Za deviantními postoji Pchjongjangu stojí racionální okolnosti

3. 4. 2013 / Daniel Veselý

Současné napětí na Korejském poloostrově je veřejnosti opět předkládáno jako důkaz o agresivitě severokorejského režimu; jako by stála v nahé prázdnotě, aniž by v potaz byly brány širší souvislosti. Nikdo samozřejmě represivní režim v Pchjongjangu nemíní podporovat v jeho válečnické rétorice, nicméně není prozíravé ignorovat zásadní důvody, jež ho k tomuto deviantnímu chování vedly v minulosti i dnes.

V kostce je možné uvést, že žádná země by se nechovala racionálně, kdyby neměla hluboce negativní dějinné zkušenosti s planetární supervelmocí poté, co by neviditelné letouny této velmoci přeletěly blízko jejího území a s další nepřátelskou zemí by v bezprostřední blízkosti jejích hranic pravidelně prováděla "válečné hry" ruku v ruce s masivním zbrojením. Je docela možné, že v Severní Koreji žije stále ještě mnoho pamětníků, které dodnes straší masivní americké bombardování za korejské války, jež zničilo všechna větší města.

Zkusme si představit, jak by Bílý dům reagoval na podobné válečné hrátky dejme tomu v Mexickém zálivu, jehož vody by brázdily čínské a severokorejské bitevní lodě; či jak by reagoval na přelety letounů týchž států ve vzdušném prostoru USA? Již daleko malichernější skutečnosti a záminky v minulosti vyvolaly okamžitou odpověď Pentagonu v podobě zdrcujícího vojenského úderu proti víceméně domnělému nepříteli -- nejlépe za oceánem. Mainstreamová média se také často dopouštějí lži, když o severokorejském krajně nacionalistickém a "absolutně soběstačném režimu" čučche referují jako o komunistickém; jako by jej bylo možné hodit do stejného pytle třeba s kubánským "castrokomunismem".

Rozdělení Korejského poloostrova coby relikt studené války

Jestliže budeme opomíjet dějiny vztahů KLDR a Spojených států, Jižní Koreje a Spojených států a vzájemné vztahy mezi oběma Koreami, budeme odsouzeni k nepochopení aktuální napjaté situace na Korejském poloostrově. Zatímco eskalaci napětí primárně přisuzujeme totalitnímu severu, opomíjíme historické a současné souvislosti týkající se této tenze.

Korejský poloostrov po 2. světové válce představoval jednu z front studené války. Společným úsilím Spojených států, Sovětského svazu, Číny a Velké Británie byl poloostrov rozdělen na dvě poloviny, přičemž došlo k "parcelaci" bývalého japonského koloniálního panství: na severu vznikl vazalský stát SSSR a na jihu zas loutkový režim USA. Nedošlo zde tedy k akceptování vůle obyvatelstva zezdola, nýbrž k nedemokratickému kroku seshora. Americký prezident Truman 14. srpna 1945 podepsal návrh na rozdělení Korejského poloostrova podél 38. rovnoběžky a Stalin svůj podpis bez výhrad připojil o dva dny později, jak uvádí analytik Mark P. Barry, jenž dění v oblasti dlouhá léta monitoruje a podporuje nenásilné sjednocení poloostrova. Tento krok lze považovat za předehru korejské války.

Teror jihokorejských diktatur

Zatímco všichni dobře víme, že režim existující severně od 38. rovnoběžky byl a je totalitní a zločinný, nemnoho toho víme o vojenských diktaturách, které až do konce 80.let existovaly jižně od 38. rovnoběžky. Režim v čele se Syngmanem Rhee, který žil 35 let v exilu ve Státech, byl mimořádně brutální a destruktivní. Rhee zkonsolidoval moc prostřednictvím voleb, jež však řada představitelů jihokorejských politických stran považovala za frašku, docházelo k vraždám levicových představitelů atd. Na ostrově Jeju na začátku dubna 1948 vypuklo povstání proti americké vojenské vládě, které jihokorejská armáda za cenu desítek tisíc lidských životů potlačila; do května 1949 (ačkoliv vojenské operace proti povstalcům v menší míře pokračovaly až do roku 1953 -- pozn. aut.) bylo 70 procent tamních vesnic do základů spáleno a zničeno bylo přes 39 000 domů. Protesty se rovněž týkaly tehdejších voleb, jež obyvatelé ostrova Jeju vnímali jako unilaterální pokus americké vlády o posílení režimu a pozice Syngmana Rhee pod praporem OSN. Úhrnem došlo k vyvraždění jedné desetiny obyvatel ostrova Jeju! Politické násilí si v Američany okupované Jižní Koreji od roku 1945 až do jara 1950 vyžádalo celkem 100 000 životů.

K ještě děsivějším a rozsáhlejším masakrům došlo na úsvitu korejské války v létě roku 1950. Přestože Rhee nechal uvěznit desítky tisíc údajných komunistů, v takzvané Bodo League bylo sdruženo asi 300 000 levicových aktivistů a politických oponentů režimu. Po vpádu severního souseda na jih začal jihokorejský režim tyto osoby bez milosti likvidovat. Podle údajů Komise pro pravdu a smíření přišlo během několika letních týdnů roku 1950 o život přinejmenším 100 000 lid. Jiné odhady hovoří dokonce o 200 000 mrtvých. Americký historik Bruce Cumings, který se zabývá dějinami Korejského poloostrova, vedle dalších zdrojů dokládá, že Američané o těchto masakrech nejen věděli, ale také coby představitelé okupační mocnosti za ně nesou spoluvinu. Skutečný rozsah spoluviny amerických okupačních orgánů v této děsivé tragédii je v současné době předmětem zkoumání a vyšetřování, nicméně existuje důkaz, že jeden americký plukovník poskytl souhlas k popravě 3 500 politických vězňů. Američané a Jihokorejci se dokonce snažili některá tato zvěrstva svalit na Severokorejce v tisku i televizi.

Ačkoliv během následujících desetiletí jihokorejský režim ubíral na brutalitě, ještě v roce 1980 byly při populárních protestech pomocí bajonetů a plamenometů usmrceny stovky lidí. Tyto represe byly doprovázeny stanným právem, zatýkáním politických lídrů, cenzurou médií a zavíráním univerzit.

Neznámé korejské války

Přestože korejskou válku oficiálně zahájila vojenská invaze Severokorejců na jih se souhlasem Mao Ce tunga a Stalina a tito způsobili nezměrné utrpení civilistů i nepřátelských vojáků, již na jaře 1949 začala jihokorejská vojska u hranic útočit na své severní sousedy a válka byla málem zahájena o rok dříve, jak tvrdí Bruce Cumings. "Na konci roku 1951 už na severu, kde bylo 14 měst a relativně vyspělý průmysl, nebyly prakticky žádné cíle, které by se daly bombardovat," říká Cumings s tím, že civilisté se před bombami pomalu neměli kam ukrýt. Obyčejní lidé ze severu podle jeho slov trpěli stejně jako za 2. světové války Poláci nebo Rusové, informuje. Cumings ve své publikaci The Korean War: A History píše, že američtí vojáci byli zodpovědní za větší počet masakrů, při nichž umírali civilisté, než Severokorejci, nemluvě o shození více než půl milionu tun bomb a tisíců tun napalmu; tedy větší množství munice než bylo za 2. světové války svrženo v celém Pacifiku. Bomby si většinou nevybíraly mezi civilní populací a vojenskými cíli. Americký generál Curtis LeMay se chvástal, že v průběhu války Američané bombami vypálili všechna severokorejská města, ale i několik měst v Jižní Koreji: "V průběhu tří let a něco jsme zabili asi tak 20 procent Korejců."

Ať již je toto tvrzení jen přehnané chvástání, nebo má soudnou oporu v realitě, není divu, že tragická historická zkušenost KLDR s USA se promítá i do zdánlivě paranoidní a agresivní rétoriky Pchjongjangu. Na konci války Severokorejci se Spojenými státy a Jižní Koreou podepsali pouze příměří, nikoliv mírovou smlouvu. Navíc do konce roku 1991 byly v Jižní Koreji rozmístěny americké jaderné hlavice namířené na sever; tato dlouhodobá skutečnost se jistotně musela negativně promítnout do psýchy severokorejských elit i civilistů.

Osa zla, jaderné pokusy a vzájemné provokace

Když v roce 2002 George W. Bush označil severokorejský režim za součást "osy zla", ukončil do jisté míry nadějná diplomatická vyjednávání, jež s Pchjongjangem vedla předchozí administrativa. Tento krok nebyl dvakrát rozumný a měl celkem pochopitelné následky. Severokorejci dobře viděli, co se stalo s dalším členem osudné "osy zla" -- Irákem a jak se postupuje proti Íránu. Kdyby Husajn skutečně vlastnil zbraně hromadného ničení, pravděpodobně by neprodal kůži tak lacino. První úspěšný jaderný test KLDR provedla v roce 2006, druhý v roce 2009 a třetí 12. února 2013. Proti neposlušnému asijskému státu byl po prvním jaderném testu zaveden sankční režim, který pomalu, ale jistě přituhuje.

Ale ani další události nejsou pro Sever moc příznivé: objevily se zvěsti, že na území KLDR podnikli američtí a jihokorejští parašutisté tajnou špionážní misi, aby získali informace o rozmístění podzemních vojenských zařízení.

V listopadu 2012 Spojené státy posilují vojenské pozice na Korejském poloostrově včetně zavedení nejmodernějších vojenských technologií a zbraňových systémů s odůvodněním, že jde o "udržení bezpečnosti na Korejském polostrově". O měsíc později americké a jihokorejské vojsko společně zahájily pravidelné vojenské manévry (Spojené státy mají na Korejském poloostrově 28 500 vojáků -- pozn. aut), jež Pchjongjang celkem logicky považuje za bezpečnostní hrozbu a provokaci, již jen kvůli tomu, že tyto válečné hry provádějí nedaleko jeho hranic. Dne 19. března nad Korejským poloostrovem přelétnou americké bombardéry B-52 schopné nést jaderné zbraně, následují verbální hrozby ze strany KLDR zahrnující i hrozby o útoku na USA a Jižní Koreu. O osm dní později Pchjongjang přerušuje vojenskou horkou linku s jihem. Den nato nad poloostrovem přeletí "neviditelné" americké bombardéry B-2 a 30. března Pchjongjang oznamuje, že vstupuje do válečného stavu s Jižní Koreou. Zatím poslední informace naznačují, že Pchjongjang hodlá "restartovat" jaderná zařízení včetně reaktoru, jenž byl v rámci rozhovorů o jaderném odzbrojení před šesti lety vyřazen z provozu. Napětí každou hodinu roste.

Závěrem je možné konstatovat, že je skutečně těžké si představit, že by chudá a zbídačená asijská země s chatrným jaderným potenciálem splnila své hrozby a zaútočila na planetární supervelmoc, jejíž vojenská síla nemá ve známých dějinách obdoby. To samé se týká i potenciálního úderu na jejího spojence. Zbývá jen doufat, že se ruská ruleta na Korejském poloostrově nevymkne z kontroly a převládne chladný rozum.

0
Vytisknout
23100

Diskuse

Obsah vydání | 5. 4. 2013