Klusák a Remunda o tom, jak se Češi chovají

6. 4. 2013 / Jan Čulík

Spřízněni přímou volbou. (52 minut). Režie Vít Klusák a Filip Remunda. ČT 2, neděle 7. 4. 2013 ve 20 hodin

Ve svých novějších dokumentárních filmech nastavují Klusák a Remunda zrcadlo české společnosti. Ukazují, většinou bez komentáře, jak se Češi chovají. Jejich filmy jsou tristní komedie. Vedou k zamyšlení.

Je dobře, že aspoň někdo zaznamenává neuvěřitelné, trapné panoptikum, v něž se proměnila česká společnost téměř čtvrt století po pádu komunismu. Jiná věc je, že se asi těžko něco změní, všichni se na tyto filmy podívají, potřesou hlavou a zůstanou v nečinnosti, protože, jak napsal v těchto dnech britský týdeník Economist o Ukrajině, "pojem elity - tedy třídy lidí, která by pociťovala odpovědnost za svou zemi - téměř ztratil jakýkoliv význam".

Nebo ne?

Dokumenty Víta Klusáka a Filipa Remundy především opravdu dokazují, že česká společnost asi opravdu přišla o elity -- totiž o přemýšlivé lidi, ochotné ku prospěchu společnosti pracovat nezištně s osobním nasazením za dodržování spravedlnosti a určité civilizační úrovně. Jeden z filmů, tematizujících toto deprimující zjištění, je dokument o nedávné volbě českého prezidenta, Spřízněni přímou volbou, který se bude vysílat tuto neděli 7. dubna ve 20 hodin na ČT 2. Druhý film, který na jiném tématu dokumentuje totéž, je snímek Svobodu pro Smetanu!, líčící historii stíhání "tykadlového řidiče" Romana Smetany, který se bude vysílat na ČT 2 příští neděli, 14. dubna ve 20 hodin. Před vysíláním se k filmu o Romanu Smetanovi ještě vrátíme.

Přímá prezidentská volba byla tak intenzivně medializována a byla zdrojem tak silných rozbrojů v české společnosti, že leckomu může být možná nepříjemné se k vášním a nenávisti prezidentské kampaně z doby před několika týdny znovu vracet. Může hodinový dokument Víta Klusáka a Filipa Remundy přinést něco nového?

Na první pohled je samozřejmě ta hodina dokumentárního vizuálního materiálu povrchnější než všechny informace, televizní debaty a nesčetné množství článků v tisku i na internetu, které byly k dispozici občanovi, který se o prezidentskou volbu zajímal. Jenže Klusákův a Remundův film je přece přínosem. Řekl bych, že v ohnisku jeho zájmu -- navzdory názvu filmu -- nejsou především kandidáti Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg. Od nich jsme toho vyslechli daleko víc v různých televizních debatách a tiskových prohlášeních než v tomto filmu.

Snímek Spřízněni přímou volbou vlastně poskytuje oběma kandidátům relativně malý prostor. Soustřeďuje se, řekl bych, a to právem, daleko víc na jejich stoupence. Zkoumá na základě tohoto materiálu, jací jsme to my Češi dnes lidé. Originálně a zajímavě se film zaměřuje na různé obyčejné občany, podle velmi demokratického hesla "hlas lidu -- hlas Boží" - a dává jim, naprosto rozumným osobám prostor k vyjádření názorů, které normálně v české společnosti nebývají slyšet.

Páteří filmu jsou takovíto tři "obyčejní občané". Na jednom místě v tomto filmu zahajuje Ladislav Špaček, bývalý pracovník kanceláře prezidenta Havla, propagandistický večer zorganizovaný v Ostravě na oslavu přítomného kandidáta Karla Schwarzenberga. Show mu už první otázkou zhatí obyčejný ostravský penzista, který zcela rozumně poukáže na to, že se kandidát Schwarzenberg zdiskreditoval svým předsednictvím v kontroverzní vládní straně TOP 09 i svým členstvím v současné kontroverzní české vládě a hlasováním pro četné asociální zákony a opatření, které tato vláda s minimální většinou v parlamentě prosadila proti vůli veřejnosti.

V této sekvenci vykreslil Klusákův a Remundův film Spřízněni přímou volbou velmi nelichotivý obraz Karla Schwarzenberga, který se v podstatě neliší od analýzy Schwarzenbergovy osobnosti, jak ji během předvolebního období prezentovaly Britské listy.

Schwarzenberg v celém filmu vystupuje v podstatě jako bezmocný stařeček, který se záměrně chová žoviálně a hovoří přehnaně lidovou, přesto však poněkud nečeskou češtinou. Je zjevné, že je to člověk, který se dobrovolně a vědomě nechal zneužít mediální mašinérií. Člověk, který nikdy nepřijde s jedinou zajímavou či originální myšlenkou, venkovský šafář, starající se především o své latifundie, který byl zneužit svými politickými spojenci. Jeho vystupování je v tomto filmu až snad na jedinou výjimku zcela pasivní.

Měl jsem už dříve pocit, zdokladovaný různými předchozími incidenty, že se Schwarzenberg vůči bližním chová s relativním nezájmem, spíš až krutě. Klusákův a Remundův film mi to jedním motivem potvrzuje. Právě tou výjimkou, kdy Schwarzenberg na mítinku v Ostravě vykročí ze své pasivity.

Když Schwarzenberga v ostravském knihkupectví v Klusákově a Remundově filmu osloví výše zmíněný důchodce a k Špačkově frustraci kritizuje kontroverzní politiku Schwarzenbergovy vlády, Schwarzenberg mu odpoví důrazně: "Máme v parlamentě většinu 101 hlasů a to je aritmetika." V podstatě to znamená: "Drž hubu, my máme moc." Do filmu tak pronikne záblesk ošklivosti. Schwarzenberg rozhovor s občanem utne s tím, že se s nikým vláda nemusí bavit, má v parlamentě většinu, a může si bez ohledu na názory občanů dělat, co chce. Absolutní absence empatie. Anebo neohrabanost? Zdá se mi, že britský politik by tak arogantně na kritického občana nereagoval. Schwarzenberg se v této epizodě prostě zachoval jako krutý, omezený, vesnický šafář. Pozoruhodné jsou způsoby Schwarzenbergových stoupenců při této akci, kteří volají, aby kritickému důchodci byl odebrán mikrofon.

Druhým výrazným "obyčejným občanem", který tvoří páteř filmu Spřízněni přímou volbou, je mladý pracovník jakéhosi divadla, kde se konala další proschwarzenbergovská "černá mše" jeho nekritických příznivců. Akci moderuje Petr Rychlý, celebrita z televize Nova, který si kvůli Schwarzenbergovi nasadil "číro" a v sekvenci se snaží dokázat, že Schwarzenberg umí česky tím, že ho požádá , aby opakoval říkanku "Třistatřiatřicet stříbrných stříkaček stříkalo přes třistatřiatřicet stříbrných střech" (opravdu vysoce intelektuální úroveň diskursu). Schwarzenberg to bezchybně nesvede, přesto je však jeho nedokonalý pokus přivítán hurónským potleskem.

Pracovník divadla se pak vyjadřuje: "Když vyleze Petr Rychlý s čírem, tak to vidíš, že tu něco smrdí." Velmi dobře pochopil, že celá Schwarzenbergova kampaň je mediální manipulací. Argumentace pracovníka divadla potvrzuje vyjádření prvního "muže z lidu" v tomto filmu, výše zmíněného ostravského penzisty. I pracovník divadla totiž hovoří o ekonomických záležitostech, o tom, jak mu vláda, jejíž součástí je Karel Schwarzenberg, jako podnikateli snižuje radikálně životní úroveň.

Film tedy jasně ukazuje, co bylo zjevné od samého počátku: V prezidentských volbách šlo o životní úroveň, nikoliv o falešnou mediální chiméru, vytvořenou intelektuální Prahou.

Lidé hlasovali na základě vědomí o své klesající životní úrovni, z čehož zcela zjevně vinili současnou vládu. Schwarzenberg tedy zřejmě musel prohrát a musel vyhrát Miloš Zeman, protože, ač byl také kontroverzní kandidát, do značné míry splňoval představ českých (většinou mimopražských) občanů, že jde o člověka, který snad nejpravděpodobněji bude hájit jejich sociální zájmy. Film Klusáka a Remundy je tedy vlastně téměř "marxistický", protože, správně, poukazuje na to, že základním motivem pro rozhodování lidí je jejich ekonomická situace.

Snímek Spřízněni přímou volbou tematizuje také další známou věc: obrovský rozpor, který zavládl v postojích Moravy a Prahy. Všechny tři "hlasy z lidu", které tvoří v Klusákově a Remundově snímku onen jakýsi "řecký chór" občanské normality, jsou, podle přízvuku soudě, z Moravskoslezského regionu. Posledním je v závěru filmu na pražském hradním nádvoří malý ostravský horník v důchodu, který právem velmi nelibě nese, že Miloš Zeman, údajný "prezident dolních deseti milionů", dal při své inauguraci na Pražský hrad přednost členům strany SPOZ Zemanovci a všichni ostatní byli nedemokraticky odkázáni mimo vyhrazený prostor pro tuto "elitu".

Absolutní záhadou je nekritická, hysterická, iracionální podpora pražských herců, režisérů a intelektuálů pro Karla Schwarzenberga. Na podporu Karla Schwarzenberga nezazněl jediný racionální hlas a pěkně to dokumentuje i snímek Klusáka a Remundy. Proschwarzebergovská podpora pražské mediální a intelektuální obce velmi připomíná hysterické kampaně počátku padesátých let. Je tristní, že pražští intelektuálové v kampani vůbec nepoužili svůj intelekt. Na začátku filmu vidíme střihovou sekvenci nejrůznějších prezidentských reklam. Varovně jsou tyto reklamy prostříhány záběry na reklamy na různé produkty. Kontrast komerční a politické reklamy i politickou reklamu diskredituje -- hned zpočátku nás tvůrci upozorňují, že je to lež.

Komunikace s veřejností během prezidentské předvolební kampaně byla, už z definice, manipulací, podvodem, argumentuje film Spřízněni přímou volbou. Jak velký to byl podvod a jak na něj reagovala česká veřejnost? To zdá se, je hlavním námětem tohoto filmu.

Film Spřízněni přímou volbou věrně dokumentuje, že nejskandálnější virtuální realitou, daleko za hranicí absurdity byla schwarzenbergovská kampaň. Ve filmu uvidíme ukázku z proslulé písně "Kníže má lidu blíže", jíž se znemožnil pražský P.E.N. Klub, i dlouhé citace z neuvěřitelně pitomé rockové písně mladé Bereniky, která Schwarzenbergovi nabízí různé sexuální úkony, i další pozoruhodné příklady intenzivní mediální kampaně.

Hlavní chybou pražských proschwarzenbergovských propagandistů byla zjevně jejich slepá víra v reklamu. Zřejmě snad proto, že jich tolik pracuje v oblasti mediální manipulace, si tito lidé naivně mysleli, že je úplně jedno, jaká je realita, že reklama dokáže převálcovat všechno, takže jim lidé spolknou image Schwarzenberga jako punka ze skupiny Sex Pistols. No, nespolkli.

Z filmu Spřízněni přímou volbou je docela jasně vidět, že výše zmíněná chybná posedlost Schwarzenbergova týmu přesvědčením, že reklama zmůže všechno, Zemanovi nakonec vlastně velmi napomohla.

I u Miloše Zemana však film Klusáka a Remundy objevuje celou řadu chyb. V první řadě je vidět, že zatímco Schwarzenberg vůbec neovládne prostor, v němž sedí, jen pasivně pospává a nechává se adorovat, Zeman je aktivní a své prostředí ovládající osobnost. Zeman svému prostředí dominuje a všichni se mu podřizují, až trapným způsobem to dělá ředitel Českého rozhlasu Duhan. Z filmu je ovšem na první pohled zjevné, že Miloš Zeman je o řadu tříd schopnější a inteligentnější než Schwarzenberg. Je také daleko dominantnější.

Klusák a Remunda svým filmem dokazují, že na rozdíl od Schwarzenberga a jeho lidí byl právě Miloš Zeman pozoruhodně tvrdý a efektivní manipulátor. Naprosto logicky a tvrdě šli Zeman a jeho lidé za svým cílem.

Cenné je na filmu Klusáka a Remundy to, že ve dnech prezidentské kampaně "byli při tom" a jejich kamera nás tak seznamuje i s davy stoupenců obou hlavních kandidátů. Poněkud sanktusácky vyhlížející tváře pražských pseudointelektuálů, či různých stárnoucích intelektuálních trosek, které podpořily Karla Schwarzenberga, jsou veřejnosti dobře známy. Pozoruhodné je, jak odlišně vypadají ve filmu Klusáka a Remundy stoupenci Miloše Zemana. Jsou to zjevně především lidé nikoliv z Prahy. Mají úplně jinou fyziognomii. Jde většinou o mírně obtloustlé padesátníky s brunátnou tváří, o osoby, které zřejmě kdysi aspoň částečně pracovaly fyzicky, i když zřejmě v poslední době tloustnou v různých manažerských funkcích.

Klusákovo a Remundovo ohlédnutí za prezidentskou kampaní dokumentuje, že Zemanova kampaň byla živá -- Schwarzenbergova existovala ve virtuální realitě úzké skupiny nadšenců a stoupenců. I když ji média ignorovala či zesměšňovala, Zemanově kampani se zjevně podařilo navázat kontakt s normálními občany, jichž je v této zemi většina. Otázka je, do jaké míry byla ta kampaň pravdivá. Film Klusáka a Remundy ukazuje jen, že ta kampaň byla efektivní a že Miloš Zeman se projevoval jako velmi rázná a sebejistá osobnost. Snad největší chybou zemanovské strategie bylo podle Klusákova a Remundova filmu Zemanovo nadřazené, až arogantní vystupování vůči novinářům, které nebylo nutně vždycky férové, určitě ne v rozhovoru s Klusákem a Remundou. Neexistuje nelegitimní novinářská otázka a politik nemá právo na ni novináři odpovědět, že je blbec. Otázka, s níž přišli na Zemana Klusák a Remunda, zda jeho kampaň financuje ruský Lukoil, byla legitimní. Zeman na ni sice odpověděl, bylo však zbytečné se při tom ježit. Se Zemanovou nevstřícností vůči (mnohým) novinářům lze jistě sympatizovat, neboť protizemanovská kampaň, kterou vedla v předvolebním období pražská média, byla neuvěřitelně nepřátelská, neférová a destruktivní. Přesto by však celkovému dojmu prospělo, kdyby se i vůči idiotským a neférově jednajícím novinářům dokázal Miloš Zeman chovat s noblesou. Tím, že Zeman ve filmu označil Klusáka a Remundu za nevzdělané, se jen sám zbytečně shodil. Přispěl k vytvoření vlastního obrazu jako karikatury.

Jak ve filmu poznamenává konsternovaně jeden z jeho tvůrců, přece obrovskou "mediální chybou" Zemanova týmu byla náhlá přítomnost Miroslava Šloufa, přestože Miloš Zeman ubezpečoval novináře, že Miroslav Šlouf s jeho kampaní nemá nic společného. Šloufova přítomnost samozřejmě zaujala obrovské množství fotografů i novinářů.

Byla to ale taková chyba? Je možné, že Zemanův tým si naopak byl natolik jistý v kramflecích, že mu byla reakce apriorně nepřátelské většiny českých médií ve Šloufově věci úplně jedno? Je pravděpodobné, že Zemanův tým hovořil k úplně jiné části veřejnosti, než je ta, která mohla být potenciálně skandalizována případnou přítomností Miroslava Šloufa na Zemanově akci. Proto konsternace Klusáka a Remundy ze Šloufovy přítomnosti mohla být Zemanově týmu nesrozumitelná -- prostě pro lidi, kteří Zemanovi vyhráli volby, Šloufova přítomnost, ať jí byli pražští novináři jakkoliv skandalizováni, neznamenala nic.

Jaký má z Klusákova a Remundova filmu divák dojem? Jak jsem napsal v úvodu: že česká politika je tristní komedie. Lidé se povětšinou chovají jako idioti a vyhraje ten, kdo je nejinteligentnější a kdo má nejostřejší lokty. Otázka, zda to může být ku prospěchu obyčejných lidí, zůstává otevřená.

Ti, kdo s vítězem voleb sympatizovali a kdo pro něho hlasovali, nakonec nebyli ani připuštěni do prostoru na hradním nádvoří, kde by ho mohli přivítat, konstatuje film. Kdyby býval zvítězil v prezidentské volbě Karel Schwarzenberg, bezmocnost, neprofesionalita a senilita by na Pražském hradě zavládly jako zástěrka k čachrům současné kontroverzní české vlády. Zvítězil kandidát, který, jak z Klusákova a Remundova filmu vyplývá, je daleko drsnější a průraznější. Dělá ovšem také chyby. Zda to bude ku prospěchu či k neprospěchu země, se teprve ukáže.

Národ však zřejmě zůstává mimo hru, varuje film. Snad nejdůležitějším a nejchvályhodnějším rysem filmu Spřízněni přímou volbou je to, že snímek dává prostor tomu, co si myslí obyčejní lidé -- a jejich názory jsou, zdá se, daleko rozumnější a přijatelnější, než názory mocných -- ať už v prezidentské volbě vyhráli či prohráli. Je to snad tím, že obyčejní lidé nemají žádnou moc, a tak se chovají a uvažují lidsky?

Snímek Spřízněni přímou volbou je tím, že nastoluje tyto otázky, hluboce demokratický film.

0
Vytisknout
11939

Diskuse

Obsah vydání | 9. 4. 2013