Označovat současný režim jako antikomunistický je voluntarismus

29. 3. 2013 / Pavel Urban

Pana Stanislava Hoška jsem si vždy vážil jako člověka, jehož postřehy a pohled na věc jsou zajímavé i tehdy, když s ním člověk nesouhlasí. Tím víc mě překvapil jeho poslední článek.

Lidové milice byly ozbrojené složky KSČ určené mj. k obraně podniků a dalších objektů před ozbrojenými či násilnými útoky imperialistických žoldáků. Nevím, jak Uničovské strojírny, ale na Poldi Kladno žádný podobný nájezd uskutečněn nebyl. O její devastaci se postaral majitel, hochštapler a demagog, který Poldovku dostal od Klausovy vlády v rámci velké privatizace. Proti podobné hrozbě ovšem milicionáři cvičeni nebyli. Co by byli bývali mohli dělat? Poskytovat ozbrojenou ochranu protestním odborářským stávkám, které se jaksi nekonaly?

To je ovšem spekulace z rodiny kontrafaktuálů. Sametová revoluce (nazývejme ji tak) je ovšem historie skutečná, nikoli alternativní. V podání pana Hoška to ale jako alternativní historie vypadá.

"Politický převrat od počátku nebyl veden proti socialismu, ani proti komunismu ... ani proti KSČ." To je pravda, pokud jde o ekonomický socialismus. Jeho budoucnost byla nejistá ještě po celý rok 1990.

Naopak KSČ byla od počátku protivníkem, prakticky ztotožňovaným se "starými strukturami". Nic na tom neměnila skutečnost, že v místních buňkách Občanského fóra se angažovali i komunisté. Ostatně, kolik z nich ve Straně zůstalo?

S komunistickou ideologií je to složitější. Moje generace (bylo mi tehdy 23 let) komunismus odmítat nemusela. To byla samozřejmost. Upřímná víra v komunismus se dala pochopit a někdy i tolerovat u starších lidí. Ale věřící komunista pod třicet byl něco jako zcela negramotný člověk. Vzácná a spíše politováníhodná abnormalita. Člověk mohl mít kladný vztah k sociální rovnosti, k socialismu, dokonce i ke starému režimu, i když to poslední bylo vnímáno velmi negativně. Ale i u těchto lidí se předpokládal náhled na komunismus jako na utopii, která se časem změnila na nezáživnou pohádku. Pohádku, se kterou je zbytečné ztrácet čas.

Neztrácelo ho s ní ani Občanské fórum. Jeho boj proti komunistické totalitě se proto dal chápat jako boj proti starému režimu nebo jako boj proti komunistické ideologii obecně. To si mohl každý domyslet k obrazu svému. Tím spíš, že nejpozději od prvních měsíců roku 1990 šlo o mlácení prázdné slámy. Mediálně byl ovšem antikomunismus v této podobě velmi intenzivní. A já se příliš nedivím současným antikomunistům, nechápajícím, že jim společnost najednou nerozumí. Vždyť v roce 1990 s nimi všichni "slušní lidé" (viz níže) souhlasili...

Je pravda, že tento trend se nijak nepromítl do nových zákonů. To ovšem nebylo třeba, neformální pravidla stačila. Lidé byli rozděleni na dvě skupiny. Na komunisty, kam patřil Husák, Jakeš, Biľak, Štěpán, ... , (dosaďte případné místní papaláše), ... a pak ti, kteří dosud nevystoupili ze Strany. A na takzvané slušné lidi, kam patřili všichni ostatní. Včetně těch, kteří už KSČ opustili.

Tenkrát to nebylo převlékání kabátů, ale projev vlastenectví posvěcený výzvou koordinačního centra OF. Tito vlastenci dokázali, že ve skutečnosti byli, v jistém smyslu, obětí komunismu podobně jako ti, kteří v režimu trpěli nebo proti němu bojovali. Někdo byl disident, někdo konformista, někdo estébák. Teď už je po všem a všichni se můžeme sejít u Kalicha, eventuálně v nějaké té správní radě. (Je pravda, že v praxi byl počet míst u Kalicha i ve správních radách omezený.)

V každém případě byla osobní minulost vlastenců zapomenuta a pohřbena. A pokud dotyčný správně pochopil dobu a nedělal problémy, tak zapomenuta a pohřbena zůstala. Komu se to nelíbilo, měl smůlu.

Ti, kdož tento odpustek odmítli a zůstali v KSČ, byli ostrakizováni. Platila zásada, že slušní lidé s komunisty nemluví a nepustí je do žádných funkcí. To bylo stejně samozřejmé, jako zločinný charakter bývalého režimu. Žádné zákony tudíž nebyly zapotřebí. O diskusi ani nemluvě.

Stačí to, aby Sametová revoluce nebyla od počátku (nebo, řekněme, od prosince 1989) považována za antikomunistickou? Podle pana Hoška ano. V tom případě, co mu vadí na případu Baborová? Demonstrovat proti konkrétním politikům či úředníkům je naše demokratické právo, k tomu žádné speciální antikomunistické zákony nepotřebujeme. Kdyby po svém jmenování z KSČM vystoupila, podobně jako kdysi Marián Čalfa, nikdo by proti ní patrně nedemonstroval. A že paní Baborovou uštvali? Takových případů na konci roku 1989 bylo!

A nešlo jen o jednotlivce, ale i o celou poslední vládu Ladislava Adamce. Ta měla být kompromisem, ale většinu v ní měli stále komunisté. Po pěti dnech protestů se poroučela a Adamec to vzdal. Důvodem těchto protestů nebyla osoba premiéra (ten byl pokládán za přijatelného) ani odpor k normalizačnímu vedení KSČ (to už skončilo a jeho členové byli v duchu nejlepších tradic ze strany vyloučeni), ale právě jen převaha komunistů. Tedy členů KSČ. Pokud převrat nebyl veden proti této straně, pak to demonstrantům zapomněli vysvětlit.

Je pravda, že předlistopadový režim se nikdy komunistickým nenazýval. V letech 1948 -- 1989 jsme měli socialistickou ekonomiku, komunistickou moc (přesněji řečeno, moc pracujícího lidu s KSČ jako tzv. předvojem), ale stát a zřízení (pojem "režim" používán nebyl) byly lidově demokratické, od roku 1960 socialistické. Adjektivum "komunistický" v těchto případech používala pouze část systémové opozice. Což neplatí.

Je tedy vnímání minulého režimu jako "komunistického" projevem voluntarismu vítězné moci? V tom případě je označování současného režimu či státu jako "antikomunistického" voluntarismem poražené bezmoci, neboť stoupenci nového režimu ani oficiální orgány státu je antikomunistickými nikdy nenazvali. Takové pojmy používá pouze část systémové opozice. Což neplatí.

Pan Hošek odmítá, že by "režim KSČ byl založený na komunistické ideologii ... Režim nadvlády KSČ je dneska dokonce klasifikován jako státní kapitalismus, tedy něco naprosto neslučitelného s komunistickou ideologií". Tady je nutné rozlišovat dvě věci. Jedna věc je ideologie, kterou se režim zaštiťuje a odůvodňuje svoji existenci. Druhá věc je praxe režimu, která s touto ideologií nemusí mít nic společného.

V případě komunismu je to ovšem sporné, neboť není jasné, jak by v praxi mělo vypadat "společenské vlastnictví výrobních prostředků". Jisté je, že v soukromém vlastnictví před Listopadem nebyly, takže normální kapitalismus podle Marxe to nebyl.

A "státní kapitalismus" je podle výše uvedené logiky také voluntarismus. Navíc může znamenat téměř cokoliv. Jistě, ti kteří tohoto pojmu používají, jej dokáží zdůvodnit. Ale pak je otázka, jestli "kapitalismus" neznamená jakýkoli moderní socioekonomický systém. Případně zda tento pojem nezahrnuje jakoukoli společnost s rozvinutější dělbou práce počínaje starými civilizacemi. V takovém případě je komunismus vírou v něco, co neexistuje dokonce ani jako utopie.

0
Vytisknout
6502

Diskuse

Obsah vydání | 29. 3. 2013