Miloš Zeman

ANALÝZA SJEZDU SPOZ

Setkání chovatelů králíků, bývalých policajtů a tlustých pupků

24. 3. 2013 / Štěpán Kotrba

čas čtení 21 minut

Musím před závorku vytknout, že od soboty velmi výrazně až nepřekročitelně odděluji od sebe prezidenta „dolních deseti milionů“ Miloše Zemana a „jeho“ stranu. Ta strana není jeho. To za prvé. On není její, i když se tak (prozatím) tváří. Když ptáčka lapají... pěkně mu zpívají. A on lapá ptáčky na jejich hypertrofované ambice. Každý z vás může být Zemanem... Ještě ji chce potřebovat – na korekci sociálních demokratů. Strana práv občanů – Zemanovci je ale klamáním veřejnosti. Navenek lidově levicová, uvnitř elitářsky nafoukaná. „Pro dolních deset milionů“ není. Auta před vchodem to vylučovala. Pro horních deset tisíc je zas moc plebejská. Žádný losos, žádný kaviár. Pravé české knedlíky.

FOTOGALERIE

Komunální podnikatelé, kteří si prosadili černou „masarykovskou prací“ svého prezidenta, jsou arogantní šedesátníci, sice s „otcovskou“ odpovědností vůči svému podnikání (a svým investicím) a odpovídajícími buřty s cibulí, zato bez jakékoliv zkušenosti s centrální politikou. Jsou věci, které si za peníze nekoupí. Respekt. Autoritu. Oddanost druhých. Znalosti. Rozum. Moudrost. Znalost držení vidličky. V TOP hotelu to jen vyniklo. Mít statek či komunální podnik na Rožmitálsku ještě nekvalifikuje nikoho do „velké“ politiky. I když chuť by byla. Konečně. Po dvaadvaceti letech půstu.

Miloš Zeman nepřišel do své strany. Neposeděl, nepoklábosil. Nebyl neformální. Přivedli ho jako medvěda, odvedli ho jako medvěda. Uvítal ho nikoliv bouřlivý, ale studený potlesk. Spolustraníkům přednesl zdvořilý „otcovský“ projev, ve kterém je varoval před pokušením bez zkušeností vstupovat do vlády. Připomněl Stranu Zelených s šesti poslanci, zkorumpované čtyřmi ministry pravicové vlády, mluvil o zaniklé ODA, kterou nikdo nepostrádá, i o US. Připomněl Grosse, který do parlamentu slezl z lokomotivy a dnes má byt na Floridě. Vzpomínal správně. Ale už zapomněl, že to byl Gross, kterému slíbil, že za jeho zradu, díky které se stal předsedou ČSSD, ho odmění a nezapomene na něj. Co slíbil, to splnil. Neřekl, že to byl on, který „korunního prince sociální demokracie“ držel ve funkci a zároveň jemu i jeho lidem činil všemožná drobná příkoří. Udržoval tak „zdravě dynamickou rovnováhu“ v sociální demokracii. Ale nešť. Nechme minulost spát v mém trezoru. Jednou na ni přijde čas.

Zeman velmi dobře ví, co je potřeba k vybudování strany. Nejsou to peníze od Lukoilu. Jsou to lidi, kteří mají autoritu a jsou (poctivě) pracovití a přitom (pracovitě) úspěšní. Mozky s politikou v krvi. Se zkušeností s řízením procesů i lidí. Lidi nejsou. Pokud ano, nemají na mocenské intriky v partajích chuť ani čas. Pokud ano, už jsou rozebraní staršími stranami. Diletantů, kteří si nedovedou představit, co je to řídit ministerstvo, je všude dost. V každé hospodě.

Ti lidé nesmí být v Praze. Tam je prasátek víc než korýtek. Musí tvořit rovnoměrnou síť v regionech. Aby byli schopni realizovat politiku strany, kandidovat a s nadšením (a nejlépe zdarma) pracovat na roli obecní. Na a za své volené zástupce. Na tomto jediném pilíři stojí a s ním padá zastupitelská demokracie.

Zeman velmi dobře ví, že na obsazení všech kandidátek je dle současného volebního zákona potřeba víc než 50 tisíc lidí. Ty nemá dnes už nikdo. Ani komunisté. Nemá je ani SPOZ. Tím je dán limit výsledku.

Zeman ale má svého podržtašku. Vždy úslužného Jaroslava Hlinovského v předklonu. Tady-je-popelníček-pane-prezidente. Za-deset-minut-odjíždíme. Má svého kancléře, svého Hájka. V tuto chvíli Mynáře. Ten chudák se zaučuje do funkce. Prodal podíl ve firmě a netuší, co ho „na Hradě“ a po boku Miloše čeká. Až to zjistí, bude nejspíš vyměněn, „protože neobstál v zátěžovém testu“. Jako Baxa. Jak mi kdysi řekl Miloš - v květnu 1996 po mém kontroverzním článku o Petře Buzkové, kdy citoval zkomoleně Talleyrandův citát o chybě, která je horší než zločin: Je něco horšího než chyba - a to je hloupost . Nedá mi to, abych mu to dnes nevrátil. Citát je doufám správný. Oscar Wilde: Kdykoli člověk udělá něco dokonale hloupého, udělá to vždycky z nejušlechtilejších pohnutek. Tak tomu zajisté bylo i v tomto případě. Baxa je jeden z mála statistických analytiků, který není fachidiot či úředník, ale kreativní člověk. Kreativita je vzácná. Při zacházení se složitými skrytými vztahy, propojujícími svět čísel a svět lidí a jejich pohnutek, je kreativita pro pochopení vztahu celku a částí nezbytná. Zbavovat se ho je hloupost.

Zeman má i své pátečníky (alespoň některé) do vily Amálie. Většinou bývalé ministry či jejich náměstky. Otázka, kterou si ale oni kladou, je, do jaké míry budou tentokrát tvořit kompaktní tým spolu s Milošem, či do jaké míry jim Miloš bude pouze „olizovat mozky“ a hrát svou vlastní šachovou partii za jejich zády. Altruismus je vzhledem ke zkušenostem z „vlády sebevrahů“ už dávno přešel.

Některým lidem nejde poradit.

Radit lze jen tomu, kdo chce naslouchat. Miloš v minulosti vždy naslouchal. Uměl to. Obklopoval se vždy lidmi, kteří něco uměli. Nechal je hovořit. Chodil mezi ně. Pamatoval si ale jen to, co si chtěl pamatovat. A použil to po svém. Nebyl nikdy rovným členem jejich týmu. Stál nad ním. To byl zdroj frustrace členů jeho stranického týmu na Rybníčku i těch odborníků, kteří stáli v pozadí, radili zpovzdálí a své odborné názory nehájili v konfliktní pozici vůči sociální demokracii ale jako „umění možného“ v mezích jejího programu. Odbornost, loajalita a skromnost byly jejich silnou stránkou. Jsem zvědav na jeho „páteční“ poradenský tým, protože ten, se kterým jsem se setkal před patnácti lety ČSSD, který vedl RNDr. Karel Zemek, byl plný špičkových specialistů řady oborů. 400 odborníků dokázalo pomoci celé levici, že neudělala do konce století jedinou závažnou chybu. Co bylo pak, byla arogance několika neschopných premiérů a poslanců, kteří nevěděli, co neví. Znalost se z Lidového domu postupně vytratila. A už je, po třinácti letech opět zoufale potřeba. Kdekoli na levici.

Miloš se vždy řídil heslem z voskového kelímku od piva. Po použití znehodnoťte. Týká se to a týkalo se to lidí i stran. Své lidi nikdy nehájil, nepomáhal jim realizovat i jejich ambice, dosahovat jejich cílů. Přestože pro něj (kolikrát i za něj) pracovali, přestože se sami vystavovali rizikům či šli do předem prohraných (a nebo předem prodaných, nebo jinak zobchodovaných) bitev. Využíval je, používal je a některé i zneužil. Bavil se s vítězi bitev. Neposuzoval lidi podle ničeho jiného. Mynář už předsedou není a je otázkou času, kdy nebude ani kancléřem. Schopnost hrát šachy znamená umět obětovat figury pro vítězství. Své vítězství. Figury se ale žádný šachista neptá, zda chce být obětována.

Každý zeman si ale vždy najde podržtašky. Najde si i své komoně. Tažné herky. A pak má chovné hřebce. Vzácné, hýčkané. Ale jen Miloš vyžaduje nadšené ržání všech a služebnou horlivost bez obroku. Vzpurné, zpěněné či s infarktem pak nechává jak d'Artagnan spěchající za královnou – za sebou. Aniž by se zastavil, ohlédl. Neobstáli v zátěžovém testu...

Miroslava Šloufa, bez jehož politických a organizačních schopností, buldočí pracovitosti a inteligence by nebylo většiny stranických organizací a jejich aktivit v minulém období, ani Milošova vítězství, sjezd vychválil a poděkoval mu. Zeman mu předtím vyčetl, že ho Mirek připravil o deset procent. Možná... Možná ho připravil o deset procent, ale získal jiných čtyřicet. Šlouf se jde (už podruhé v historii) věnovat vnoučatům. Stane se z něj důchodce. Dokázal si ale, co si chtěl dokázat. Poprvé to bylo v roce 1998. Když skončila kampaň v Zemáku – v roce 1996, Šlouf Zemanovi řekl po odjezdu z poslední (odpočinkové) štace, když už výsledky byly známé: a teď Hrad. Když chceš být prezidentem, chovej se jako prezident. Miloš neprotestoval, že prezidentem být nechce. Seděl jsem při tomto rozhovoru na předním sedadle. Miroslav Šlouf vždycky splnil, co slíbil. Třeba za patnáct let. Ten slib dal tehdy v roce 1996 sobě. Z fanfarónství. Kvůli nákupu dvou autobusů Karosa, ze kterých vznikl Zemák a jeho záloha, prodal podíl v nemocnici, kterou spoluvlastnil. Sebral peníze a investoval je do bláznivého projektu, do kterého odmítla dát peníze ČSSD. A rozjel se po republice s malým týmem organizovat vítězství Miloše Zemana. Je homo politicus. Když Miloš Zeman v roce 1998 „vstoupil hlavním vchodem do Strakovky“, Miroslava Šloufa nechal stát přede dveřmi. Po ostré hádce ve své kanceláři. Nechal ho tam několik měsíců. Důsledky této roztržky byly pro Zemana fatální. Tým poradců premiéra byl vybrán mnohdy náhodně, výsledkem byl například Šarapatka a Olovo. Agenda, předem naplánovaná na sto dní, měla zpoždění. Mnohé projekty se nikdy nerealizovaly. Političtí protivníci tohoto skrytého konfliktu využili beze zbytku. Zrodil se mediální fenomén „démon Šlouf“. A Miloš svého poradce dlouho nehájil. Jejich vztah už nebyl jiný než pragmatický. Něco za něco. O přátelství už nešlo. O vděk ze strany Miloše nešlo nikdy.

Nadšení straníci SPOZ by měli vědět, co je čeká.

Prozatím se místopředsedou pro organizaci stany za špičkového analytika Josefa Baxu, který zažil Miloše ještě v Lidovém domě, kde mu vedl kancelář, stal člověk, jehož jedinou kvalifikací prozatím je, že je přítelem první slečny. Dokonalý kandidát na budoucího předsedu rodinné strany v Itálii. Ale co když se první slečna odmiluje? Vyměníme místopředsedu. Změny budou nejspíš čekat i další regiony, mimo Karlových Var a Prahy. Je po volbách a tak se koně tažné přepřahají za koně chovné. Případně koně prodejné.

Kvalitu strany ukazuje i schopnost sebeorganizace. Navenek se projevující například jako schopnost zorganizovat sjezd. To není jen setkání lidí na jednom místě v jeden čas. To je i zajištění pozvánek, plánků cesty, osvětlení v sále (dostatečného k fotografování bez blesku a neoslňujícího řečníky ani delegáty), ozvučení spolu s přípojkami na studiový signál televizím a rádiím, které nevypadává, servis pro novináře (židle, stoly, přípojky na internet o dostatečné kapacitě, dostatečný počet zásuvek, záložní spojení), stravování, písemné příspěvky v elektronické podobě těsně po jejich odříkání, případně server s jejich audiozáznamy (pro veřejnou archivaci zdrojů správných citací, pro jistotu i pro ty novináře, kteří nemohou přijet) parkování delegátů, ochranky, studiových a redakčních vozů, položení kabeláže pro kameramany, akreditační karty, vysvětlení pravidel pohybu novinářů po areálu (který by neznepříjemňoval život, ale přispěl k co nejlepšímu pokrytí události včetně fotodokumentace všech řečníků), orientační systém, občerstvení. Organizační jednotka, která má aktuální informace a je tam, kde má být. Hostesky pro ty, kteří nevědí kde je šatna.

„Nevíte, kde je tady šatna?“ Pravila pobíhající delegátka. Šatna byla v opačném křídle TOP Hotelu, než ji poslaly hostesky.    “Kde se máme akreditovat?“ tázali se novináři jiné hostesky, která postávala u akreditačních pultíků. Na druhé straně hotelu, pravila.   Tam nebylo nic. Kartičky s kouzelným nápisem „Média“ ovšem rozdávala slečna z košíčku, jako cigarety v kině. Každému. Ani novinářský průkaz nechtěla. Zda jsme nebo nejsme novináři, nikoho nezajímalo.   Nikoho, ani Hanu Burianovou. Tiskovou mluvčí prezidenta a zároveň tiskovou mluvčí SPOZu nezajímalo,   kde budou novináři sedět, když už si je tam pozvali. Prý si mysleli, že budeme korzovat před jednacím sálem. Aha? Do jednacího sálu jsme nesměli, jen na projev prezidenta a pak nás osmkrát vyzvali, abychom sál opustili. Už tam nikdo nebyl, ale asi potřebovali být důležití. Gorily zajišťovaly, aby se do sálu nedostal nikdo s cedulkou média.

Dvě špatně fungující plazmy v předsálí, to bylo jediné technické zabezpečení. Mikrofony v sále, které nebyly slyšet.   Hana Burianová sehnala pár židlí. Vítězství nad umělou hmotou.

Chápu, že Miloš Zeman nemá rád novináře a má na to nárok. Znám důvod a souhlasím s ním. Delegáti z venkova, kteří nikdy živého novináře nespatřili, se k tomu jistě rádi přiklonili. Rozpačitě korzujícím členům bývalé Zemanovy vlády to bylo jedno. Radit má smysl někomu, kdo o radu stojí. Pokud novináře vedení SPOZ na sjezdu nechce, je to legitimní požadavek. V takovém případě by ale bylo fajn je nezvat. Bylo by to naprosto v pořádku. Měli bychom volný víkend.

Káva a voda sice byly, ale v místech, kam ostatní – nejen novináře – střídavě pouštěla a nepouštěla jakási ochranka, která rozhodně nebyla prezidentská. Dvoumetroví absolventi čtyř obecných se užívali svůj den. Delegáti se podřizovali, přijeli na sjezd do Prahy a byl tu přece pan prezident. Já se nepodřídil a jednu gorilu málem inzultoval v přítomnosti hlavy státu. Kdyby řekl o jednu větu víc, dostal by ji mezi oči. Jemný jsem nebyl ani na tiskovou mluvčí, která se mi pokoušela zabránit ve fotografování Miloše Zemana s novinářem Milanem Syručkem, autorem knihy Pro deset milionů, kterou „pro Miloše o Milošovi“ napsal s Miroslavem Grégrem, Janem Kavanem, Antonínem Peltrámem, Květoslavou Kořínkovou a Alexandrem Ortem. Prý nesmím fotografovat pana prezidenta, protože si to nepřeje ona, tisková mluvčí prezidenta. Dozvěděla se ode mne, že má jít s podobnými nápady do prdele, že je ve veřejném prostoru, kam není nikomu vstup zakázán. Byla to kuřárna. Jediná v celém hotelu. Milan Syruček, který je stejně starý, jako by byl dnes můj otec, kdyby žil, mi pak dal email, abych mu fotografie s prezidentem poslal. Rád to udělám, protože je to Pan novinář. Jeden z mála.

S Milošem jsem se pozdravil. Květiny jsem mu nepřinesl. Ty dostal od krásné slečny. Odmítám mu říkat pane prezidente, i když jím je. Funkce si nevážím, člověka ano. A tak mu říkám Miloši. Vykouřil jsem si s ním cigaretu. Sdělil mi, že stárnu. Má pravdu. Známe se dvacet let. Ztloustl jsem. A tímto mu vzkazuji, že on prozatím nestárne. Objaté stromy mají nějakou zvláštní sílu. Anebo ta funkce... Afrodisiakum moci. Ale měl by vyměnit tiskovou mluvčí za poněkud inteligentnější. Snad mu někdo ten vzkaz doručí. Třeba tisková mluvčí.

S dojetím jsem vzpomínal na sjezd ČSSD v Ostravě. Kromě  wifi (a to jsme dostali během chvilky kabely) tam  fungovalo všechno. Za delegáty jsme směli kamkoliv, za což jsme se všichni odvděčovali tím, že jsme je moc neotravovali.   Sjezdové materiály v šanonu s oranžovým pruhem. Vodu jsme měli kdykoliv a k Sobotkovi i Zemanovi jsme mohli na dosah ruky. Jeho ochranka nás stejně zná všechny z parlamentu a ví, že političtí novináři si ty, o nichž píší, nevraždí. Možná se „kolegové“ ze SPOZu mohli jet mrknout do Ostravy k „přátelům“ z ČSSD, jak se takový „profesionální“ sjezd dělá.

Strana, která má jméno prezidenta v názvu, ten sjezd prostě zfušovala. Chápu, že Hana Burianová se cítí být mluvčí hlavy státu, ne-li celé zeměkoule, ale sjezdy dělat neumí. Kupodivu to neumí ani mediální poradkyně Jana Bartošová, dříve mluvčí Topolánkovy vlády a ta určitě na alespoň na jednom „profesionálním“ sjezdu byla.   Šéf Milošovy kampaně Roman Lipták by to uměl, ale na sjezdu byl jako host... Nenápadný muž se smutně skromným úsměvem, který „udělal“ už dva prezidenty, narazil tentokrát na diletanty, kteří všechno vědí nejlíp.

Atmosféra sobotního sjezdu byla podivná. Miloš Zeman se zjevně „domů“ nevracel. Jeho projev byl pozoruhodný návodem na to, že by bylo dobré mít a kandidátkách lidi, kteří přitáhnou voliče, a že je dobré vykrádat kandidátky menším stranám.  Miloš tomu před dvaceti lety říkal Realistický blok. „Blokování“ přežila jen Strana přátel piva, která získala doživotní azyl v Lidovém domě. Přežila svou smrt o několik let. Flašky malých pivovarů pak odnesli do popelnice. Pivovary začal propagovat politický turista Bernard a podle toho to dopadlo. Přežilo jich málo. Ze Zemědělské strany předsedy Slušovic Čuby vznikla zemědělská komise ČSSD. Čuba se z politiky stáhl za příslib, že zájmy zemědělců bude sociální demokracie hájit vždy. Dnes je Zemanovým poradcem a Miloš může oblíznout všech deset, že ho má. Stejně jako několik dalších ministrů. Grégra, Eduarda Zemana. Problém ovšem je, že žádný z těchto „pátečníků“ není člověkem 21. století. Všem je přes šedesát. To, co dnes Miloš neumí, jsou média a distanční vzdělávání, informační technologie v řízení státu a jeho bezpečnosti, informační a kulturní globalizace. Neví nic o chování mládeže, o jejím myšlení. A přitom má (a možná i chce) být prezidentem všech. Trpí jedním neduhem všech seniorů. Nikomu pod šedesát nevěří.

Lidé dnes Milošovi zatleskali. Zdvořile, jak se sluší po projevu „spřátelené“ hlavy státu, šálu s jehož portrétem měli na krku. Nikdo neplakal dojetím, šály byly odporně silonové, jak u fotbalových fanoušků. Ovace ale byly jiné. Nefotbalové. Emoce se nekonaly. Miloš Zeman ve skutečnosti patří tam, odkud vzešel. Patří do sociální demokracie, jejíž delegáty dohnal k slzám.

Když jsem na sjezd přijížděl, těšil jsem se, že uvidím alternativu velkých tradičních levicových stran. Že uvidím stranu, která ví, jak se dostat do sněmovny a chová se tak. Místo toho jsem našel dezorganizaci: zmatek, aroganci tlustých šedesátiletých pupků, bezradnost zájezdu z venkova, setkání fanoušků třetiligového družstva z Ostravy v hospodě a nenašel jsem myšlenku. Hledal jsem. Marně. Nenašel jsem. Nenašel jsem politiku, jen žízeň na žejdlík moci. Košilaté anekdoty. Zákulisní intriky ambiciózních komunálních samečků. Lépe býti ocasem lva...

Tisková konference po sjezdu dopadla tak, jako celý sjezd. Milošův vzkaz delegátům měli všichni, nikdo neměl potřebu se na nic zeptat. Nepadla ani jedna otázka. Novináři se tak poděkovali za vstřícnost tiskové mluvčí i organizátorům. Buď se strana se jménem Miloše Zemana v názvu  rychle vzpamatuje, zainvestuje do své profesionalizace, aparátu, odborného zázemí a slušného vstřícného vychování, nebo se do sněmovny nedostane.

Takto se neoslovují ani voliči, ani novináři, transportující vzkaz voličům.

Po sobotním sjezdu musím říct jedno – česká standardní levice může být v klidu. SPOZ není nebezpečím. Je pastí pro budoucí kariéristy. SPOZ byla na jedno použití, jak mě svým skepticismem přesvědčil jeden z jejich pěti zakladatelů, a Miloš si teď s tou hračkou už jenom hraje. Trochu bezradně. Prozatím neví, k čemu se ještě může hodit. Ale na strašení čertem na zdi a nošení standardy je dobrá. Když je a chce být poslušná. Je to strana apoštolů, kteří nesou myšlenky prezidenta. Řekl její nový předseda. Potěš pánbu.

0
Vytisknout
14236

Diskuse

Obsah vydání | 27. 3. 2013