Dejme univerzitám i výzkumným ústavům půdu a svobodu

6. 5. 2013 / Ivan Větvička

Proč věda netáhne?

Krátce jsem učil fyziku na středním odborném učilišti. Učni mi dali cennou lekci. Jejich studium spělo k závěru. Ve školních lavicích si odseděli přes deset let, přesto třetina z nich na otázku: Proč svítí hvězdy? odpověděla, že odraženým světlem z Měsíce. Tito lidé, Pražané 21. století, nejsou dotčeni Koperníkovým učením, natož pozdějšími objevy, a v jejich představách je Země středem vesmíru. Našli se i tací, kteří vůbec necítili potřebu o vesmíru přemýšlet.

Situace ve třídách se však překvapivě rychle zlepšila, stačilo vykládat s nasazením, stručně, jasně a nevyhýbat se kontroverzním tématům (dvojsečnost vesmírných programů supervelmocí, zapojení vědeckých špiček do vývoje jaderných zbraní...).

Nezájem nastupující generace o vědecké objevy rozhodně nelze svalovat na povrchnost současné mládeže. Lidé se během staletí mění jenom minimálně. Ve své novinářské profesi, kde často píši rozhovory s význačnými osobnostmi, jsem zjistil, že podstatný díl viny na současném neutěšeném stavu mají samotní vědci, kteří se nedokáží, nebo nechtějí vyjadřovat jasně a pro veřejnost zajímavě.

Že je to dáno složitostí problematiky, kterou zkoumají? A kdo jiný, než oni, kteří tématu rozumějí, by měl poznatky tlumočit také těm, kteří tomu nerozumějí? Navíc si mnozí odborníci dávají dobrý pozor, aby se v rozhovoru nedostali do konfliktu se státní či jinou mocí a neohrozili tak další financování svého výzkumu. Je nesmírně obtížné sestavit čtivý text z prohlášení, které začíná slovy: "Domnívám se, že by možná mohlo." Čím výše postavený akademický pracovník, tím obratněji se umí vyvléknout z odpovědi na ožehavou otázku. Čtenáři přitom mají velký zájem o odborníky, kteří se nebojí problém tvrdě pojmenovat. Takoví jsou však velmi vzácní, málokdo je ochotný pálit si prsty.

Názorný příklad naprostého selhání akademické obce ve veřejné debatě jsme zažili v nedávné době, kdy se mluvilo o stavbě amerického radaru v Brdech. Média byla zaplevelena chybnými informacemi, z vyjádření politiků bylo často zřejmé, že rozhodují srdcem a nikoli na základě odborné analýzy, zatímco vědci tiše seděli ve svých ústavech a dělali, že jsou neviditelní. Proč třeba České vysoké učení technické či Univerzita v Pardubicích nevypsaly pro veřejnost cyklus přednášek o radarech? Debatu by to výrazně zkultivovalo. Nemluvě o tom, že by například rektor na vysoké škole sestavil skupinu odborníků, která by vypracovala analýzu problému a její výsledky by přednesl na zasedání vlády či v parlamentu. Nestalo se tak, protože rektor by riskoval, že se dostane do sporu s politiky, kteří rozhodují o výši státního příspěvku pro jeho školu.

Akademická obec není suverénní účastník veřejného dění, protože takřka nemá nezávislé financování, což vede k autocenzuře projevu.

Učme se od Kostariky

Pro srovnání, v Kostarice mají univerzity roční příjem zajištěný v ústavě, jako pevně stanovený podíl z HDP, který nepodléhá každoročnímu hlasování o státním rozpočtu. Univerzity jsou díky tomu mnohem svobodnější a sebevědomější. Jejich představitelé se vyjadřují ke společenskému dění aktivněji než u nás. Například v roce 2006 se v Kostarice konalo referendum o vstupu země do Středoamerické zóny volného obchodu (CAFTA). Společnost byla rozpolcená a očekával se těsný výsledek hlasování. Proto prezident Oscar Arias sezval univerzitní rektory a požádal je, aby vstup do zóny veřejně podpořili. Všichni rektoři to odmítli a někteří prezidenta ostře kritizovali. V referendu nakonec zvítězili zastánci volné obchodní zóny. Přesto univerzity nepocítily žádnou odvetu.

Tento systém je spravedlivý, všichni jsou na jedné lodi -- pokud se hospodářství státu nedaří, proporčně klesne i příjem univerzit a kdyby se stát zhroutil, hrozí zánik také vysokým školám.

Půda je nejlepší záruka existence

Existuje také způsob, jak organizaci zajistit existenci i při vysokém stupni rozvratu státu, do jisté míry na úkor ostatních obyvatel: dát jí dostatek půdy. Česká republika se rozhodla takto zabezpečit církve. Než jim začneme závidět, měli bychom se od nich -- a zejména od katolické církve, učit: Přes různé rozkoly a náboženské války přetrvává už 2000 let (déle, než jakákoli organizace či stát v Evropě) a po celou dobu rozvíjí a šíří svoje učení. Je to možné, protože církev dbá o rozvoj svého nemovitého majetku, případně velmi konzervativně podniká. Zejména půda si trvale drží určitou hodnotu a je obtížné ji úplně zničit, narozdíl od budov, jež lze vypálit a zbořit, nebo peněz, které mohou ztratit hodnotu inflací či zánikem měny. Pokud by se evropské hospodářství úplně zhroutilo a peníze měly hodnotu útržku papíru, může církev plodinami z polí nasytit zástupy věrných a dát jim dřevo na otop, zbudovat na svých pozemcích provizorní osady...

Církev může přežít bez státu, univerzity a výzkumné instituce nikoli. Pro zachování pestrosti naší kultury a svobody bádání i myšlení je nezbytné, aby také vysoké školy a výzkumná zařízení byla stejně zajištěná jako církve. Proveďme jejich odluku od státu, dejme jim dostatek půdy, který je uživí. Pokud to neučiníme, hrozí, že poznatky a svoboda moderního bádání a myšlení v době vážného hospodářského propadu (například bankrot eurozóny) ustoupí podstatně užšímu pohledu křesťanského světonázoru, jako se už jednou stalo při rozkladu antického Říma.

Hodnotu půdy dokládá příklad Botanické zahrady v Batumi, která si dokázala udržet zaměstnance, přestože jim v době největších hospodářských potíží v Gruzii zahrada dlouhodobě nevyplácela mzdu. Směli však část pozemku přeměnit na políčka a bydleli v domech, které byly součástí areálu.

Kolik půdy bude potřeba k zajištění příjmů na provoz a rozvoj univerzit a výzkumných ústavů? Dámy a pánové akademici, jste vědci, spočítejte si to a vyslovte požadavek. Stát by vám měl ve vlastním zájmu vyjít vstříc, protože potřebuje sebevědomé nezávislé výzkumníky a vysokoškolské učitele. Odborníci z České zemědělské univerzity poradí s hospodařením a vychovají zdatné šafáře.

Osudová volba

Právě nyní se rozhoduje o podobě naší civilizace ve vzdálenější budoucnosti. Stát dal najevo, že mu nesmírně záleží na rozvoji církví, když je v době prohlubujícího se nedostatku obdařil majetkem. Záleží mu také na vysokých školách a výzkumných institucích? Potřebuje více kněze a kláštery, nebo lékaře s univerzitním vzděláním a špičkový klinický výzkum?