Emil Hakl o frustraci z politiky a o násilném vzdoru jako o "možném řešení"

4. 4. 2013 / Jan Čulík

Považuju Emila Hakla za snad nejlepšího současného českého autora. Přiznávám se, že je to pohled subjektivní a že je zřejmě do určité míry ovlivněný mou novinářskou praxí. Hakl se mi líbí především tematicky. V době, kdy se většina pražských intelektuálů téměř programově vyhýbá skutečnosti a problémům dneška (nejvíc to poslední dobou platí o českých filmařích, kteří jako by prostě neuměli, nebo se snad báli přinést svědectví o současnosti), Hakl ve svých prózách o dnešku píše a umí to -- a dělá to stále profesionálněji a stále sofistikovaněji.

Základní přehled o díle Emila Hakla ve srovnání s dílem Michala Viewegha od Jana Čulíka naleznete ZDE

Haklovi zadělaly na dobrého spisovatele jeho kulturní a historický původ. Narodil se roku 1958, což znamenalo, že v roce pádu komunismu, r. 1989 mu bylo už jednatřicet let. Byl to tedy hotový, zralý člověk, který byl mentálně i kulturně produktem doby normalizace, vůči komunistickému režimu však byl v opozici. Byl součástí undergroundové kultury. Jak se ale andrášovský mladík začlení do nového režimu blyštivého, údajně dokonalého "kapitalismu bez přívlastků", údajně "nejlepšího možného světa", jaký v Česku kdy vznikl, a který přece může kritizovat jen zatvrzelý bolševik, všichni ostatní jsou štastni! Jak může kapitalismus nekriticky přijmout někdo, kdo byl od mládí v opozici vůči každému establishmentu?

Jak pěkně píše naše postgraduantka na Glasgow University Jitka Peřinová ve své doktorské práci o Emilu Haklovi, celé jeho literární dílo dosavadní literární dílo svědčí o destabilizujícím vlivu nového režimu na osoby, kteří prostě nejsou schopny se s "kapitalismem" vyrovnat. Vyvolává jim obrovské trauma, ničí jejich osobnosti.

Pro mě osobně byl nejzajímavější soubor Haklových povídek ze současnosti, nazvaný Konec světa (2001). Charakteristickým rysem Haklových próz je relativně přesná lokalizace do místa a času, především v dnešní Praze. Hakl tedy svými texty nejenže zaznamenává atmosféru bezprostřední české současnosti, a to intenzivním, strhujícím způsobem, bez umělecké artistnosti (jeho literární, velmi silně současný, hovorový styl není samoúčelný, ale je plně integrován do sémantické struktury díla), přitom jsou jeho příběhy většinou konkrétně ukotveny v místech, které skoro každý Čech dobře zná.

V ranějších románech se Emil Hakl někdy trochu potýkal s mnohomluvností. Tu v poslední době ztratil a nejméně od Pravidel slušného chování (dostal za ně Cenu Josefa Škvoreckého) jsou jeho prózy naprosto dokonalý, vybroušený klenot, k němuž se nedá jediné slovo přidat ani ubrat. V Pravidlech směšného chování vykrystalizoval výjimečně zralým způsobem Haklův literární talent. Kdo si tu knížku otevře a nezná předchozí Haklovo dílo, bude ohromen, jak intenzivně ho zaujme tento vynikající text. Potíž je, že lidé, kteří znají předchozí Haklovo dílo, budou vědět, že Pravidla směšného chování jsou prostě zralou krystalizací veškeré jeho předchozí tvorby -- opakují se tam snad všechna předchozí Haklova témata, i když v obrovsky vytříbené formě. V čtenáři znalém předchozího Haklova díla to vyvolává soud i otázku: Tohle je konec Haklovy cesty. Je to dokonalé, ale bude schopen napsat něco nového?

Svým novým románem Skutečná událost, který vyšel v nakladatelství Argo, odpovídá na tuto otázku Emil Hakl kladně. Román Skutečná událost je v kontextu Haklova díla nový, přitom je stejně literárně zralý a vytříbený jako Pravidla slušného chování.

Čas oponou trhnul a změněn svět. Doba, společnost, atmosféra, jsou v románu Skutečná událost radikálně jiné než v jeho předchozích knihách. Výrazně v Čechách totiž přituhlo. Samozřejmě, zavedený autorův styl ani jeho motivy se nezapřou. Stejně jako v předchozích Haklových textech najdeme i ve Skutečné události stále ještě vzdálenou inspiraci americkým undergroundovým autorem Bukowskim, znovu nalezneme v textu známé hrdinovo pohrdání konzumeristickou, omezeneckou "kapitalistickou" kulturou v České republice i idiotskými, ubíjejícími zaměstnáními, především v časopisech a v reklamkách, kde je rebelující odchod ze zaměstnání vysvobozením, cesty do zahraničí (v tomto případě autorské čtení kdesi v Norsku, zorganizované českým ministerstvem kultury - kde se k hrdinovi mají pouze "staří čeští emigranti, osmašedesátníci, prosí, abych jim popsal, jak moc to dnes u nás teď stojí za hovno. Říkám, co chtějí slyšet -- rezignace, stagnace, rozklad, nulové etické mantinely, volný exekuční lov. Sítem prošla desetina obyvatel"), strach z letadel a cesty letadly, potřebu žít v Praze a nikde jinde, a dále tu najdeme i obligátní milostný poměr mezi stárnoucím, teď už více než padesátiletým hrdinou a třiadvacetiletou dívkou (s veškerou zakomplexovaností, jakou v takovém poměru hlavní postava, "vzteklej dědek", pociťuje).

Avšak Haklova pozornost k dnešku se nezapře. Z útržků autor skládá autentický obraz dneška a je o hodně brutálnější, než jak tomu v Čechách donedávna chodilo. Režim přitvrdil a nyní plánovitě likviduje podstatné složky obyvatelstva.

Nejvýznamnějším motivem je v nejnovějším Haklově románu nyní v ČR velmi aktuální motiv podvodných exekutorů a exekucí, které lidem ničí život. Samozřejmě, vznikají, jak tomu bývá, z prkotin, ze záměrných podvodů telefonních společností, ze zatajených penále za překvapivě účtovaný nový tarif, o němž mobilní společnost zákazníka neinformovala, z podvodů a neefektivity a nezájmu bank, z rejžování podvodných a zločinných právníků, soudců a prokurátorů. Kvůli exekucím, vzniklým ze zanedbatelných částek, přicházejí lidé o příbytky, o domy, byty, střechy nad hlavou. Češi páchají sebevraždy.

Co si proti tomu ale počít? Podle této Haklovy nové knihy soudě, bezmocnost a frustrace je možná už na hranici, kdy by mohla vyprodukovat násilí. Motivem, prostupujícím celý román, je dokumentace o západoněmecké teroristické organizaci Frakce Rudé armády, která v sedmdesátých letech v NSR unášela a vraždila německé průmyslníky a podnikatele. Hrdina knihy čte svědectví o jejich činech se zájmem i s kritičností. Uvažuje nad tím, jak je možné překročit práh, kdy člověku nevadí vraždit svoje bližní. Poukazuje na to, že aktivisté z německé Rudé armády měli nevyjasněné cíle i ideologii. Nevěděli, co vlastně chtějí, a přesto bez skrupulí vraždili. Pero jde velmi špatně ruku v ruce se samopalem, argumentuje.

Jenže, a tady je možná nejkontroverznější aspekt Haklovy knihy -- hrdina téměř naznačuje, že možná bylo pro kapitalistickou společnost zdravé, že se její mocní -- kteří, jak je v knize naznačováno, jsou téměř bez výjimky svině (například Rudou armádou zavražděný průmyslník Hanns Martin Schleyer byl nacista), normálně nepotrestatelní za své zločiny, musejí bát Nemesis ve formě teroristů. Hrdina si v dokumentaci o Frakci Rudé armády také všímá, že německým teroristům se dostávalo ve společnosti značných sympatií. V anonymním průzkumu veřejného mínění prohlásil každý čtvrtý Němec, že kdyby ho Frakce Rudé armády požádala, aby její teroristy ukryl před státními bezpečnostními orgány, udělal by to.

Co vede současnou kapitalistickou společnost k takovéto míře frustrace? A jaké je to v Česku, kde jsou zločiny exekutorů, právníků, bank a kapitalistických manažerů zcela nepotrestány. Co si s tím počít?

A zde, překvapivě, skoro Emil Hakl překračuje dosud přijatelnou hranici. Jeho kamarád Pitvor se rozhodne -- na výstrahu -- zavraždit nepotrestatelného prokurátora, který exekucí dohnal k sebevraždě jeho matku. Hrdina mu při té vraždě asistuje.

A pak následuje závěrečný disclaimer hrdiny/autorského hlasu:

Všechno jsem si víceméně vymyslel. Nebyl jsem v Norsku, nejsem spisovatel, neznám žádného Pitvora. Což neznamená, že by nebylo dobré, aby pár činitelů v téhle zemi dostalo pořádně přes držku. Jenže to se buď nestane, nebo to jako vždy schytají ti, kdo jsou k tomu účelu vydržováni, placeni. Aby byli na ráně, až začnou lítat třísky.

Normální lidi nemají šanci. O žádnou ani nestojí. Zvykli si nechat věci běžet, jak běží. Chtělo by to změnu. Malou, ale nevratnou. Alespoň jednu Mohnhauptovou, alespoň jednoho Baadera.

Takoví u nás však nejsou. Snad je to tak lepší -- shnít v klidu. Pokud se tohle dá nazvat klidem. Určitě dá. Kdyby vyšly plány, co s námi měly svého času dospělé mocnosti, byli bychom teď dílem fuč, dílem na Sibiři. Naučili bych se vzdorovat nepřízni podmínek, tím pádem vzdorovat obecně. Vzdor je diskutabilní forma. Když je, rdousí šmahem vinné i nevinné. Když chybí, jsou široké skupiny obyvatel vydány napospas hře okolností.

Zhloupli bychom arci. Zprimitivněli, odnaučili se myslet. Čeština by zanikla. Mluvili bychom hrubou směsí místních dialektů.

To se venkoncem podařilo i tak. Stačí chvíli poslouchat ten řev zdola z ulice. A to je teprve pět.

Nech toho ťukání a poď na vzduch, hučí Kája. "Dáme lehkou polovečeři, koupíme lístky do Dejvickýho, někoho navštívíme nebo budem courat po nábřeží a tydle věci, cóó?"

"Tak jo," říkám.

Jenže... Byly doby, kdy byla literatura mluvčí národa. Namítnete, že dneska tomu už tak není, nikdo nečte.

"Problém je, že literatura je někdy dost citlivý seismograf nálad ve společnosti," varuje mě v mailu Štefan Švec.

Tak jak to je?

0
Vytisknout
9030

Diskuse

Obsah vydání | 5. 4. 2013