Budování demokracie v Iráku a jeho následky

25. 3. 2013 / Daniel Veselý

čas čtení 11 minut

Nefungující stát v naprosté destrukci, kde bují mučení. Tak dnešní Irák po deseti letech od zahájení ilegální invaze popsal reportér Dahr Jamail, který dlouhá léta dění v této nešťastné zemi monitoruje. Jamail informuje, že podle vyprávění samotných Iráčanů je situace v zemi dnes "mnohem horší" co se bezpečnosti, ekonomiky, dostupnosti potravin a dalších nezbytných věcí týče, než za vlády Saddáma Husajna, i když Iráčané vesměs uznávají, že zbavení Husajna moci byla dobrá věc.

Podle čerstvých údajů byl útok na Irák proveden přesto, že několik měsíců před ním MI6 a CIA věděly, že Irák žádné zbraně hromadného ničení nemá. Nicméně dva přední architekti iráckého tažení -- George W. Bush a Tony Blair -- přesvědčovali světovou veřejnost o nutnosti zaútočit na zemi sužovanou desetiletím ekonomické klatby, jejíž vládce údajně ohrožoval celý svět. Celé to nechutné a válkychtivé divadlo, k němuž se bohabojně připojil i známý bojovník za lidská práva Václav Havel, bylo perfektně sehrané; netřeba všechny trapné výmysly, obvinění a lži podrobně připomínat. Všichni ovšem víme, o co šlo. Prominentní ekonom a bývalý předseda Federálního rezervního systému Spojených států Alan Greenspan veřejné tajemství v roce 2007 lakonicky vyjevil: "Válka v Iráku je především o ropě".

Efekt Iráku

Nejenže samotná invaze a okupace vytvořila peklo na zemi pro miliony Iráčanů, ale v jejich důsledku se svět nestal bezpečnějším místem, jak nám jejich architekti a jejich pomocníci tvrdili, ba naopak. Podle výzkumníků Petera Bergena a Paula Cruickshanka takzvaný "efekt Iráku" teroristické aktivity na celém světě zvýšil sedminásobně v podobě stovek útoků džihádistických skupin, při nichž přišly o život tisíce civilistů. Ideologický virus Al-Kajdy, jenž před invazí v zemi mezi řekami Eufrat a Tigris neexistoval, se povážlivě rozšířil od Londýna po Kábul a od Madridu po Rudé moře, píší autoři.

Co je horší -- řada specialistů na Blízký východ, blízkovýchodních politických předáků či bývalých představitelů zpravodajských služeb věděla, že americká invaze pravděpodobně vyústí v krvavé povstání, povede k vzestupu islámského extrémismu a terorismu a zažehnutí sektářského konfliktu. Tito lidé, jak informuje politolog a specialista na Blízký východ Stephen Zunes, se snažili varovat jednotlivé členy Kongresu, aby pro válku nehlasovali. Bývalý kandidát na úřad amerického prezidenta a právník Ralph Nader píše, že v průběhu devíti měsíců před zahájením války tři stovky penzionovaných vojenských prominentů, diplomatů a dalších osob veřejně vystupovaly proti válečnému víření bubnů George W. Bushe a Dicka Cheneyho. Marně.

Dekáda války, bombardování a sankcí

Irák byl slovy novináře Jeremyho Scahilla při jeho vystoupení v mainstreamové televizní stanici MSNBC k smutnému výročí této tragédie Spojenými státy napaden již v roce 1991 s tím, že šlo o válku, kterou vedli jak republikáni, tak demokraté. "Bill Clinton vedl nejdelší leteckou kampaň od konce vietnamské války, když bombardoval Irák každý třetí den v rámci takzvané "bezletové zóny". Clinton také zavedl nejbrutálnější režim ekonomických sankcí v dějinách, který ubližoval nejvíce obyčejným Iráčanům, nikoliv režimu. Kdybyste navštívili irácké nemocnice v 90. letech, viděli byste děti odsouzené k trestu smrti," řekl Scahill. Tento novinář v ojedinělém televizním vstupu označil současného amerického viceprezidenta Joe Bidena a ministra zahraničí Johna Kerryho za spoluviníky v rozpoutání irácké katastrofy. Můžeme k nim přidat ještě Obamovu bývalou ministryni zahraničí a možnou kandidátku na úřad amerického prezidenta Hillary Clintonovou.

Samotnou první válku v Zálivu ve jménu obrany lidských práv Kuvajťanů a asi jednoho tisíce lidí usmrcených Husajnovou zločinnou invazí mohlo svými životy zaplatit až 200 tisíc Iráčanů. Tento drastický nepoměr nemá samozřejmě omlouvat cizí invaze, nicméně poukazuje na amorálnost této údajně "spravedlivé války", kterak nám byla v euforii vítězem studené války předkládána. Americké bombardování v 90. letech destruovalo iráckou infrastrukturu včetně odpadních a vodovodních systémů, elektráren, a to se na chodu společnosti neblaze projevilo po zavedení ekonomického embarga. Následující ekonomické sankce , jež zdecimovaly v rámci regionu vyspělé zdravotnictví a školství, iráckou střední třídu, včetně statisíců civilistů, především malých dětí -- obyvatelstvo paradoxně přimknuly k tyranovi. V tomto světle lze dát za pravdu Scahillovi v tom, že Spojené státy v letech 1991 až 2002 vedly proti iráckému lidu válku, a to s povážlivým "skóre".

Děsivá bilance

Ač nejnovější odhady o obětech iráckého tažení hovoří o více než 189 000 usmrcených, autoři aktuální studie píší, že nepřímá úmrtí způsobená válečnými útrapami mohla přivodit smrt "mnoha statisíců lidí". Novinář Dahr Jamail se zmiňuje o "zastaralé" studii lékařského časopisu Lancet z roku 2006, podle níž po třech letech Američany vedené okupace zemřelo v souvislosti s násilnostmi s ní spojenými více než 600 tisíc lidí. Je nutné připomenout, že tato studie nezahrnuje eskalaci násilností sektářské války, které vrcholily v letech 2006 a 2007. Tato studie byla samozřejmě široce kritizována, ačkoliv v případě jiných konfliktů (Kosovo, Darfúr) byly práce publikované časopisem Lancet uznávány a akceptovány. Některé zdroje uvádějí, že v průběhu invaze a okupace zemřelo více než milion lidí, ba až 1,4 milionu osob.

Jamail na základě společného šetření listu Guardian a BBC Arabic líčí, jak Američané, vycházejíce ze svých zkušenost ve Střední Americe, zavedli v Iráku mučící techniky a budovali tajná vězení; tedy obdobné "libůstky" jako v 80. letech třeba v Salvadoru. Tyto děsivé praktiky v Iráku přetrvávají dodnes a jsou podle Jamailova tvrzení široce rozšířené. Malikiho vláda vězní Iráčany, aniž by se jim dostalo řádného soudního přelíčení, samotná vláda přiznává, že v celách smrti jsou tři tisíce osob, denně je popraveno 12 až 20 lidí včetně cizích státních příslušníků a žen. Skutečně děsivé dědictví války zůstalo po použití munice z ochuzeného uranu a munice z bílého fosforu v podobě obrovského nárůstu zhoubných onemocnění a počtů dětí, které se rodí znetvořené. "Na svět přicházejí děti se dvěma hlavami nebo děti s jedním okem uprostřed čela. Některé deformace u řady postižených jedinců ani současná lékařské věda nezná," konstatuje Jamail.

Kolébku civilizace, v níž nyní žije 4,5 milionu sirotků, dva miliony vdov a čtyři miliony uprchlíků, zaplavila po roce 2003 nová vlna chaosu, destrukce a smrti. Irák je dnes zemí, kde více než polovina obyvatelstva žije ve slumech. Američanka Banen Al-Sheemary, která se v Iráku narodila, říká, že za Husajna ekonomika relativně kvetla, existovala státem placená doprava a ženy měly půlroční mateřskou dovolenou -- a to tvrdí navzdory tomu, že její rodinu postihly brutální Husajnovy represálie. Sheemary po letech navštívila fragmentarizovanou vlast a spatřila tam sebevražedné atentáty, masivní exploze, jež otřásaly Bagdádem, boje mezi různými ozbrojenými milicemi, únosy, útoky sniperů, výpadky elektřiny, nedostatek pitné vody...

Sektářská válka, která galvanizovala Irák v letech 2006-07, byla podle řady komentátorů výplodem samotných Iráčanů, nikoliv produktem anglo-americké okupace. To je samozřejmě nesmysl; těžko odlišit jedno od druhého -- notabene, když je ilegální invaze podle norimberských principů "největším mezinárodním zločinem, který v sobě obsahuje veškeré nahromaděné zlo".

Americko-irácký novinář Raed Jarrar k 10. výročí zahájení války uvedl, že dříve v Iráku nikoho nezajímalo, kdo byl šiíta a kdo sunnita. Sektářské rozdíly a animozity začaly hrát významnější roli teprve s napadením Iráku v roce 2003. Nyní se šíří do dalších zemí v regionu a budou působit čím dál větší a větší destrukci, tvrdí Jarrar. "Šlo o taktiku rozděl a panuj. Ta byla uvedena v život proto, aby byl Irák zničen a aby přestal existovat jako důležitá regionální země, které představovala hrozbu pro Izrael a zájmy Spojených států v oblasti," vysvětluje. Jarrar na moderátorovu otázku, zda je dnes Irák stabilnější nebo demokratičtější zemí, odpověděl, že ačkoliv americká vojenská okupace země skončila v prosinci 2011, její následky nadále přetrvávají. Korupce je jedním z dědictví okupace. Současný Irák je podle hodnicení Transparency International 2. nejzkorumpovanější zemí na světě, říká Jarrar.

Irák dnes ovládají šiíté a sunnité jsou znevýhodňováni, informuje specialista na Blízký východ Juan Cole. Politický systém je de facto zničen. Během několika uplynulých měsíců byl Irák svědkem masivních demonstrací v řadě velkých měst, většinou v oblastech obývaných sunnity, coby odnože Arabského jara. Cole analyzuje neblahou situaci současného Iráku a viní zejména zpackanou okupaci a upřednostňování jednoho etnika před druhým. "Spojené státy zničily veřejný sektor, zavřely státem vlastněné podniky hlavně v sunnitských oblastech, což vyústilo v obrovskou nezaměstnanost. Tyto kroky přispěly k vytvoření neklidných ohnisek odporu proti okupantům," píše Cole. Sto tisíc sunnitských vládních úředníků bylo propuštěno v průběhu protisaddámovské čistky na úkor Husajnem perzekvovaných šiítů. Na této konkrétní politice je krásně vidět, jak okupant "zasel" na vznik sektářských třenic.

Slepá spravedlnost

Přestože dva stěžejní pachatelé irácké invaze George W. Bush a Tony Blair beztrestně chodí po světě a žijí v bezstarostném luxusu místo toho, aby si odpykávali trest za válečné zločiny spáchané v Iráku a jinde, tribunál pro válečné zločiny v Kuala Lumpur složený z pěti respektovaných soudců po dvouletém vyšetřování dospěl v listopadu 2011 k jednomyslnému verdiktu: George W. Bush a Tony Blair byli uznáni vinnými ze spáchání zločinů proti míru, zločinů proti lidskosti a ze spáchání genocidy v Iráku. I když byli oba usvědčení zločinci odsouzeni v nepřítomnosti poté, co se před soudem odmítli hájit, můžeme hovořit alespoň o symbolické satisfakci pro jejich oběti.

Uběhlo deset let a oficiální politická linie Bílého domu vůči další ohrožené zemi -- Íránu -- je přes irácký debakl nepoučitelná: A jako by přišel nepříjemný flashback v podobě Obamova staronového stanoviska na tiskové konferenci s izraelským premiérem Netanjahuem, jež se konala 20. března: "Všechny možnosti řešení jsou na stole". Jinými slovy: můžeme Írán vojensky napadnout, abychom docílili svého a rozpoutali ještě horší inferno než v Iráku. Historie nehistorie.

0
Vytisknout
9164

Diskuse

Obsah vydání | 27. 3. 2013