Smolný sloup

3. 4. 2013 / Lenka Procházková

"Svědectví je akce zaměřená k budoucnosti, jediný možný projev lidské důstojnosti v hanebné době," věřil před mnoha desítkami let vznešený idealista Romain Rolland. V současných Čechách je možná na svědecká slova už pozdě. I kdyby byla vyřčena tisíckrát, je pravda hnaná do kouta. Zatímco lež, povýšená na jazyk úřadů a mecenášů vlády, má vydlážděnou cestu. Možná už nyní jsme, zdánlivě bez bolesti, překonali ten práh, za který by lidská důstojnost našich statečnějších předků nikdy nevkročila. Směrovky k budoucnosti jsou přitloukány jak značky ke hřbitovu a minulost je před našima očima demontována na součástky. Pro nový stroj času.

Když 21. června minulého roku položil na Staroměstském náměstí pražský primátor pamětní věnec na místo, kdy byli v roce 1621 popraveni vůdci stavovského povstání, ocenil jejich nezapomenutelnou statečnost při obraně svobody a víry. Druhého dne tentýž primátor sdělil novinářům, že již brzy bude pár metrů od popraviště znovu vztyčen mariánský sloup. Nazval to věcí vzájemného pochopení, odpuštění a smíru.

Prvního ledna tohoto roku vstoupil v platnost zákon o tzv. církevních restitucích. Námitky opozice a odmítavý hlas většiny národa nebyly brány v potaz. 22. února tohoto roku podepsal premiér s kardinálem Dukou a zástupci dalších šestnácti církví a náboženských společností nezrušitelné smlouvy na finanční "odškodnění" v celkové výši 59 miliard korun navýšených o úroky během splácení. Kromě baptistů, kteří akt kolaborace s římskokatolickou církví odmítli, a čtyř jiných církví, které na přípravě zákona o restitucích nechtěly už od počátku spolupracovat, se tedy šestnáct náboženských představitelů stalo vazaly církve římskokatolické. Peníze jim byly dražší než čest. Pár týdnů poté, co smlouvy (o vazalství) byly signovány, odhlasovali ctihodní pražští radní, že nově vytesaný mariánský sloup bude vztyčen na stejném místě, kde jej dal zbudovat císař Ferdinand III. v roce 1650, čtyři roky po uhájení Prahy před švédskými protestantskými vojsky, po podepsání Vestfálského míru. Nápis na podstavci: Panně rodičce bez poskvrny počavší za obhájení a osvobození města tuto sochu staví zbožný a spravedlivý císař. Na vysokém pylonu bude zrekonstruovaná socha Panny Marie šlapající po hlavě draka, který symbolizuje poražené protestanty -- kacíře. Na podstavci sloupu budou i repliky původních sousoší představující zneškodnění kacířů (v podobě ďábla) od bojujících andělů, kteří svírají meč a kříž. Ferdinand III.... svěřil své království zvláštní ochraně Panny Marie, a postavil jí v červnu 1650 sloup mramorový se sochou její na předním náměstí hlavního města. Sloup tu byl symbolem, že se Řím ujal vlastnictví Čech. (Ernst Denis, Čechy po Bílé hoře.) Vzorem pro mariánský sloup byl stejný památník postavený v Mnichově (1638) vévodou Maxmiliánem na paměť vítězství císařských vojsk na Bílé hoře 1620. I podle římskokatolického historika prof. Josefa Pekaře byla pražská replika mnichovského mariánského sloupu oslavou vítězství legitimity a katolicismu nad kacířským královstvím. Rytinu z roku 1661, na níž je mariánský sloup na Staroměstském náměstí znázorněný coby duchovní střed rekatolizované Evropy, zhotovil M. Kűssel podle obrazu K. Škréty. Duchovním otcem námětu byl Jan Bedřich z Valdštejna, pozdější pražský arcibiskup.

Ke stržení sloupu došlo krátce po vyhlášení samostatné československé republiky 3. listopadu 1918, v den, kdy se na Bílé hoře konala manifestace desetitisíců lidí. Sloup však nesvalil rozvášněný dav, ale žižkovští hasiči, které pro tento čin získal František Sauer. Na něj ani na hasiče nebylo nikdy podáno trestní oznámení, protože zničení sloupu nebylo vnímáno jako vandalství, ale symbolické stvrzení konce totalitní monarchie vládnoucí mečem a křížem. Když Pražané tu sochu odstranili, jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás. (Tomáš. G. Masaryk: Cesta demokracie I.)

V roce 1990 se ustavila Společnost pro obnovu mariánského sloupu. V prohlášení její Valné hromady konané 3. listopadu 1995 stojí: Našemu úsilí o obnovu mariánského sloupu v Praze jsou kladeny značné překážky. Po zvážení těchto skutečností jsme se rozhodli přejít na dlouhodobější strategii a současně změnit zásadně i priority a taktiku našeho postupu. Kdybychom v současné době vyvíjeli publikační, společenský a politický nátlak na okamžité obnovení sloupu, dotkli bychom se citů svých evangelických spolubratrů a spíše bychom v této přechodné a neurovnané době nejen uškodili své snaze, ale v očích agnostické veřejnosti i pověsti katolické církve...

O osmnáct let později se překážky díky vládě katolických inženýrů urovnaly a city evangelických spolubratrů byly zhojeny finanční náplastí. Za těchto příznivých okolností je už zbytečné dbát na pověst římskokatolické církve, neboť opět v Čechách zvítězila. A vítěz sám určuje, co je mravné. Je zřejmé, že ekumena, tedy spolupráce s ostatními církvemi, není demokratická, ale autoritativní, neboť římskokatolická církev nepokládá ostatní církve za sobě rovné a udržuje je v podřízenosti. Podle vatikánské deklarace "Dominus Iesus" ze září 2000, schválené papežem Janem Pavlem II., byla vyhlášena pouze jedna církev Kristova, která žije v katolické církvi, spravovaná papežem ve společenství s biskupy. Slova deklarace tedy zpochybňují identitu všech církví, které neřídí papež.

Když jsem se s mnoha dalšími občany v roce 1999 snažila přesvědčit tehdejší pražské radní, že znovupostavení sloupu na Staroměstském náměstí je absurdní, neboť šlo o pomník totality, pochopili to a stavbu zamítli. Tehdy jsme současně pomohli zabránit i tomu, aby Slavín přešel do majetku a pod správu římskokatolické církve, která na něj neměla právní nárok. Daniel Hermann, mluvčí České biskupské konference, obhajoval převedení hřbitova ke kapitule kostela takto: Hřbitov Vyšehrad je státnost. A ta byla v minulosti vždy součástí římskokatolické církve. Musíme se vrátit ke kořenům naší minulosti a navázat na naše kořeny. Radní však měli rozum i dostatek podkladů a nám, velmi naivně, připadalo, že nebezpečí výprodeje českých dějin je tedy zažehnáno. Pouze boj o korunovační katedrálu pokračoval ještě deset let. Skončil však skutečně? Říká se, že římskokatolická církev je věčná. Nejspíš proto, že její cíl se nemění.

Ze své pevnosti Klementina jesuité řídí všecken duševní život země, totiž potlačují jej. Po bitvě na Bílé hoře ve chvíli, kdy doufali, že své moci podrobí všecko křesťanstvo, měli velkolepou myšlenku soustředit v svých rukou správu lidského myšlení: v každé provincii třem censorům bylo bdít, aby tiskárny nevydávaly žádné knihy nové nebo staré bez schválení generálova. V Římě měla být shromážděna knihovna ústřední, jež by obsahovala knihy ve všech jazycích sepsané, a stačila potřebám všech národů. (Ernst Denis: Čechy po Bílé hoře.)

Po sametovém převratu jsem si myslela, že římskokatolická církev v Čechách prochází vývojem a že se obrodila prožitkem nesvobody, protože jsem znala některé tajně vysvěcené duchovní a vážila si jejich statečnosti a pokory. Většina z nich však v době svobodné nenalezla u své vrchnosti pochopení a jejich cesty se rozešly. Pořád stejný model pro udržení jediné pravdy. Stejně jako kdysi dávno židovští zákoníci, kteří se zbavili Ježíše, protože narušoval jejich stojatý rybník a uchvacoval srdce lidí, i římskokatolická moc, jenž se Ježíšem zaštiťuje a údajně řídí, se velice obává jeho opravdových následovníků. Vůbec má celé snažení Husovo ten ráz, že chtěl zničit slepé poslušenství k hierarchii, kterého tato jen ku svému světskému zisku, z otupení lidu zneužívala, nepovažujíc toho času náboženství za nic jiného než za svou dojnou krávu. Proto také byl Hus u celé hierarchie v takové nenávisti a tj. jediná příčina jeho ohavného usmrcení a mučednictví. (Karel Havlíček Borovský: Epištoly Kutnohorské)

Když se dnes oficiálně hlásá, že dějiny našeho národa jsou pevně spjaty s římskokatolickou církví, zapomíná se dodat, že to sepjetí bylo vnucováno ohněm a mečem a že ještě po Bílé hoře byla velká většina Čechů a Moravanů protestanty. Teprve Vestfálský mír, který znamenal definitivní konec náboženské svobody v Čechách a na Moravě a zabránil návratu exulantů, násilím přikurtoval naše zdecimované předky k církvi svaté. Dnešní učebnice tu krvavou a bezútěšnou dobu popisují cudněji, hlavní důraz se klade na velkolepost barokního umění. Na gymnáziích je dějepis povinný jen do druhého ročníku. A tak paměť národa postupně zarůstá jako neužívaná cesta ke studánce.

Jsou toliko dvě politické strany na světě, strana poctivých a strana nepoctivých. Poznáte je podle toho, kterak školství podporují. (Karel Havlíček Borovský)

Za stovky let se římskokatolická církev nevzdala svých mocenských cílů, pouze přizpůsobivě mění taktiku. Dnes se v Čechách úspěšně snaží ovládat média, štědře podporuje své sympatizanty, především mladé lidi, kterým zajišťuje budoucnost. Nové podvodem získané bohatství zčásti využité na zřizování sítě církevních škol a na stipendia pro studenty jiných oborů, přinese plody a možná předplatí i ten konkordát. Před dvaceti lety byla situace ještě jiná a kardinál Vlk v Českém rozhlase doznal: Zasvěcením českého národa Panně Marii na staroslavném Velehradě jsme narazili na odpor a poučili jsme se. Je nutno změnit taktiku, nebojovat proti síle. Je účinnější dosazovat své lidi na potřebná místa. Později se kardinál naučil obratnějšímu vyjadřování, získal praxi v tom, jak skrýt pravý význam slov a užívat pojmy, které vyvolávají jinou představu. I pražský primátor učenlivě převzal tuto zastírací taktiku, když znovupostavení mariánského sloupu, symbolu poroby, nazval snahou o smíření. Ve skutečnosti je to snaha o ztrátu historické paměti národa a tím snaha o ztrátu jeho identity.

Despocie jest jen jedna na celém světě, ať si má roucho náboženské neb vojenské, neb byrokratické neb aristokratické: účel její jest vždy jeden a ten samý, totiž zneužívat lidstvo jen za nástroj své libovůle a svého špinavého prospěchu. Despocie ale v rouchu náboženském jest ze všech nejhorší a nejnebezpečnější, neboť zneužívajíc rouhavým způsobem jména Božího, ukrývá lidomorný jed svůj do svatyně a zaslepuje nevzdělaný lid. Proto vidíme, že despocie světská vždy považuje despocii náboženskou za nejprospěšnějšího spojence svého, vidíme, že vždy, když počne se v lidu ujímati nějaké liberálnější smýšlení, hned despocie světská vyšle jezovity a liguriány na honbu proti takovým světlejším zásadám, aby zase poznenáhlu zastřeli všechno svým černým rouchem. (Karel Havlíček Borovský: Epištoly Kutnohorské)

Když byl roku 1915 dokončen pomník Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí, jeho slavnostní odhalení k pětistému výročí Husova upálení se nesmělo konat kvůli odporu římskokatolické církve. Ale přestože tehdejší radní slavnost zakázali, Pražané a přespolní už v noci na 6. července obložili pomník květy.

Od té chvíle uplynulo dalších téměř sto let, v jejichž průběhu pravda a touha po svobodě v Čechách několikrát na krátko zvítězily a pak znovu dlouze umíraly na mučidlech. Školy však selektují i naše novodobé dějiny a tím se vytrácejí anebo mění souvislosti. Ztrácí se i původní význam slov. Zrada získává přezdívku úspěšnosti a lhostejnost, která je pro malý národ stejně nebezpečná, se jeví jako rozumnost. Konce jsou k nedohlédnutí. Jedno je však zřejmé. Pokud dnes mlčky připustíme, aby před pomníkem Jana Husa a poblíž popraviště stavovské elity znovu vyrostl obrovitý sloup se zneužitou sochou Panny Marie, popřeme smysl vlastních dějin. Bude to sloup hanby, symbol naší zbabělosti. Náš vlastní náhrobek, který si dáme vysvětit ještě zaživa. Až se stín tohoto Smolného sloupu poprvé dotkne Pražského poledníku, zažehne stroj času zpáteční chod.