Všichni rektoři to odmítli a někteří prezidenta ostře kritizovali. V referendu nakonec zvítězili zastánci volné obchodní zóny. Přesto univerzity nepocítily žádnou odvetu.

Tento systém je spravedlivý, všichni jsou na jedné lodi -- pokud se hospodářství státu nedaří, proporčně klesne i příjem univerzit a kdyby se stát zhroutil, hrozí zánik také vysokým školám.

Půda je nejlepší záruka existence

Existuje také způsob, jak organizaci zajistit existenci i při vysokém stupni rozvratu státu, do jisté míry na úkor ostatních obyvatel: dát jí dostatek půdy. Česká republika se rozhodla takto zabezpečit církve. Než jim začneme závidět, měli bychom se od nich -- a zejména od katolické církve, učit: Přes různé rozkoly a náboženské války přetrvává už 2000 let (déle, než jakákoli organizace či stát v Evropě) a po celou dobu rozvíjí a šíří svoje učení. Je to možné, protože církev dbá o rozvoj svého nemovitého majetku, případně velmi konzervativně podniká. Zejména půda si trvale drží určitou hodnotu a je obtížné ji úplně zničit, narozdíl od budov, jež lze vypálit a zbořit, nebo peněz, které mohou ztratit hodnotu inflací či zánikem měny. Pokud by se evropské hospodářství úplně zhroutilo a peníze měly hodnotu útržku papíru, může církev plodinami z polí nasytit zástupy věrných a dát jim dřevo na otop, zbudovat na svých pozemcích provizorní osady...

Církev může přežít bez státu, univerzity a výzkumné instituce nikoli. Pro zachování pestrosti naší kultury a svobody bádání i myšlení je nezbytné, aby také vysoké školy a výzkumná zařízení byla stejně zajištěná jako církve. Proveďme jejich odluku od státu, dejme jim dostatek půdy, který je uživí. Pokud to neučiníme, hrozí, že poznatky a svoboda moderního bádání a myšlení v době vážného hospodářského propadu (například bankrot eurozóny) ustoupí podstatně užšímu pohledu křesťanského světonázoru, jako se už jednou stalo při rozkladu antického Říma.

Hodnotu půdy dokládá příklad Botanické zahrady v Batumi, která si dokázala udržet zaměstnance, přestože jim v době největších hospodářských potíží v Gruzii zahrada dlouhodobě nevyplácela mzdu. Směli však část pozemku přeměnit na políčka a bydleli v domech, které byly součástí areálu.

Kolik půdy bude potřeba k zajištění příjmů na provoz a rozvoj univerzit a výzkumných ústavů? Dámy a pánové akademici, jste vědci, spočítejte si to a vyslovte požadavek. Stát by vám měl ve vlastním zájmu vyjít vstříc, protože potřebuje sebevědomé nezávislé výzkumníky a vysokoškolské učitele. Odborníci z České zemědělské univerzity poradí s hospodařením a vychovají zdatné šafáře.

Osudová volba

Právě nyní se rozhoduje o podobě naší civilizace ve vzdálenější budoucnosti. Stát dal najevo, že mu nesmírně záleží na rozvoji církví, když je v době prohlubujícího se nedostatku obdařil majetkem. Záleží mu také na vysokých školách a výzkumných institucích? Potřebuje více kněze a kláštery, nebo lékaře s univerzitním vzděláním a špičkový klinický výzkum?

0
Vytisknout
3641

Diskuse

Obsah vydání | 7. 5. 2013