O volebních rituálech, symbolických protestních akcích, efektivitě a české politické krizi

9. 11. 2012 / Karel Dolejší

Nikdo z voličů v posledních parlamentních volbách nehlasoval pro církevní restituce. Nehlasovali pro ně ani lidé, kteří nedávno přišli ke krajským a senátním volbám. Navzdory tomu byl tento bezprecedentní majetkový přesun postrádající široký politický konsensus hladce schválen. A zrovna tak byla schválena penzijní "reforma", která je v konečném důsledku pouze zájmem soukromých penzijních fondů. Proti hlasovací mašinérii Nečasova kabinetu nezabraly ani demonstrace odborů, které se čas od času nepravidelně vynoří v pražských ulicích (a po nichž chodí pan Zavadil s Kalouskem na pivo). Shrnuto a podtrženo: Institucionalizované a ritualizované způsoby politického jednání nevedou v České republice k žádným výsledkům, protože politické elity sankcionované kolektivní rituály úspěšně ignorují - a po ignoraci elit už ze strany "lidu" nic dalšího nenásleduje. Pokud by tedy mělo dojít ke skutečné sociální změně, bylo by především nutno vykročit za hranice toho, co politické elity předem očekávají a jsou na to připraveny. Neboť to, na co jsou připraveny, se opakovaně ukazuje jako bezvýsledné a neefektivní.

Tím, že jste přišli na odborářskou demonstraci, jste ještě ničeho nedosáhli. Ale ani tím, že jste pak přišli ke krajským a senátním volbám, jste ničeho podstatného nedosáhli. Obojí jsou stávajícím politickým systémem všeobecně sankcionované, tudíž také důkladně "zmáknuté" a neúčinné způsoby jednání. Pokud ti, kdo drží skutečnou politickou moc, volby a pokojné demonstrace ignorují a jejich výsledky systematicky obcházejí, je nesmyslné psát plamenné texty o tom, jak je strašně nezbytné chodit k volbám či na veřejná protestní shromáždění. Pokud držitelé moci mohou tyto aktivity v praxi bez vážných důsledků úplně ignorovat, jsou tyto aktivity také naprosto neefektivní a jejich reálný výsledek se limitně blíží nule.

Tvrdit, že to co je naprosto prokazatelně neefektivní, je opravdu neefektivní, ovšem neznamená totéž co říkat "nic nemá smysl". Nikoliv. Tento komentář znamená: "Stávající, zavedené, mocensky sankcionované způsoby politického jednání nikam nevedou, je tedy nutno použít jiných prostředků". Tento komentář znamená: "Můžete na pokojné demonstrace a k volbám chodit klidně dalších dvacet let, aniž by se ve výsledku cokoliv podstatného změnilo".

Aby bylo dosaženo skutečné změny, je nutné podniknout kroky, které už protistrana nebude moci dále ignorovat. To ale znamená například: Zablokovat na neomezeně dlouhou dobu vnitrostátní dopravu, zastavit přenos elektronických dat, znemožnit běžný provoz institucí jako vláda a parlament, narušit zásobování. Jedině za této podmínky by se ukázalo, že organizovaná veřejnost má nějakou reálnou moc, kterou může uplatnit proti indolentní a povýšené mocenské elitě. Jedině pak by bylo možné skutečně si něco vynutit - kdyby se běžný provoz této země doopravdy zastavil.

Všechno, co nesměřuje k právě zmíněnému závěru, jsou nakonec jen konformní, tupé a impotentní kecy. Není prostě možné českou mocenskou elitu jakkoliv významně ovlivnit prostřednictvím hlasování nebo pouhého demonstrování. Z toho si vůbec nic nedělá - a opakovaně prokazuje, že si z toho nic nedělá.

Jedinou adekvátní reakcí na schválení církevních restitucí a penzijní reformy nelegitimní českou vládou by bylo vyhlásit časově neomezenou generální stávku, která by politické elity konečně donutila zaregistrovat, že jsou v praxi závislé na spolupráci všech ostatních občanů.

Spíše se ovšem dočkáme zprávy, že Marek Benda přestoupí k satanistům, než časově neomezené generální stávky vyhlášené českými odbory. Odbory u nás, pokud vůbec ještě reálně existují, slouží především pořádání zájezdů, rozdávání vánočních kolekcí a kariéře vlastních vedoucích představitelů. Vše ostatní zde běžně spadá do kategorie "obtížný hmyz", je to starostlivě odsouváno na okraj a pokud možno démonizováno. Odboroví předáci sami o "zbytečně" radikální projevy rozhodně nestojí.

Protipólem impotentních institucionalizovaných aktivit ovšem není politické násilí - touto cestou totiž nelze normálně dosahovat přijatelných a skutečně významných výsledků. Efektivitu reprezentuje takové jednání, které mocenská elita nemůže nadále úspěšně ignorovat - a tento výsledek bohatě postačuje. Násilí bývá zpravidla přílišným extrémem.

Konkrétně vzato, pokud země několik týdnů doopravdy nefunguje (aniž by proto něco hořelo či se někde střílelo), je to úplně jiná zpráva než to, že nějaké volby dopadly tak a tak, nebo že se občas scházejí fakticky bezzubé protesty lidí, kteří nesouhlasí s tím nebo oním rozhodnutím politické elity.

Česká republika se nenachází v nějaké pomyslně "standardní" periodě fungování "standardní" demokratické společnosti, kdy by ty a ty volební výsledky či účast N+1 demonstrantů na jednorázové protivládní prostestní akci mohly něco změnit. Nachází se naopak v době, kdy západní společnosti, které byly posledních dvaadvacet let jejím vzorem, procházejí zásadním zlomem a žádné představy o "normálnosti" už v nich neplatí. Je tedy jedno, jak dopadnou volby, pokud bezprostředně nemění složení orgánů, v nichž se rozhoduje o tom, jak bude země vypadat pro příští generaci. Je také jedno, kolik lidí přijde na náměstí s transparenty, jestliže fakticky nedonutí ty, kdo rozhodují, respektovat jejich vůli.

Tato politická krize není žádnou "standardní" krizí; jako koneckonců všechny krize představuje období mimořádné, v němž žádné zaběhané mechanismy se "standardními" postupy nepostačují. Buď tedy ti, kdo jsou nespokojeni, přijmou fakt, že "standardně" nic nelze dokázat a je třeba sledovat především efektivitu improvizovaných postupů; nebo se zkrátka smíří s tím, že jejich vliv na decizní sféru zůstane i nadále víceméně blízký nule.

Všechny ostatní pomyslné možnosti reprezentují sebeobelhávání, ať už jsou motivovány úzkostí ze skutečné změny, nebo třeba jen naprosto neuvěřitelnou natvrdlostí.

0
Vytisknout
4368

Diskuse

Obsah vydání | 9. 11. 2012