Konec éry Margaret Thatcherové

8. 4. 2013

čas čtení 7 minut

Publikujeme několik citací z komentáře slavného, nyní už zemřelého, britského novináře Hugo Younga, který vyšel v deníku Guardian 23.listopadu 1990, v den, kdy byla Thatcherová zbavena moci.

Byl to pozoruhodný konec, ale byl v souladu se vším důležitým, co předcházelo. Existovala kontinuita nejen v textuře těchto událostí, avšak i v okolnostech jejího dlouhého života a rychlého konce. Tak jak byly její triumfy často zakořeněny v jejím zápalu pro boj, v jejím odmítání naslouchat radám, a její neochotě přiznat, že se může mýlit, stejné byly zdroje jejího konečného osudu.

Byl to šokující způsob, jímž byla svržena. Neprohrála ani ve Sněmovně, ani v zemi, ale přesto se jí zbavili v důsledku vůle méně než 400 politiků. Dosud se nikdy nic takového v éře demokracie nestalo: žádný verdikt zjevně tak perverzní a nevyprovokovaný, který vládnoucí strana pronesla nad svou šéfkou, jíž podlézala a díky níž tloustla po dobu mnoha let. Mnoho konzervativců bude šokováno tím, co včera provedli, někteří, dokonce i někteří z těch, kteří se na tom podíleli, se budou stydět. Poprvé totiž v době svého premiérského úřadu jí bylo zapotřebí, i když o to nezažádala, lidských sympatií pro bezmocnou bytost, nechanou na holičkách.

Symetrie mezi jejím životem a smrtí byla nicméně pozoruhodná. Thatcherová byla šéfkou užívající dryáčnického stylu a riskantních zvyklostí, zejména v oblasti osobních vztahů. Byla nesmírně agresivní a strávila dlouhá léta systematickým pohrdáním nejen konsensuální politikou, ale i konsensuálním chováním. S drzým nezájmem byla ochotna hodit přes palubu většinu svých přátel i nepřátel na vysokých místech. Ti odcházeli ze scény v přímém důsledku jejího chování. Proto tedy nyní svým způsobem došlo, drsně, k určitému naplnění spravedlnosti: odchod Thatcherové vyvolala nejtrvalejší oběť jejích primitivních zvyklostí, Geoffrey Howe. Thatcherová, která žila ohněm a nadávkami, si nemůže stěžovat, že ji nakonec všichni tak hrubě urazili.

Léta vlády Margaret Thatcherové však byly roky, které nebudou zapomenuty. Ať v dobrém či ve špatném se té době určitě bude říkat thatcherovská éra. Thatherovou stvořila její éra. Od poloviny sedmdesátých let plavala na vlně liberální ekonomiky a protistátní politiky a dělala to s misionářským zápalem. Všichni reformátoři potřebují, aby jim byly vstřícné okolnosti. Ale charakter je důležitější. Mnoho věcí by se zjevně bez Thatcherové odehrálo zcela jinak.

První z tou věcí byla válka o Falklandské ostrovy. Byl to prvotřídní příklad tuposti, která propůjčila jejímu úsudku pozoruhodnou jasnost. Thatcherová byla obklopena ministry, kteří věděli, co je válka, a váhali, nechtěli jít do války. Rozuměla, co chtějí vojáci a neuhnula ani před vojenskými důsledky ani před obrovským politickým rizikem. Této kvalitě vůdcovství se právem dostalo odměny. Thatcherová byla zvlášť rozhodná ve válce. Kdyby nebyli jí, je také jisté, že by nebylo dovoleno v dubnu 1986, aby americké bombardéry z britských základen bombardovaly Libyi.

Zadruhé, provádění hospodářské politiky začátkem osmdesátých let vděčilo téměř vše její morální odvaze. Byla to možná neúspěšná hospodářská politika, ale byla to politika její. Thatcherová přijala nekriticky určitou hospodářskou teorii a naprosto jí nezajímalo, že zvyšuje nezaměstnanost. Když jí řekl v červenci 1981 lord Hailsham, že zničí Konzervativní strany tak, jak v roce 1932 zničil Herbert Hoover stranu amerických republikánů, odmítla ho s pohrdáním. Krev v ulicích ji neznepokojovala, ani umírání irských Republikánů na hladovku. Nezajímala se o obrovské množství nezaměstnaných, ale starala se o majitele vypleněných obchodů.

Zatřetí, a z obdobných důvodů, likvidace moci odborových svazů by se bez ní odehrála jinak. S absolutní vážností prosadila protiodborářské předsudky, které sdílela většina ostatních konzervativců, které se však mnozí z nich báli projevit. Obrovské množství stávek, které vyvrcholily r. 1984 stávkou horníků, nechala prodlužovat - ministři se na to dívali s téměř sadistickou fascinací. Ale bez jejího pevného postoje by zjevně nevydrželi a ztratli odvahu dávno, než došlo k požadovanému "efektu", který byl pro Thatcherovou vždycky důležitější než peníze.

Se čtvrtým charakteristickým rysem Margaret Thatcherové dospíváme na kontroverzní teritorium: do oblasti, kde se hubris a nemesis setkaly a mělo to nakonec katastrofální dopad. Málokdo pochyboval, jak zásadně se Thatcherová staví proti Evropské unii. Dlouhé desetiletí agresivní diplomacie vůči Bruselu vedlo k tomu, že přítomnost Británie v EU je dnes zcela jiná, než jaká by byla bez ní.

Zde ale přišel první zdroj jejích potíží. Agresivní postoj v Bruselu se stal v samotné Británii jakousi kletbou. Její hlubinné přesvědčení o důležitosti národa a suverenity nešly ruku v ruce s potřebou citlivostí k opačným názorům významných kolegů.

Jako politička si Thatcherová vypracovala agresivitu v uměleckou formu. V první řadě pohrdala konsensem. Jako šéfka státu také potřebovala všechno vědět a také často vypadalo, že všechno ví. Měla nezastavitelnou touhu zasahovat do práce všech ministrů. Máloco se stalo v britské vládě bez jejího souhlasu a pro skoro všechno, co se dělo, měla Thatcherová podrobné vysvětlení.

Thatcherová odmítala být populární. Podle všech průzkumů veřejného mínění byla silně nepopulární, přesto třikrát vyhrála volby. Lidem se nepodbízela. Často hovořili o tom, jak ji nenávidí, avšak přiznávali jí neochotně respekt.

Thatcherová také používala drsné metody na prosazení výraznější britské přítomnosti v zahraničí. Měla velmi mimořádný vztah s Reaganem a s Gorbačovem a sehrála mimořádnou roli v dialozích, které vedly k ukončení studené války. A nově osvobozené země přijaly model Margaret Thatcherové. To všechno kvůli jejímu osobnímu charismatu.

Zaznamenala však i určitá selhání. Prvním z nich byl její postoj k vládě samotné, a především k roli státu. Přišla do funkce rozhodnuta stát omezit. Podařilo se jí to jen v jediném sektoru, v sektoru státního vlastnictví. Všude jinde skončily vztahy Thatcherové vůči státu ve zmatku, v chaosu a v rozporech. Za její vlády stát posílil a byl více centralizován. Ve školách a v nemocnicích měl rozhodovat trh. Nakonec však rozhodovali pánové z vlády.

Přidejte k tomu omezování občanských svobod, zejména svobody vyjadřování a éra Thacherové tak skončí v historii jako doba, kdy moc státu zesílila. Její zkušenost s terorismem jí vedla k omezování svobody sdělovacích prostředků.

Druhé selhání bylo spojeno s její představou o tom, co mají političtí šéfové vlád dělat. Byla silná, ale svou sílu příliš zdůrazňovala. Nashromáždila více osobní moci než jakýkoliv jiný premiér v době míru. Ignorovala názory druhých. Ráda argumentovala, pokud v debatě zvítězila.

Zdroj v angličtině ZDE

0
Vytisknout
12970

Diskuse

Obsah vydání | 10. 4. 2013