Prekariát

1. 4. 2013 / Zdeněk Rous

Zpracováno na základě knihy G. Standinga Prekariát -- nová nebezpečná třída (Precariat: The New Dangerous Class. 2011. Bloomsbury Academic.)

"Novou sociální otázkou je zevšeobecnění prekérní námezdní práce a jeho dopad na teritoria a životní strategie městského proletariátu."

Loic Wacquant, Urban Outcasts

Do české veřejné diskuse se prosazují nové kategorie. Morálně zabarvenému slovu "underclass" podobné a rasovými konotacemi obohacené sousloví "sociálně nepřizpůsobiví" již naplno zakotvilo v debatách o společnosti. Nahrazuje podobně problematický termín sociálně vyloučení. Snad proto, že ono "sociální vyloučení" by mohlo naznačovat, že vina není nutně na straně samotných "vyloučených". Svého momentu na výsluní se však snad dočká i termín prekariát, který poprvé použil francouzský sociolog Pierre Bourdieu. Tento termín by mohl být účinným nástrojem nejen společenské analýzy, ale i politického boje.

Prekariát lze chápat jako společenskou třídu charakteristickou pro dnešní tzv. "postprůmyslovou" společnost. Společnost, v níž se dominantní částí ekonomiky stává sektor služeb na úkor sektoru průmyslu. Prekariát v ní částečně nahrazuje dříve převládající průmyslový proletariát. I když ho lze nalézt i v průmyslu, skládá se zejména z lidí, kteří nás obsluhují v restauracích, prodávají nám zboží v supermarketech či párky v rohlíku u hladových okének a telefonicky nás obtěžují z call-center (brněnskou mládeží překřtěných na "call-centráky"). Ani kratší či delší čas strávený na pracovním úřadu není pro členy prekariátu nic neobvyklého. Nezaměstnanost a podzaměstnanost jsou slova, která jsou často používána v souvislosti s touto třídou.

Termín prekariát je složením slov prekérní a proletariát, je odvozen od prekérní situace a nejistoty v níž se tato část námezdně pracujících nachází. I když se jednotlivé definice mohou lišit, lze říci, že prekariát žije v nejistotě ohledně svého zaměstnání, v nejistotě ohledně svých příjmů (z námezdní práce či státní pomoci) a v důsledku toho i v nejistotě ohledně bydlení. Prekariát je však nejistý i ve své identitě. Nemá zaměstnaneckou identitu a chybí mu možnost jakékoliv zaměstnanecké kariéry. Obdržení žluté jmenovky v McDonaldu se za kariéru počítat nedá.

Nebezpečná třída

Britský sociolog Standing odhaduje, že v mnoha rozvinutých zemích dnes prekariát tvoří minimálně čtvrtina dospělého obyvatelstva. Do řad prekariátu však dnes může spadnout téměř každý z nás a nejistota pramenící z rizika tohoto propadu je všudypřítomná. Lze rozlišit tři hlavní skupiny z nichž se prekariát skládá. Silným proudem, který krmí rostoucí prekariát, je upadající průmyslová dělnická třída a jeho část přichází právě odtud. Celá dělnická sousedství rozvinutých zemí byla deindustrializací transformována v sousedství obydlená prekérními pracujícími a nezaměstnanými. Druhou skupinou v rámci prekariátu jsou imigranti, kteří ve svých nových domovech hledají lepší životní podmínky. Třetí a poslední hlavní skupinou jsou mladí vzdělaní lidé z univerzit a vysokých škol, kteří nemohou nalézt odpovídající zaměstnání a kteří trpí statusovou frustrací. (Pocity těchto vzdělaných lidí v českém prostředí jsou pěkně zachyceny ZDE.) I když tyto tři skupiny mají bezpochyby odlišné vědomí, podle Standinga si ve zvýšené míře začínají uvědomovat, že sdílí svoji prekérní situaci.

Na prekariát těžce dopadla proměna časové struktury. Žádný předem stanovený rytmus -- pracovní doba následovaná časem na relaxaci či rodinu a spánkem, volný víkend -- nečekejme. V případě telefonátu z pracovní agentury či od přímého zaměstnavatele musí být člověk okamžitě připravený nastoupit do práce - i v řádu několika hodin. Příslušníci prekariátu mohou mít rovněž více prací zároveň, ať již kvůli padajícím mzdám, i z důvodu pojištění pro případnou ztrátu některého z nich.

Velkou část času prekariátu zabere nejenom vykonávání prekérní placené práce, ale rovněž tzv. "práce pro práci", která získává na významu s postupující flexibilizací práce a vysokou nezaměstnaností. Neustálé hledání zaměstnání a fušek, procházení inzerátů, přepracováváni životopisů, dojíždění na různé (často pouze několikahodinové) šichty na různých místech, udržování kontaktů, které by mohly znamenat přístup k pracovním příležitostem. Existuje také neustálý tlak na vylepšování "lidského kapitálu", který má pomoci zvýšit možnost uplatnění na pracovním trhu. Toto všechno je časové náročná a neplacená činnost, která bývá ignorována.

V případě žádosti o sociální pomoc se kladou stále vyšší nároky na žadatele a to se odráží v množství času stráveném vyplňováním formulářů či získáváním různých podkladů pro vyhodnocení. Prekariát tak oproti všeobecné představě může žít v riziku neustálého spěchu - donucen žonglovat s množstvím požadavků v omezeném čase. To má negativní dopad na kvalitní prožití volného času, včetně případné politické aktivity.

Druhou stranou mince je pověstné flákání (zewling), které se může stát hlavní náplní volného času u lidí bez peněz, zaměstnanecké identity a časové stability. Materiální chudoba značně omezuji volnočasové vyžití prekariátu.

Vztek, úzkost, odcizení a anomie jsou psychologickými charakteristikami prekariátu. Vztek plyne zejména ze zablokovaných kanálů možného společenského vzestupu. Prekariát si často uvědomuje, že ho čeká život prekérní, příležitostné, špatně oceněné práce. Anomie jsou pocity pasivity zrozené ze zoufalství. Rodí se z neustálých životních porážek za něž má jedinec v duchu dominantní ideologie nést osobní zodpovědnost. Úzkost plyne z chronické nejistoty ohledně příjmů a budoucnosti. Jedno výraznější zaváhání může často znamenat život na ulici.

Odcizení pak pramení z nesmyslnosti jednání, které je prekariátu vnuceno. Mají být šťastní a vděční za mizerné práce které musejí vykonávat. Očekává se, že budou odpovídat na tržní podněty a budou adaptabilní pracovní silou, přizpůsobujícím se lidským zdrojem. Jedná se však o třídu frustrovaných, odcizených a úzkostných lidí, jejichž vztek může vybuchnout, jak názorně ilustrují nepokoje na anglických či francouzských předměstích, či jasněji politicky vymezené nepokoje v Řecku. Varovně tak působí slova jednoho amerického prekérního pracujícího.: "Takhle by přece život neměl vypadat ... někteří z nás by se mohli rozhodnout spálit tento starý svět bez ohledu na to, co se vynoří na jeho místě".

Prekariát v rámci sociální struktury

Rozvoj prekariátu jako velmi početné třídy v rámci sociální struktury byl způsoben proměnou ekonomiky (nová mezinárodní dělba práce, přesun od průmyslu ke službám), proměnou státních politik v ekonomické a sociální oblasti (posun od "sociálnědemokratického" k neoliberálnímu státu) a s tím spojenou flexibilizací práce. Schema sociální struktury, které prekariát zahrnuje jako klíčovou kategorii, rozpracoval Standing již v knize Práce po globalizaci (2009). Představuje rozdělení na sedm tříd, které se liší jak od marxistického vztahu kapitál/práce, tak od tradičního sociologického vymezení vyšší/střední/nižší třída.

Na vrcholu stojí elita skládající se z malého množství absurdně bohatých a vydělávajících jedinců a jejich rodin s obrovskou politickou mocí. Většina jejich příjmů není ze mzdy.

Pod nimi je salariát (Od slova salary -- pravidelný fixní plat. Na rozdíl od wage -- mzdy, která je vyměřována na základě počtu odpracovaných hodin). Jedná se o skupinu privilegovaných, relativně dost vydělávajících lidí stále v plnohodnotném stabilním zaměstnaní, se slušnými penzemi, placenými prázdninami a firemními benefity. Jedná se zejména o zaměstnance korporací, státu a dalších velkých byrokratických organizací.

Vedle salariátu je zatím daleko menší, ale rostoucí, skupina profesionálů a techniků (Standing užívá termín proficians, professionals+technicians), kteří disponují kvalifikacemi a schopnostmi, které mohou prodávat na trhu a vydělávat tak vysoké příjmy prostřednictvím zejména krátkodobých kontraktů, jako konzultanti či nezávislí kontraktoři. Tato třída sice může mít solidní příjmy, ale trpí velkou nejistotou zaměstnání a ocitá se tak v podobné prekérní situaci jako prekariát. Za příklad člověka spadajícího do takto vymezené třídy může posloužit brněnský architekt z televizního dokumentu ČT (vycházejícího z Kellerovy knihy Tři sociální světy). Jedná se o člověka závislého na zakázkách, jejichž tok může kdykoliv vyschnout. Dalším příkladem může být část akademických pracovníků doufajících na konci každého akademického roku v obnovení smlouvy, či zaměstnanci neziskového sektoru (rekrutující se z humanitně vzdělané střední třídy) soutěžící o vypisované granty, bez kterých by na tom byli stejně jako prekariát.

Pod profesionály a techniky (proficians) je zmenšující se jádro manuálně pracujících - stará dělnická třída, a ještě pod ní je rostoucí prekariát. Ten je lemovaný armádou trvale nezaměstnaných a odříznutou skupinou společenských vyděděnců. Právě tyto dvě skupiny se používá hanlivé označení podtřída (underclass), lumpenproletariát, či v ČR sociálně nepřizpůsobiví.

Třídami budoucnosti jsou proficians a prekariát. I když se liší ve výši příjmů či společenském statusu, sdílejí nejistotu zaměstnání. A právě tato charakteristika by podle Standinga mohla být potenciálem pro budoucí třídní koalici, ze které může vzejít progresivní agenda. Obě třídy mají zájem na jistotě pravidelného příjmu. Nepokoje druhého desetiletí 21. století by mu mohly dávat za pravdu. Průzkum účastníků newyorského Occupy ukázal, že v něm dominovali vzdělaní profesionálové. A "absolventa bez budoucnosti" (který tvoří jednu z hlavních skupin z nichž se prekariát skládá) si ekonomický redaktor BBC Paul Mason ve své knize Proč to všude startuje všímá jako hlavního, sítěmi propojeného aktéra těchto nepokojů.

Prekariát zatím rozhodně není uvědomělou společenskou třídou sledující svoje zájmy a je otázkou jestli bude. Jeho jednotlivé části jsou zdá se ve vzájemném sporu. Hranicí může být rasa, národnost, věk. Chudý pracující přes agenturu může opovrhovat tím, který je momentálně odsouzen k drobkům sociální pomoci. Tyto vnitřní rozpory jim mohou zabraňovat vidět jejich sdílený úděl, jejich podobnou socioekonomickou pozici. Proto mohou být osloveni populisty a fašisty, kteří z těchto rozporů těží. Náznaky jsou patrné po celé Evropě - FN ve Francii, EDL v Británii, Zlatý úsvit v Řecku či protiromské demonstrace v ČR. Ať již bude prekariát osloven progresivní levicovou politikou, či populisty a fašisty, je jisté, že žije v nejistotě a úzkosti. Nerovnosti za několik posledních dekád vzrostly, zatímco příležitosti pro vzestupnou sociální mobilitu byly zaškrceny. Zatímco tyto dva trendy posilují, pocity prekariátu se dle Standinga posouvají od odcizení a zoufalství směrem k hněvu. Snad již zbývá jen zakončit slovy klasika.: "V duších lidí se hrozny hněvu plnily a těžkly, těžkly na vinobraní."

0
Vytisknout
8487

Diskuse

Obsah vydání | 4. 4. 2013