Poslední tajemství Karla Kosíka

1. 4. 2013 / Karel Dolejší

Reálný dějinný proces nakonec všechny vznešené ideje nenapravitelně semele a zkarikuje - a týká se to i historických proroctví; ohlášený mesiáš vjede do Jeruzaléma na oslu, aby byl potupně ukřižován, zatímco předpovězená proletářská revoluce vedoucích průmyslových národů je prováděna byrokratickou sektou profesionálních spiklenců v zaostalém agrárním Rusku, načež dopadne přesně v souladu se zmíněnými dispozicemi. Táž zákonitost ale postihla i odkaz českého filosofa a teoretika radikální demokracie Karla Kosíka.

V eseji Lumpenburžoazie a vyšší duchovní pravda, který předkládá odstíněný portrét polistopadových vítězů (ale nejen těch polistopadových!) Kosík na úvod píše:

Kdyby žil v naší době Goethe, řekl by jednoho dne Eckermannovi: Poslouchejte pozorně, prozradím vám velké tajemství evropských dějin. V převratech a revolucích bojoval lid na barikádách, povalil starý režim, ale plody vítězství sklízeli jiní. Lid se opozdil, uvolněný prostor okupovaly a pro své partikulární interesy využily síly, které se dovedou včas organizovat a bleskurychle obsazují funkce, vysoké posty, výnosná místa, vlivné pozice. A tak po každé takové změně provázené počáteční euforií následuje dříve či později vystřízlivění, zklamání, skepse a také, na neštěstí, lhostejnost. Ale nastupuje také příhodná chvíle pro přemýšlení, z něhož se mohou zrodit osvobozující projekty nebo velká umělecká díla. Nezbytným předpokladem všech vizí a tvořivých imaginací je ovšem analýza neboli umění číst.

Neradostná analýza upadlosti porevolučních poměrů směřuje postupně k závěru korunovanému svého druhu historickou předpovědí. Do našich dějin vnesly radikální změny únor, srpen, nebo listopad, ale každá z těchto změn sledovala důsledně právě logiku, o níž hovoří imaginární Goethe: Lid se vzepřel - načež "elity", jež se nechaly obdivovat a vynášet do nebe, po jeho zádech vyšplhaly do funkcí, aby se znovu a znovu ukázalo, že jde nakonec vždy o funkce a nikdy o lid.

Nicméně Kosík tvrdí, že český kalendář se ještě neuzavřel. Věřte, nabádá čtenáře, "Před námi se rýsuje vítězný prosinec", nerozlučná jednota integrální demokracie a vyšší duchovní pravdy. A změna prý tentokrát skutečně půjde až na kořen věci.

Jenže již dávno vešlo ve všeobecnou známost, že s vítěznými měsíci je to často zašmodrchané. Například vítězný říjen se ve skutečnosti odehrál v listopadu. Podstatný tedy není ani tak potenciálně zavádějící časový parametr, jako to, co by měl indikovat. A podle zavedené fazóny věc dopadla i tentokráte.

Podívejte se z okna, otevřete noviny - vítězný prosinec nás vyvedl aprílem.

Ti kdo už jednou, na samotném počátku 90. let, českou levici vymiškovali a proměnili v monokulturní úhor, na němž pak vzešly plevele jako Gross či Paroubek, jsou již opět v plné práci. Ohánějí se snaživě svými "parazity", "postmodernou", "nedostatečnou úctou k autoritě" a kdečím, aby vymýtili i ty poslední zbytky úsilí o samostatné uvažování, na jehož předstírání si sami osobují monopol. Integrální demokracie v jejich pojetí znamená nechat se znovu sehnat do stáda a v něm s otevřenými ústy naslouchat vyšším duchovním pravdám Miloše Zemana. Znamená povinně uctívat plenitele Cháveze a klanět se Temelínu.

Vítězný prosinec je tady - a jiný už nepřijde. Stal se svou vlastní otřesnou karikaturou, upomínkou na skutečnost, že kde se nejvyšší úctě publika těší vystavování duchaplností na odiv, postupně zmizí rozhovor - a s ním jakákoliv komunikace zasahující něco jiného než podmíněné reflexy davu: "Tamto je nepřítel, toho budeme společně nenávidět. Tomuto objektu se budeme společně klanět."

Podle Cassia Dia prokurátor galské provincie Licinus přidal výnosem k roku 738 římského kalendáře dva dodatečné měsíce; odtud se traduje pověst, že se prý jmenovaly "Undecember" a "Duodecember".

Jedině nějaká reforma kalendáře Licinova střihu by mohla ještě Kosíkův prosincový mýtus udržet naživu.

0
Vytisknout
5715

Diskuse

Obsah vydání | 3. 4. 2013