Čestmír Císař: Zamyslete se, přátelé a soudruzi!

28. 3. 2013 / Čestmír Císař

Při nedávné, a nevěda že poslední, návštěvě u Čestmíra, s pár přáteli, mne požádal o přečtení, případně i zásahu do jeho úvahy, kterou by rád zveřejnil. Je to jeho vlastní zamyšlení vyjadřující starost, bolest ale i naději. Jakákoliv věcná či formální úprava není zvláště dnes, po jeho smrti vhodná, ale ani nutná. Zde je text tak, jak byl napsán: píše Miroslav Polreich.

Společenský vývoj v naší republice již příliš dlouho bloudí sítí nepromyšlených "reforem" z dílny pravicových vlád, až nyní vrcholí ve skutečnou vnitropolitickou krizi. Jejím potvrzením jsou zhoršující se materiální a morální poměry ve společnosti, ale i důsledky nedávných krajských a senátních voleb. Očividné oslabení podpory pravicových stran a vzestup sil zaměřených levicově není žádným překvapením pro zasvěcené pozorovatele, ani pro širokou veřejnost. Pokud byli překvapení "ti nahoře", pak to jen svědčí o jejich slepotě tváří v tvář nesnesitelným poměrům pro miliony občanů této země. Pravice je nyní v zajetí vzrušených nálad i rozpaků, ale nadále si v praxi počíná zbrkle a neuváženě, neschopná zbavit se vlastních propadajících neoliberálních dogmat -- jako by její "pravda" byla božím přikázáním. Ztratila schopnost sebekritiky (pokud ji vůbec kdy měla) a žene se dál do záhubné pasti. Svědčí o tom překotné a hanebně vynucené prohlasování balíku zákonů plných nových morových ran pro společnost, od církevních restitucí po zašantročení spolehlivosti důchodů pro vysloužilce.

Takže otázka pro ty, kdo by uměli a chtěli napravovat nesmyslné "reformy", zní poněkud starobyle po leninsku: Co dělat?". Stejně starobylá může být i odpověď: "Krok vpřed, dva kroky vzad!" Nikoliv, nemám na mysli vyvolávat duchy sociálních experimentů 20. století, nýbrž pouze z jejich poučení vyjít a v soudobých podmínkách si počínat jinak, lépe, účinněji a trvaleji. Je to úkol pro nástup levice, ovšem za podmínky, že překoná své roztříštění kdysi v minulosti, důsledně si projde zkušenostmi svých úspěchů i proher, přestane si vyčítat ty či ony omyly a posune se o ten nezbytný krok vpřed ve své části sociálně demokratické, o dva kroky vzad v oddílu komunistickém.

Necítím se vůbec v úloze soudce minulosti ani tvůrce programu. Prožil jsem však dlouhá léta života ve víru dramatických událostí, zvratů, posunů vpřed či vzad, také jsem nezapomněl svoje historicko-sociologické vzdělání, které mi pomáhalo v obdobích aktéra vnitřní či zahraniční politiky. Proto se chci pokusit sdělit tu některé své úsudky a naznačit možnosti "co dělat".

Sociální demokracie má za sebou zhruba půldruhého století dlouhou cestu,, připravenou Velkou francouzskou revolucí 1789 přes výraznou epochu, zvěčněnou Marxem a Engelsem až po rozšíření demokratických a sociálních hnutí mezi dvěma válkami až podnes. Citelně ji zasáhly důsledky bolševické revoluce v Rusku a navazujícího mezinárodního komunistického hnutí, kdy ji kromě odpůrců napravo vznikla radikální konkurence nalevo. Po řadu desetiletí se dívala na komunisty z pozice svých demokratických ideálů s nedůvěrou, ale sama neměla dost sil, aby se stala vskutku masově vlivnou politickou alternativou vůči pravici. Ta byla na vzestupu díky vědecko-technickému a ekonomickému rozvoji s vůdčí úlohou buržoazie všech podob, od bankéřů přes průmyslníky, nemluvě o mocenských nástrojích policie či armády. Úlohu zastánce pracujících tříd, byť stále početnějších, nemohla sama sociální demokracie zvládnout, z čehož těžili komunisté jako vyhraněná antikapitalistická strana. Po porážce fašismu s osvoboditelskou úlohou SSSR začali v našich podmínkách sociální demokraté hrát úlohu slabšího partnera vůči strategickému nástupu KSČ. Není divu, že po únoru 1948 s ní jejich část splynula, ale druhá část nástupu komunistů do čela státu odporovala, aby pak mnozí nezaslouženě trpěli stejně jako jiné nekomunistické organizace či početní disidenti. Novou naději přineslo jim Pražské jaro 1968, brzy však násilně zardoušené.

Rozklad následného "reálného socialismu", reprezentovaného tzv. normalizátory, a jeho pád 1989 umožnil obnovu sociální demokracie a její postupné zesílení, zatím co KSČ postupně oslabovala, mj. pod drtivým náporem kritiků její minulosti, až se posléze přeměnila v KSČM. Na vlně prudkého až nenávistného antikomunismu se podílela i sociální demokracie, byť se vyhýbala zuřivým manýrům nové zformované pravice, deroucí se k moci, často i za pomoci nových přívrženců z řad bývalých "takékomunistů", dychtivých získat novou kariéru. Do řad ČSSD postupně vcházeli také přívrženci obrodného hnutí 60. let, kteří posílili její intelektuální kapacitu v nastávajícím zápase o novou kvalitu demokracie pro 21. století. Je pozoruhodné, že jen zřídka kdo z aktérů Pražského jara vstoupil do KSČM, která se nedokázala rozhodně distancovat od antidemokratického počínání v minulosti.

Zde je příležitost zabývat se příčinami soustavného váhání této strany se svou někdejší historií, kdy její rodná předchůdkyně hrála dlouhodobě suverénní politickou roli od svého počátku v roce 1921. Vůbec při tom nejde jen o několikeré omluvy za bezpráví a represe páchané na odpůrcích, ale i na vlastních nepohodlných členech, údajně revizionistech. Rozhodující je formovat politickou linii v podmínkách před tím neexistujících, dnes však obchvacujících celou Evropu i jiné kontinenty. Očividně žádné minulé programy dnes neplatí, cesta vede jen s pomocí tvůrčích idejí a činů. To však neznamená poučení z minulosti, kdy v určitých situacích sehrávala KSČ kladnou úlohu, jak v krizových situacích, tak v nadějných časech. Správně si počínala v 30. letech v jednotné frontě proti fašismu, za války v domácím i zahraničním odboji. Plodné bylo období lidové demokracie s Košickým programem, zvláště pak iniciativa jejich reformních sil v obrodném procesu 60. let s vyvrcholením v demokratizačním programu Pražského jara.

Naopak nutno jasně odsoudit vývojové fáze poznamenané stalinismem, diktátorskými metodami, zločinnými procesy, potlačováním občanských svobod a lidských práv. Rozhodně by měla dnešní KSČM odvolat ostudný dokument tzv. Poučení z krizového vývoje, které hanobilo zmíněný obrodný proces jakoby zradu socialismu a vracelo se k poučkám o "vedoucí úloze strany" ve smyslu autoritářského systému moci. Vůbec by neškodilo, ba prospělo této straně, kdyby v tomto smyslu kritiky i nových podnětů pojala svůj soudobý program.

Nemyslím si ovšem, že by se kromě kritiky měly popírat nesporné pozitivní a svým způsobem také historicky významné přínosy socialismu ve sféře sociální spravedlnosti, v podstatě zákonů a opatření, jimiž se občanům zabezpečovala práce, odměna, vzdělání, zdravotní péče, kulturní zážitky, sportování atd. I zde se ovšem vyskytovaly nerozumné až zbytečné sankce v podobě tzv. kádrování občanů s upíráním práv těm jakoby "neposlušným", navíc i jejich dětem.

Je přirozené, že při dnešních antisociálních postupech vládnoucí pravice a jí chráněného primitivního zdogmatizovaného kapitalismu vzpomínají pamětníci časů, kdy neexistovala nezaměstnanost, zpoplatnění školství či zdravotní péče, odstrkování důchodců jakoby obtížného faktoru státního rozpočtu, nadměrné zdaňování denních potřeb kdysi dokonce čas od času zlevňovaných, naopak mírné danění buržoazních špiček pod záminkou "udržení konkurenceschopnosti", což je pouhou zástěrkou mizerného státního hospodaření, rozkrádání a korupce všeho druhu.

Dospěli jsme opět k otázce, nakolik je dnes nezbytná spolupráce všech levicových stran, organizací i řadových občanů. Především nejsilnější dva političtí partneři, ČSSD a KSČM se musí rychle rozhodnout, nakolik jsou s to, ba povinni se dohodnout na zásadním společenském postupu v zápase proti nepravostem pravice, ze spravedlivou a dlouhodobě prospěšnou státní politiku a občanskou samosprávu. Slibným prvkem jsou koaliční vedení v krajích a převaha v senátu. Mám zato, že užší porozumění a spolupráce celé levice, včetně i menších seskupení, může získat podporu pokrokové většiny v národě, těžce zkoušeném v dějinách, ale i statečném v úsilí o lepší osudy.

Zbývá ještě konstatovat, že choulostivým tématem pro levicové strany je zahraniční politika při členství v Evropské unii a v NATO. I zde však je možný rozumný kompromis, pokud obě strany si uvědomí složitou realitu současného a zřejmě i perspektivního vývoje ve světě, zmítaným sice krizemi a rozbroji, ale v němž žádná jednotlivá země není s to uspět v samostatné roli, bez vzájemného propojování a reálné souhry. Obě strany, ČSSD i KSČM musí vzít dané skutečnosti na vědomí a najít vzájemnou součinnost ve způsobu i formách, jak se v nich pohybovat, aktivně působit a cíleně směřovat. Vždyť moudrá politika nespočívá v tuhých dogmatech, nýbrž v obratném, pružném a posléze úspěšném postupu.

A tak se ptám: Nastal čas pro nový typ "lidové fronty", pro soudobou "lidovou demokracii". Pro opětné obrodné jaro u nás i v evropském měřítku?

0
Vytisknout
6049

Diskuse

Obsah vydání | 29. 3. 2013